Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1516/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1516.14.1
Datum podání28.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

261/2001 Sb., § 1 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1516/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Františka Horvátha, zastoupeného Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou se sídlem Veselá 37, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2014 č. j. 4 Ads 120/2013-23 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 36 Ad 4/2013-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu při hodnocení důkazů oběma soudy.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 2012/84669-71, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. září 2012 č. j. X1, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům boje za osvobození, politických vězňů a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb."). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Rovněž tak Ústavní soud opakovaně konstatuje, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z doložených listinných materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. již v roce 2002, tato žádost však byla rozhodnutím správního orgánu zamítnuta v roce 2005, neboť nebylo prokázáno, že by se stěžovatel v rozhodné době ukrýval soustavně a nepřetržitě po dobu delší než tří měsíců, a proto mu nevznikl nárok na poskytnutí výše uvedené jednorázové peněžní částky. Dne 7. 3. 2012 stěžovatel opakovaně požádal tentýž správní orgán o poskytnutí výše uvedené jednorázové peněžní částky. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že stěžovatel neposkytl žádné nové důkazy, které by již nepředložil v rámci předcházejícího řízení.

Z ústavní stížnosti je zjevné, že argumentace stěžovatele v opětovné žádosti a následném řízení již nepřinesla do posuzované věci nic nového. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí správních soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl další přezkumnou instancí. Přitom jen opakuje argumenty, kterými se soudy zabývaly a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně vypořádaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu primární role při sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud zastává stanovisko, že právní názor správních soudů v projednávané věci, obsažený v odůvodnění napadených rozhodnutí, koresponduje s textem a smyslem aplikovaného zákona a je rovněž ústavně konformní. Za situace, kdy podmínka spočívající v doložení stěžovatelova ukrývání se po dobu celkem nejméně tří měsíců podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. nebyla v případě stěžovatele před soudy prokázána, nezbylo než konstatovat, že požadovaný nárok stěžovateli nepřísluší. V řádně, srozumitelně a logicky odůvodněných rozhodnutích správních soudů nespatřuje Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces. Toto právo stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici opravné prostředky jak v řízení správním, tak v řízení soudním, které opakovaně využil, přičemž správní orgány i oba soudy se jeho námitkami též věcně zabývaly.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru