Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1500/07 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1500.07.1
Datum podání14.06.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1500/07 ze dne 14. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele A. Z., zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 25, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 208/2007-686 ze dne 23. 3. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 52/2006-650 ze dne 7. 11. 2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 43 T 2/2006-580 ze dne 1. 6. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 12. 10. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 43 T 2/2006-580 ze dne 1. 6. 2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 222 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let a k trestu propadnutí věci. Dále byl stěžovatele zavázán uhradit poškozené Mgr. M. R. škodu ve výši 6 000 Kč. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 4 To 52/2006-650 ze dne 7. 11. 2006 z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu v plném rozsahu zrušil a uznal stěžovatele vinným, že dne 17. 9. 2005 v přesně nezjištěné době od 18:00 hodin do 19:30 hodin v obývacím pokoji jím užívaného suterénního bytu, v domě č. 16, na ul. Podpísečná v Brně, pod vlivem prostého afektu zlosti v důsledku prosté kombinované opojenosti, napadl svou matku L. B., které kuchyňským nožem zasadil do oblasti horní části břicha tři bodně-řezné rány, v důsledku čehož jmenovaná na místě činu zemřela na následky srdečního selhání při krevní ztrátě - zakrvácení do břišní dutiny, čímž se dopustil trestného činu vraždy ve smyslu § 219 odst. 1 trestního zákona, za což jej vrchní soud odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti let a k trestu propadnutí věci a současně mu uložil ambulantní protialkoholní a protitoxikomanické ochranné léčení. Odvolání stěžovatele vrchní soud výrokem II. rozsudku zamítl. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 208/2007-686 ze dne 23. 3. 2007 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy dospěly k závěrům o jeho vině a o subjektivní stránce trestného činu na základě neúplných nepřímých důkazů, které ve spojení se zásadou in dubio pro reo nevedou k rozhodujícím závěrům uvedeným v odůvodnění napadených rozhodnutí. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti stěžovateli neexistují žádné přímé důkazy a nejsou k dispozici ani takové nepřímé důkazy, které by ve svém souhrnu potvrzovaly vinu stěžovatele. Jsou tedy dány důvodné pochybnosti, zda stěžovatel trestný čin spáchal. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na okolnosti, svědčící v jeho prospěch, s nimiž se obecné soudy dle jeho názoru dostatečně nevypořádaly, a to konkrétně že stěžovatel bezprostředně po příchodu domů po marných pokusech matku oživit vše oznámil policii, dále že nebylo prokázáno, že by v rozhodný den měl s matkou nějaký konflikt, že z provedeného dokazování vyplývá, že se trestného činu mohla dopustit jiná osoba a konečně že neměl žádný motiv matku usmrtit.

Stěžovatel rovněž poukázal na závažná procesní pochybení obecných soudů, která spatřoval v tom, že tyto neodstranily vady znaleckého posudku znalce MUDr. F. S. z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, pokud šlo o zjištění působení vlivu požití alkoholu v kombinaci s Neurolem na rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatele. Stěžovatel byl přesvědčen, že tuto otázku mohl kvalifikovaně posoudit pouze znalec z oboru zdravotnictví, odvětví alkoholismu, toxikománie, drogové závislosti. Přestože obhajoba přibrání znalce s touto specializací navrhovala, nebylo jí ze strany obecných soudů vyhověno. Přitom právě kombinace léků a alkoholu může vyvolat zcela nepředvídatelné reakce, jak vyplývá ze závěrů znalců v jiných případech. Stěžovatel Ústavnímu soudu předložil "Souhrn údajů o přípravku Neurol", z nějž je patrné, že Neurol má významný vliv, je-li užit pacienty s drogovou a alkoholovou závislostí, což byl případ stěžovatele. Obecné soudy měly tedy doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který by tuto otázku posoudil. MUDr. F. S. ve svém znaleckém posudku toliko konstatoval, že vliv analgetika byl bezvýznamný, nicméně tento znalec nebyl oprávněn takový závěr učinit.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, a to pro jejich rozpor s čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 43 T 2/2006. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy v jeho věci vedly dokazování, jak jednotlivé provedené důkazy hodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení následně vyvodily. Stěžovatel ve své stížnosti v podstatě zopakoval tytéž argumenty, které již neúspěšně uplatnil v řízení před obecnými soudy, a to zejména v odvolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 43 T 2/2006-580 ze dne 1. 6. 2006 a v dovolání proti rozsudku vrchního soudu č. j. 4 To 52/2006-650 ze dne 7. 11. 2006. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč nevyhověly návrhům na doplnění dokazování a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. S návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, včetně návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví alkoholismu, toxikománie, drogové závislosti, jemuž nebylo vyhověno, se jak krajský soud, tak i soud vrchní v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, a to prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), když současně podrobně rozvedly, proč není tohoto důkazu třeba (str. 13 rozsudku krajského soudu č. j. 43 T 2/2006-580 ze dne 1. 6. 2006, str. 8 a 9 rozsudku vrchního soudu č. j. 4 To 52/2006-650 ze dne 7. 11. 2006). Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod do sféry kompetence obecných soudů zasahovat a jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.

Namítal-li stěžovatel, že s ohledem na neúplnost důkazů a neexistenci důkazu přímého mělo být přistoupeno k aplikaci zásady in dubio pro reo, je třeba uvést, že pravidlo "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, usnesení č. 73, str. 541 a násl.). Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na pečlivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a ztotožňuje se s jejich názorem, že v projednávané věci důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla.

Ústavní soud shledal, že veškeré námitky stěžovatele již byly uspokojivě zodpovězeny v předchozím průběhu řízení obecnými soudy. Stěžovatel svou ústavní stížnost koncipoval tak, že fakticky stavěl Ústavní soud do pozice čtvrté soudní instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Michaela Židlická

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru