Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 150/94Usnesení ÚS ze dne 23.01.1995

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na příznivé životní prostředí
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a ... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.150.94
Datum podání03.10.1994

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 150/94 ze dne 23. 1. 1995

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 150/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele K.P., zastoupeného advokátkou JUDr. E.V., proti: 1) rozhodnutím O.ú. S., ze dne 30. září 1993 a 17. ledna 1994, 2) opatřením obce S., na úseku plynofikace obce,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se v první části své ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 10. 1994, domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil rozhodnutí O.ú. ve S., ze dne 30. září 1993 a 17. ledna 1994, kterými obecní úřad nepovolil konání diskoték v sále stěžovatele v období od 1. do 30. 10. 1993 a od 21. 1. do 21. 4. 1994, neboť napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proti oběma rozhodnutím obecního úřadu podal stěžovatel odvolání a v obou případech byla odvolání O.Ú. v H. zamítnuta, a to rozhodnutími z 18. 11. 1993 a z 1. 3. 1994.

2

Rozhodnutí ohledně zákazu veřejných produkcí byla vydána použití, podle názoru stěžovatele, zcela nejasného ustanovení vyhlášky č. 117/1991 Sb. a navíc postupem, který je v rozporu s ustanovením § 58 odst. 3 zákona o obecním zřízení, a proto má stěžovatel za to, že stížnost podstatným způsobem přesahuje jeho vlastní zájmy a jsou proto dány podmínky pro použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a tedy pro neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, byla-li podána do 1 roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Ve druhé části podání se stěžovatel domáhá vydání nálezu, ve kterém Ústavní soud vysloví, že opatřeními obce S. na úseku plynofikace obce je ve vztahu ke stěžovateli porušována ústavně zaručená rovnost práv všech lidí (čl. 1 Listiny základních práv a svobod), právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Obec S., jako investor plynofikace, zajišťovala ve druhé polovině roku 1993 vybudování plynovodu do obce a přípojky k jednotlivým domům, včetně domu, ve kterém se nalézá sídlo stěžovatele. Při této investiční akci však nebyla zřízena plynová přípojka k dalšímu objektu stěžovatele. Po skončení investiční akce byla plynovodní rozvodná síť v obci předána hospodářskou smlouvu bezúplatně budoucímu provozovateli V., s.p. Před tímto předáním uzavřel O.ú. S. s V. dohodu ze dne 12. 10. 1993, v níž obec požaduje, aby si budoucí provozovatel plynovodní sítě při zhotovování dalších přípojek plynu rodinných domků a ostatních zařízení vyžádal souhlas O.ú. S., a to vzhledem k vynaloženým prostředkům obce a pracovní aktivitě většiny občanů obce na investiční akci. V., v dohodě s tímto požadavkem obce souhlasí a budou ho respektovat. Dne 6. 9. 1994 požádal stěžovatel stavební úřad - odbor výstavby a životního prostředí M.ú. B., o stavební povolení k přípojce plynu a domovnímu rozvodu objektu S.

- 3 -

V zahájeném stavebním řízení požaduje stavební úřad po stěžovateli, aby předložil písemný souhlas vlastníka sousedního pozemku v k.ú. obce S. s položením plynové přípojky na jeho pozemku. Obec S., jako vlastník pozemku, však nedala ani po opakované žádosti souhlas k položení plynové přípojky a v dopise ze dne 22. 9. 1994 to odůvodnila skutečností, že stěžovatel nemá splněny povinnosti vůči obci ve finančních pohledávkách, přičemž po splnění závazků stěžovatele obec písemný souhlas poskytne.

Stížností napadená rozhodnutí O.ú. ve S., uvedená v první části podání, byla vydána dne 30. 9. 1993 a 17. 1. 1994 a po podaném odvolání potvrzena O.Ú. v H. jeho rozhodnutími, čj. kult/786/93, ze dne 18. 11. 1993 a čj. 214/94, ze dne 10. 3. 1994, a která, jak Ústavní soud zjistil dotazem u O.Ú., nabyla právní moci, v případě prvního z nich dne 8. 12. 1993, v případě druhého dne 28. 3. 1994. Těmito dny tedy počala stěžovateli běžet 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti, uvedená v ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, která uplynula v prvním případě dne 7. 2. 1994, ve druhém případě pak dne 26. 5. 1994. Jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve 3. 10. 1994, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty pro její podání, a proto v této části byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. Pokud se stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti, vztahujících se k této její části, dovolává ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. s tím, že stížnost podstatným způsobem přesahuje jeho vlastní zájmy, k tomu je třeba uvést, že použití tohoto důvodu a aplikace ust. § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona přichází v úvahu jen tehdy, když je ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případě, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona) nikoliv však v případě, jako je tento, kdy ústavní stížnost byla podána opožděně.

4

Ve druhé části podání stěžovatel tvrdí, že opatřeními obce S. v souvislosti s plynofikací byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Ústavní stížnost podle 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat tehdy, jestliže tvrdí, že její ústavně zaručená základní práva nebo svobody byly porušeny pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Nedání souhlasu vlastníka (tj. obce S.) k položení plynové přípojky na jeho pozemku nelze považovat za takovýto zásah veřejné moci, neboť jde o výkon vlastnického práva. V rámci probíhajícího stavebního řízení totiž obec S. při vyjadřování se k položení plynové přípojky na jejím pozemku nevystupuje jako orgán veřejné moci, nýbrž jako účastník stavebního řízení. Z tohoto důvodu je třeba považovat stížnost uvedenou ve druhé části podání za zjevně neopodstatněnou, a proto byla jako taková podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta. Pokud pak jde o "opatření", týkající se samotného vybudování plynofikace v obci, plyne z ústavní stížnosti, že k tomu došlo ve II. polovině roku 1993, tedy i v této části je stížnost podána opožděně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 1995

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru