Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1500/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré po... více
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1500.20.1
Datum podání27.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 17 odst.1, čl. 10 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2951, § 82


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1500/20 ze dne 23. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2020 č. j. 22 Co 27/2020-104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. října 2019 č. j. 18 C 172/2018-79, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Miroslavy Haazové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat náhradu nemajetkové újmy, jíž měla vedlejší účastnice stěžovateli způsobit nepravdivými a dehonestujícími výroky. Obvodní soud vzal za prokázané, že stěžovatel (jako profesionální průvodce) byl členem Asociace průvodců České republiky (dále jen "asociace"), přičemž vedlejší účastnice byla v roce 2015 členkou výboru této organizace. Na podzim roku 2014 byly na stěžovatele podány účastníky několika zájezdů stížnosti ohledně jeho odborného vystupování, s nimiž stěžovatel nesouhlasil a jež byly mimo jiné řešeny ve výboru uvedené profesní organizace. V průběhu tohoto řízení poslala vedlejší účastnice dne 9. 6. 2015 e-mail ostatním členům výboru, v němž se vyjadřovala k řešení uvedené záležitosti. Mimo jiné zmínila i možnost vyloučit stěžovatele z asociace pro jeho chování. Na tento e-mail stěžovatel zareagoval tak, že ve svém postavení průvodce nepochybil a může se obrátit na soud. Zároveň vedlejší účastnici vyzval, aby se mu výslovně omluvila za zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména, způsobený výroky o jeho agresivitě a aroganci. Podle obvodního soudu e-mail vedlejší účastnice byl pouze reakcí na řešení nemalého počtu stížností klientů, k nimž měl stěžovatel možnost se vyjádřit, přičemž stížnosti pouze zlehčoval. Vedlejší účastnice se při takovém množství stížností mohla legitimně domnívat, že stěžovatelova činnost vykazovala vytýkané nedostatky. Předmětný e-mail neobsahoval žádné reálně dehonestující či difamující výroky. Jediným problematickým výrokem je vyjádření "jedná se o agresivního a arogantního člověka". Ten však dle soudu představuje pouze tzv. hodnotící soud, který nepodléhá důkazu pravdy. E-mail byl přitom zaslán pouze členům výboru a nebyl nikterak oficiálně zveřejňován. Současně podle obvodního soudu nešlo odhlédnout ani od toho, že stěžovatel podal žalobu až těsně před uplynutím tříleté promlčecí lhůty, což dle soudu potvrzuje, že sám nevnímal zásah do svých práv jako významný.

3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ani podle něj výroky vedlejší účastnice nepřekračují meze přípustné kritiky, neboť tento hodnotový soud měl podklad v jednání stěžovatele a není výrazově excesivní. Za hraniční označil odvolací soud označení stěžovatele za agresivního, ovšem takové vyjádření nelze přiměřeně odškodnit penězi (omluvy se stěžovatel nedomáhal). Rovněž je podle městského soudu významné, že výroky byly proneseny "interně", a to pouze osobám, které byly seznámeny se všemi rozhodnými skutečnostmi o vyřizování stížností proti stěžovateli. Relevantní je rovněž skutečnost, že sám stěžovatel na výroky vedlejší účastnice nelichotivě reagoval, čímž došlo k jisté reparaci následků žalovaných výroků prostřednictvím "svémoci". Bez významu není ani skutečnost delší časové prodlevy mezi žalovaným jednáním a podáním žaloby (poslední den promlčecí lhůty).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly racionálním základem pro excesivní výroky vedlejší účastnice. Nebyla zkoumaná jejich pravdivost, ani přiměřenost. Obvodní soud dospěl k závěru o stěžovatelově nestandardním chování jako průvodce, aniž by se zabýval obsahem stížností klientů. Výroky vedlejší účastnice navíc nesouvisely se stížnostmi klientů, ale se stěžovatelovými reakcemi na ně. Stěžovatel namítá, že až do této kauzy se s ním vedlejší účastnice osobně neznala, a tudíž své výroky pronesla bez znalosti kontextu a účastníků. Dále namítá, že pociťovanou intenzitu zásahu nelze dovozovat z data podání žaloby ke konci promlčecí lhůty, navíc tento svůj postup podrobně vysvětlil. Soudy dostatečně nezohlednily skutečnost, že 14 z 16 adresátů výroků vedlejší účastnice byly nejvýznamněji postavené osoby v oboru stěžovatelova podnikání. Rovněž vedlejší účastnice byla takovou osobou, a ostatním doporučila zvážit stěžovatelovo členství v asociaci pro poškozování jejího dobrého jména. Výroky tak zasahovaly nejen do osobní, ale i pracovní sféry stěžovatele. Po výrocích vedlejší účastnice již stěžovatel v dalším výkonu průvodcovské činnosti nepokračoval. Jelikož se soudy těmito skutečnostmi dostatečně nezabývaly, považuje stěžovatel jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet, mimo jiné, z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.

8. Oproti očekávání stěžovatele lze konstatovat, že závěry obecných soudů odpovídají provedenému dokazování a zároveň se vypořádávají se všemi jeho námitkami vznesenými v soudním řízení. Lze částečně souhlasit s tím, že závěry soudů nejsou zcela jednoznačně strukturované, neboť není úplně zřejmé, které výroky vedlejší účastnice byly oprávněné (a na základě jakých skutečností) a zda některé výroky již byly neoprávněné, avšak jiné skutečnosti způsobují, že není namístě je odškodnit v penězích. Podstatné však je, že soudy žádné relevantní skutečnosti nepřehlédly a jejich rozhodnutí o zamítnutí žaloby (pouze na peněžité odškodnění) nenese žádné znaky pochybení s ústavní relevancí. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak nezaručuje právo na "úspěch" ve věci, nýbrž jen na přístup k nezávislému a nestrannému soudu a právo na řádně vedené soudní řízení.

9. Ústavní soud se plně ztotožňuje s tím, že vzhledem ke kontextu věci (zejména "interní" komunikace a znalost věci adresáty výroků) šlo o oprávněnou neformální kritiku vyplývající z řešení stěžovatelova jednání v pozici průvodce, a to navíc ve formě tzv. hodnotícího soudu. Takové výroky zásadně požívají ústavněprávní ochrany podle čl. 17 Listiny. Zásah do stěžovatelových práv je pak významně snížen okolnostmi, ke kterým obecné soudy v napadených rozhodnutích přihlížely včetně hodnocení intenzity zásahu s časových odstupem o doby, kdy k němu došlo.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru