Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 151/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.151.17.1
Datum podání16.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243c odst.1, § 237, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 151/17 ze dne 26. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Bc. Rozálie Lankašové, zastoupené Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou, se sídlem Jeseniova 51, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. 33 Cdo 948/2016-163, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 5, 2. Městského soudu v Praze a 3. Václava Petra, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 16. ledna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Mgr. Bc. Rozálie Lankašová (dále také jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 34 C 137/2014 soukromoprávní spor, v němž se Václav Petr (žalobce) domáhal vůči stěžovatelce (žalované) zaplacení částky 339 000 Kč s příslušenstvím, z titulu nároku z bezdůvodného obohacení.

2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, žalovaná a pan Jiří Zuska uzavřeli dne 27. srpna 2013 smlouvu o rezervaci prodeje nemovitosti (dále jen "rezervační smlouva"), jíž se žalobce a pan Zuska zavázali nejpozději do 30. září 2013 uzavřít smlouvu o koupi dané nemovitosti za cenu 11 300 000 Kč (dále jen "smlouva o koupi"). Žalované měla za zprostředkování koupě náležet provize ve výši 339 000 Kč, přičemž tuto částku žalobce složil po uzavření rezervační smlouvy na účet žalované jako tzv. rezervační poplatek. Protože smlouva o koupi ve sjednané lhůtě nebyla uzavřena, byla žalovaná povinna žalobci částku 339 000 Kč vrátit, což však neučinila. Soud prvního stupně se následně zabýval posouzením, zda si žalovaná mohla složenou částku ponechat z titulu smluvní pokuty sjednané v rámci rezervační smlouvy, jejíž výše odpovídala výši rezervačního poplatku. Předpokladem vzniku povinnosti žalobce zaplatit žalované smluvní pokutu by bylo, že žalobce bezdůvodně nesplní svoji povinnost uzavřít smlouvu o koupi ve sjednané lhůtě.

3) Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o koupi měla být uzavřena až dne 3. října 2013, přičemž tato změna byla důsledkem jednání mezi jednotlivými účastníky smluvních vztahů. Z tohoto důvodu soud prvního stupně nevyvodil výlučné zavinění žalobce za neuzavření smlouvy o koupi ve sjednané lhůtě a tato podmínka vzniku povinnosti žalobce zaplatit smluvní pokutu tak nebyla splněna. Soud prvního stupně dále doplnil, že nebyla splněna ani další z podmínek vzniku povinnosti žalobce uhradit žalované smluvní pokutu, totiž bezdůvodné nesplnění povinnosti žalobce uzavřít smlouvu o koupi ve sjednané lhůtě. Dle zjištění soudu prvního stupně v minulosti minimálně jednou došlo k zaplavení předmětného pozemku vodou, přičemž takové zjištění žalobce představovalo důvod pro neuzavření smlouvy o koupi.

4) Z těchto důvodů soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. ledna 2015 č. j. 34 C 137/2014-94 žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobci částku 339 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.

5) K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 9. září 2015 č. j. 11 Co 203/2015-126 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že nebyly splněny podmínky předpokládané rezervační smlouvou pro propadnutí rezervačního poplatku jako smluvní pokuty ve prospěch žalované. Současně však odvolací soud dospěl k závěru, že samotné ujednání o smluvní pokutě v rámci rezervační smlouvy bylo neplatné dle § 39 obč. zák., ve znění do 31. prosince 2013, tedy pro rozpor se zákonem.

6) Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 25. října 2016 č. j. 33 Cdo 948/2016-163 odmítl jako nepřípustné. K závěru o nepřípustnosti dovolání žalované dovolací soud dospěl poukazem na svou předchozí judikaturu, konkrétně na rozsudek ze dne 27. října 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, podle něhož "[s]počívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé."

Dovolací soud přitom konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vystavěn celkem na třech právních závěrech (posouzení důvodnosti neuzavření smlouvy o koupi žalobcem, otázka uplynutí lhůty pro uzavření smlouvy o koupi a otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě), z nichž žalovaná prostřednictvím svého dovolání napadla pouze druhý a třetí závěr. Jestliže žalovaná nijak nezpochybnila správnost závěru soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soudu ztotožnil, že žalovaný nepřistoupil k uzavření smlouvy o koupi nikoliv bezdůvodně, nemohly být splněny předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.

III.

Stěžovatelka svou ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení dovolacího soudu. Dle stěžovatelky dovolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl bezdůvodně a své usnesení náležitým způsobem neodůvodnil.

Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, podle něhož měla zpochybnit i závěr o "důvodnosti" odepření uzavření smlouvy o koupi žalobcem. V tomto ohledu stěžovatelka dle svého přesvědčení napadla veškeré (dvě) hmotněprávní otázky, na nichž spočíval rozsudek odvolacího soudu, a k těmto vymezila konkrétní dovolací důvod. Stěžovatelka je přesvědčena, že nebylo nutné zvlášť napadat správnost závěru, že žalobce měl k neuzavření smlouvy o koupi "objektivní důvod". Vzhledem k formulaci příslušeného ujednání o smluvní pokutě je dle stěžovatelky nemožné napadnout správnost závěru o splnění podmínek vzniku nároku na smluvní pokutu, aniž by tím současně stěžovatelka nenapadala správnost závěru, že žalobce odmítl smlouvu o koupi uzavřít bezdůvodně.

V tomto ohledu stěžovatelka rovněž namítá, že dovolací soud poukazoval na existenci "objektivních důvodů" pro odepření uzavření smlouvy o koupi, jimiž zjevně mínil zaplavování, resp. vlhnutí pozemku, což však představuje závěr skutkový, nikoliv právní. Skutkové závěry však nelze úspěšně napadat prostřednictvím dovolání, jež je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě vad právních. Z tohoto důvodu stěžovatelka odmítnutí svého dovolání považuje za odmítnutí pro vady, jimiž však dovolání netrpí. Jestliže dovolací soud i přesto dovolání stěžovatelky odmítl, zasáhl tím do jejího práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka usnesení dovolacího soudu dále považuje za nedostatečně odůvodněné, neboť z jeho obsahu prý není zřejmé, zda jí dovolací soud vytýká nenapadení skutkového závěru soudu prvního stupně, či nikoliv (a vytýká jí toliko nenapadení všech relevantních právních otázek). Z tohoto důvodu stěžovatelka označuje napadené usnesení za nejednoznačné, zavádějící a nepřesvědčivé.

V neposlední řadě stěžovatelka uvádí, že dovolací soud rozhodl o jejím dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, ačkoliv měl správně postupovat dle znění občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2014.

IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti.

V přípisu ze dne 16. října 2017 dovolací soud odkázal na svoji ustálenou rozhodovací praxi představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003. Následně dovolací soud připomenul, že stěžovatelka nenapadá právní závěr odvolacího soudu, dle něhož jí nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty z důvodu bezdůvodného nesplnění povinnosti žalobce uzavřít smlouvu o koupi. Samotnou skutečnost, že na straně žalobce zde byly objektivní důvody, pro které nepřistoupil k uzavření smlouvy o koupi, stěžovatelka prostřednictvím dovolání napadnout nemohla.

Ústavní soud s ohledem na obsah vyjádření dovolacího soudu, které nepřináší do projednávané věci žádné nové relevantní argumenty, které by již stěžovatelce nebyly známy z napadeného usnesení, nepovažoval zaslání vyjádření stěžovatelce k případné replice za přínosné.

V.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že dovolací soud nesprávně odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné a z jeho rozhodnutí není v podstatě seznatelné, proč tak učinil.

Ústavní soud je po přezkoumání napadeného usnesení nucen konstatovat, že tvrzením stěžovatelky nelze přisvědčit.

Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Jím prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda dovolací soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14, ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, či ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09) a zda tím neporušil základní práva stěžovatelky.

Žádné takové pochybení dosahující ústavněprávní úrovně však Ústavní soud neshledal. Argumentaci dovolacího soudu lze vytknout snad jedině její stručnost. Ta je sice v tomto případě použita na úkor srozumitelnosti důvodů usnesení dovolacího soudu, avšak přesto je z usnesení dovolacího soudu seznatelné, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání stěžovatelky jako nepřípustného.

V projednávané věci se z odůvodnění dovolacího soudu zřetelně podává, že stěžovatelka musela brojit jak proti závěru o důvodnosti neuzavření smlouvy o koupi žalobcem, který odvolací soud přejal z hodnocení soudu prvního stupně (ten se jím oproti odvolacímu soudu zabýval), tak proti závěru o neuzavření smlouvy o koupi ve sjednané lhůtě. Kdyby totiž žalobce nepřistoupil k uzavření smlouvy ve sjednané lhůtě, avšak měl by pro to důvod (jako tomu bylo dle hodnocení obecných soudů v projednávané věci), stěžovatelce by nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. To je důsledkem konstrukce podmínky vzniku nároku na smluvní pokutu, která byla v rezervační smlouvě zvolena.

Jestliže by odvolací soud dal stěžovatelce za pravdu jak ve vztahu k jejímu tvrzení o platnosti ujednání o smluvní pokutě, tak i v tom, že k uplynutí sjednané lhůty došlo čistě z důvodů na straně žalobce, nadále by bylo třeba zkoumat, zda žalobce k neuzavření smlouvy o koupi přistoupil "důvodně". Takové právní posouzení přitom soud prvního stupně v rámci svého rozsudku učinil a odvolací soud z něj přímo vycházel (tedy jeho rozsudek je na tomto hodnocení rovněž vybudován).

Stěžovatelka však prostřednictvím svého dovolání právní závěr o důvodnosti jednání žalobce, který nepřistoupil k zavření smlouvy o koupi, nenapadá. Ústavní soud na tomto místě toliko připomíná to, co dovolací soud v rámci svého napadeného usnesení nedostatečně potrhl, totiž, že skutkovému závěru o zaplavování předmětného pozemku odpovídá i právní závěr o důvodnosti odepření uzavření smlouvy o koupi pro existenci takové skutečnosti. Protože posouzení této právní otázky v neprospěch stěžovatelky vede k vyhovění žalobě (resp. potvrzení rozsudku soudu prvního stupně), a protože tento právní závěr zůstal dovoláním stěžovatelky nedotčen, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnou jako nepřípustné.

Skutečnost, že tak dovolací soud učinil za situace popsané shora (a tedy zcela důvodně a v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí), nebyla způsobilá porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že rozhodovací praxe, z níž dovolací soud vycházel v projednávané věci, byla již dříve ze strany Ústavního soudu shledána jako ústavně konformní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 2333/14, či ze dne 2. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 970/07).

Ve světle výše uvedeného Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění usnesení dovolacího soudu. Až na výhradu přílišné stručnosti konstatovanou shora, totiž napadené usnesení plně odpovídá požadavkům formulovaným rozhodovací praxí Ústavního soudu na ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (za všechny srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, anebo ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96).

Ústavní soud musí přitakat stěžovatelčině námitce, že dovolací soud měl její dovolání projednat a rozhodnout o něm dle občanského soudního řádu ve znění od 1. ledna 2014, nikoliv ve znění do 31. prosince 2013, jak je v napadeném usnesení nesprávně uvedeno (srov. článek II. bod. 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Uvedené pochybení dovolacího soudu však nemá na správnost jeho rozhodnutí či průběhu řízení o dovolání žádný vliv, neboť ustanovení občanského soudního řádu, jež dovolací soud aplikoval v projednávané věci, v porovnání s jejich zněním před 1. lednem 2014, nedoznala žádných změn. Postupem dovolacího soudu tak nemohlo být jakkoliv ohroženo plnohodnotné uplatnění procesních práv stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru