Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 150/05Usnesení ÚS ze dne 16.01.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVydržení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.150.05
Datum podání16.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 135a, § 123a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 150/05 ze dne 16. 1. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele A. Š., zastoupeného JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Husova 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2004, č. j. 22 Cdo 2626/2004-120, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004, č. j. 56 Co 374/2003-99, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 6. 2003, č. j. 17 C 71/2001-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 6. 2003, č. j. 17 C 71/2001-63, bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 595 zapsaného u Katastrálního úřadu v Opavě na LV č. 35 pro obec a k. ú. Nové Sedlice, je S. B. (dále jen "vedlejší účastnice"). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2004, č. j. 56 Co 374/2003-99, bylo rozhodnutí okresního soudu změněno ve výroku o nákladech řízení a ve zbytku potvrzeno. Dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2004, č. j. 22 Cdo 2626/2004-120, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by otázka řešená odvolacím soudem měla po právní stránce zásadní význam. Obecné soudy dospěly k závěru, dle názoru stěžovatele nesprávnému, že vedlejší účastnice nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením. Stěžovatel, který byl v katastru nemovitostí od roku 1978 zapsán jako vlastník předmětného pozemku, přitom namítal, že vedlejší účastnice nemohla být s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, neboť při běžné opatrnosti, kterou po ní bylo možno požadovat, mohla a měla mít pochybnosti o tom, že jí vlastnické právo ke spornému pozemku náleží. Tituly, na jejichž základě se vedlejší účastnice uchopila držby sporného pozemku, tedy kupní smlouva uzavřená v roce 1972 mezi ní a jejím otcem a rozhodnutí Státního notářství v Opavě z téhož roku, kterým byla v rámci dědického řízení schválena dohoda o vypořádání spoluvlastnictví po matce vedlejší účastnice, neobsahovaly o pozemku parc. č. 595 žádnou zmínku. Z těchto titulů nabyla vedlejší účastnice vlastnické právo k rodinnému domu č. p. 99, stojícího na pozemku parc. č. 121, a pozemků parc. č. 121, 170/1 a 170/2, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj se sídlem v Opavě, katastrální území Opava, na listu vlastnictví č. 35, katastrální území Nové Sedlice, tedy k nemovitostem s pozemkem parc. č. 595 podélně sousedících. Vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy tvrdila, že jí její otec sdělil, že pozemek parc. č. 595 zakoupil v roce 1971 od J. Š., matky stěžovatele, za 1 000 Kč, domnívala se proto, že se její nabývací tituly vztahují i na tento pozemek. Existence takové smlouvy však v řízení nebyla prokázána a vedlejší účastnici bylo známo, že se o pozemek parc. č. 595 vedou spory, přesto se spokojila se svým subjektivním přesvědčením, že jí vlastnické právo náleží a tuto skutečnost si nikterak neověřila. Za těchto okolností nelze dle přesvědčení stěžovatele z objektivního hlediska, které je pro posouzení věci rozhodné, dobrou víru vedlejší účastnice dovodit.

Za zcela zásadní pochybení pak stěžovatel považoval skutečnost, že obecné soudy započetly dobu mezi léty 1978 a 1992 do délky vydržecí doby. Obecné soudy se při posouzení této otázky řídily stávající judikaturou, dle níž ustanovení § 135a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 1. 1. 1992 (dále jen "občanský zákoník"), sice vylučovalo vydržení pozemku ve státním vlastnictví, nicméně oprávněná držba takového pozemku nebyla ničím omezena a poté, co bylo zákonné omezení zrušeno, se uplatnily její právní důsledky, které zákon dříve vylučoval. V projednávané věci se však nejednalo o pozemek ve státním vlastnictví, nýbrž o pozemek ve vlastnictví stěžovatele, k němuž bylo v roce 1978 zřízeno právo užívání socialistickou organizací - JZD Kylešovice. Vlastnické právo stěžovatele bylo tímto zredukováno na tzv. holé vlastnictví, což znamenalo, že stěžovatel nemohl vykonávat žádné z vlastnických oprávnění, tedy nemohl ani rušit vedlejší účastnici v držbě předmětného pozemku, aniž by porušil tehdy platný právní řád. Tuto specifickou okolnost však obecné soudy při svém rozhodování vůbec nezohlednily. Stěžovatel považoval za rozporné se základními principy právního státu, aby byl v důsledku společenských změn zbaven vlastnictví k předmětnému pozemku, aniž by porušil nějakou právní povinnost či vůbec aniž by mohl celý proces nějak ovlivnit. Dle přesvědčení stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když tomuto právu neposkytly ochranu, ačkoliv tak byly dle čl. 90 Ústavy ČR povinny učinit.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. 17 C 71/2001, a vyjádření účastníků řízení.

Všichni účastníci odmítli tvrzení, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a v podrobnostech odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Okresní soud konstatoval, že věc byla projednána za dodržení ústavních procesních zásad, skutkový stav byl zjištěn na základě řádně provedených důkazů, při jejichž hodnocení okresní soud postupoval v souladu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z těchto důvodů okresní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 293/02 a II. ÚS 196/2000, jimiž se při posuzování věci řídil. Nejvyšší soud pak k námitce stěžovatele, že se v projednávané věci nejednalo o pozemek ve státním vlastnictví, doplnil, že dle § 135a odst. 3 občanského zákoníku, nebylo možno vydržet věc v socialistickém vlastnictví nebo, což bylo v projednávaném případě podstatné, věc, ke které měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Oprávněná držba takové věci však nebyla ani § 132a odst. 1 občanského zákoníku ani jiným ustanovením omezena. Mohl-li tedy být pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem oprávněné držby, tím spíše jím mohl být i pozemek občana, ke kterému bylo zřízeno právo užívání socialistické organizace podle zvláštních předpisů. Rovněž vedlejší účastnice měla za to, že vydáním napadených rozhodnutí nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Vedlejší účastnice uvedla, že z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky, s nimiž se již obecné soudy v předchozím průběhu řízení vypořádaly. Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nevzaly v úvahu konkrétní okolnosti případu a z tohoto důvodu aplikovaly nesprávnou judikaturu, není opodstatněné, proto navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Výše uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí, přičemž ten přípisem ze dne 12. 4. 2006 Ústavnímu soudu sdělil, že dle jeho názoru neobsahují tato vyjádření žádné nové skutečnosti a že na své ústavní stížnosti trvá.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by v důsledku vydání takových rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Pokud jde o posouzení otázky, zda vedlejší účastnice držela předmětnou nemovitost v dobré víře, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že mu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Obecné soudy provedly v tomto směru rozsáhlé dokazování a závěry, k nimž na jeho základě dospěly, ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal existenci rozporů, jež by mohly mít za následek dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele; naopak, právní závěry obecných soudů byly plně v souladu s konstantní judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98). Nutno v této souvislosti podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl veškeré rozhodné okolnosti případu, zejména pak skutečnost, že dle skutkových zjištění obecných soudů byla vedlejší účastnice svým otcem informována v tom smyslu, že předmětný pozemek byl scelen s pozemky sousedními. Vedlejší účastnice se proto mohla oprávněně domnívat, že její nabývací tituly zahrnují i tento pozemek, přestože ten nebyl v žádném nabývacím titulu uveden.

Obecné soudy se rovněž ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou, zda bylo možno pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou stěžovatelka držela předmětný pozemek přede dnem 1. 1. 1992. V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 19, nález č. 120, str. 137 a násl.), v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "do vydržecí lhůty podle § 134 obč. zákoníku lze započítat i dobu držby uskutečňované před 1. 1. 1992 (tj. před novelizací obč. zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), a to i tehdy, jde-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem, příp. též jde-li o vydržení subjektem nezpůsobilým vydržet vlastnické právo (tj. právnickou osobou)". Stěžovatel namítal, že tento právní názor, z nějž obecné soudy při svém rozhodování rovněž vycházely, nezohledňuje skutečnost, že stěžovatel nemohl po dobu, po kterou mělo sporný pozemek v užívání JZD Kylešovice, tedy v letech 1978 až 1993, vedlejší účastnici v její držbě nikterak rušit, neboť mu s ohledem na tehdy platnou právní úpravu nepříslušel výkon žádného z vlastnických oprávnění. Tuto argumentaci stěžovatele byl Ústavní soud nucen odmítnout, a to z důvodů níže rozvedených. Pouze na okraj Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že stěžovatel pominul, že k vyloučení účinků vydržení by postačovalo, jestliže by vedlejší účastnici o skutečnosti, že užívá pozemek, který se nenachází v jejím vlastnictví, jakýmkoliv způsobem informoval, čímž by na její straně vyloučil existenci dobré víry. Skutečnost, že stěžovatel nedisponoval právními nástroji, jimiž by mohl zajistit vydání sporného pozemku, mu tedy neznemožňovala, aby zabránil nastoupení účinků vydržení. Ústavní soud si je vědom, že s ohledem na uspořádání majetkových vztahů a společenské poměry panující v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byla bdělost stěžovatele a jeho vůle hájit svůj majetek nutně značně oslabena, neboť tento mohl důvodně předpokládat, že jeho vlastnické právo již nebude nikdy v budoucnu v plné šíři obnoveno. Ústavní soud proto nepovažoval skutečnost, že stěžovatel vedlejší účastnici na stav věci neupozornil, za rozhodnou, nicméně ani tak nebylo možno ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět.

Dle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních principů právního státu je i princip právní jistoty, přičemž pod tímto zorným úhlem je nutno posuzovat spory o vlastnictví, a to zejména tehdy, jestliže se důvody tohoto zpochybnění nachází desítky let v minulosti. Vedlejší účastnice splnila ke dni 1. 1. 1992 veškeré zákonné požadavky nutné pro vznik vlastnického práva ke spornému pozemku, když tuto nemovitost držela v dobré víře po dobu téměř dvaceti let; v době zahájení soudního řízení pak dokonce více než dvacet pět let. Vedle stěžovatele se tak objevil další subjekt, který mohl legitimně dovozovat, že je vlastníkem sporné nemovitosti, a bylo proto třeba rozhodnout, komu z obou zúčastněných náleží vlastnické právo. Ústavní soud má za to, že v zájmu zachování právní jistoty a při zohlednění toho, po jak dlouhou dobu vedlejší účastnice spornou nemovitost v dobré víře držela a vzhledem k okolnosti, že vedlejší účastnice nenesla žádnou vinu na tom, že stěžovatel byl v letech 1978 až 1993 zbaven svých vlastnických oprávnění, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nepochybily, jestliže poskytly ochranu vlastnickému právu vedlejší účastnice a nikoliv tvrzenému vlastnickému právu stěžovatele.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru