Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1516/18 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpret... více
Věcný rejstříkinterpretace
Bezdůvodné obohacení
advokát/odměna
advokátní tarif
advokát
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1516.18.1
Datum podání02.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 12a

85/1996 Sb., § 23

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 238 odst.1 písm.c, § 138 odst.3, § 140 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1516/18 ze dne 23. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Dana Zwieba, advokáta se sídlem v Praze 8 - Karlín, Březinova 524/31, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018 č. j. 8 Cmo 98/2017-224, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Krajského soudu v Praze a 2. Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5 a 3. Otakara Rudolfa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti došlé Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2018 se JUDr. Dan Zwieb (dále též jen "ustanovený zástupce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci odměny za výkon funkce ustanoveného zástupce.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 19. 9. 2016 usnesením č. j. 56 Cm 262/2015-143 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v právní věci žalobce: Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři, v. o. s., proti žalovanému: Otakaru Rudolfovi, v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, žalovanému přiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení v rozsahu 70 % (výrok I) a stěžovatele ustanovil zástupcem žalovaného pro dovolací řízení.

Dne 7. 4. 2017 usnesením č. j. 56 Cm 262/2015-215 krajský soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za výkon funkce ustanoveného zástupce pro dovolací řízení ve výši 11 130 Kč a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.

Dne 26. 2. 2018 usnesením č. j. 8 Cmo 98/2017-224 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání ustanoveného zástupce usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2017 č. j. 56 Cm 262/2015-215 potvrdil (výrok I). Ustanovený zástupce v odvolání namítl nesprávné právní posouzení věci krajským soudem a požadoval přiznat odměnu ve výši 21 200 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem krajského soudu o provedení pouze tří úkonů právní služby a neakceptoval názor ustanoveného zástupce, že mu měla být přiznána odměna i za právní úkon spočívající v prostudování spisu v rámci dovolacího řízení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu a na právní pomoc dle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na podnikání zakotvené v čl. 36 Listiny.

Výklad a aplikace ustanovení § 138 odst. 3 o. s. ř., na základě kterého mu byla přiznána odměna pouze ve výši 70 % zákonné odměny za výkon funkce ustanoveného zástupce, stěžovatel považuje za absurdní a protiústavní, neboť riziko neuhrazení (části) odměny za právní služby přenáší ze státu na advokáta.

Stěžovatel je toho názoru, že v daném případě obecné soudy "tak extrémně vykročily z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení, že toto porušení zasahuje do působnosti Ústavního soudu."

Stěžovatel dále tvrdil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně odůvodněno, neboť se nevypořádalo s námitkami, které v podaném odvolání uváděl.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě.

Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud neakceptoval tvrzení stěžovatele, že v jeho případě jde o extrémní vybočení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení, což by mělo být důvodem k ústavněprávnímu přezkumu jeho věci. Ústavní soud případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takový protiústavní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Nad rámec řečeného lze dodat:

V posuzovaném případě by dostatečným důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti mohla být již samotná bagatelnost sporné částky ve výroku o nákladech řízení.

K podání ústavní stížnosti vedlo stěžovatele to, že mu nebyla přiznána celá požadovaná částka 21.200,- Kč, jako odměna advokáta za výkon funkce ustanoveného advokáta pro dovolací řízení, nýbrž pouze 70 % této částky. Rozdíl těchto částek představuje nepochybně částku bagatelní. Přezkum takových částek se zásadně nepřipouští ani v odvolacím a dovolacím občanskoprávním řízení. Tím spíše nelze požadovat, aby takový přezkum realizoval Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.

Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru