Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 15/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkodůvodnění
osobní údaj
soud/rozvrh práce
Ochrana osobnosti
soud
příslušnost/věcná
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.15.14.1
Datum podání02.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

101/2000 Sb., § 21 odst.5

40/1964 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 169 odst.2, § 104a odst.2, § 9 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 15/14 ze dne 26. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Spálená 14, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2013 č. j. Ncp 3306/2013-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a zákonného soudce zaručené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 183/2013 bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 19. května 2004 č. j. 10 C 1356/2000-228 bylo k samostatnému řízení vyloučeno řízení o žalobě stěžovatele podané dne 31. května 2000 o splnění povinnosti vyplývající ze zákona č. 256/1991 Sb. (správně č. 256/1992 Sb.), o ochraně osobních údajů v informačních systémech v části, kterou se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu vnitra omluvy doručeným, datovaným a vlastnoručním podpisem ministra s otiskem kulatého razítka Ministerstva vnitra opatřeným dopisem, obsahujícím omluvu stěžovateli za nadbytečné a neoprávněné zjišťování a evidování jeho údajů, ke kterému došlo dne 8. března 1999 ve vrátnici při jeho vstupu do budovy Policie České republiky v Praze 4, Sdružení 1664/1, kdy bylo do návštěvního lístku zapsáno jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo a číslo řidičského průkazu stěžovatele. Věc byla řešena v rámci soudní soustavy před obecnými i správními soudy a usnesením zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2013 č. j. Konf. 57/2012-10 bylo pod bodem I. výroku rozhodnuto, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby stěžovatele je soud, pod bodem II. bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 19. července 2004 č. j. 10 C 939/2004-2, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2004 č. j. 28 Co 427/2004-17 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2005 č. j. 30 Cdo 450/2005-55. Naposledy ve věci určení věcné příslušnosti rozhodoval Vrchní soud v Praze, kdy usnesením napadeným ústavní stížností pod bodem I. výroku rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, ve výroku pod bodem II. rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval průběh dosavadního řízení ve věci a namítal, že napadeným rozhodnutím byl odňat svému zákonnému soudci, kterým je soudce určený rozvrhem práce Okresního soudu v Benešově. Napadenému rozhodnutí dále vytýkal, že jeho odůvodnění nereaguje na jím vznesenou argumentaci ohledně věcné příslušnosti okresního soudu. Vrchní soud se tak podle názoru stěžovatele dopustil libovůle. Na podporu svých tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu, konkrétně na nález vydaný dne 1. června 2010 pod sp. zn. I. ÚS 904/08 a na nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Vrchní soud v Praze v uvedené věci rozhodoval podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti soudu. Takové usnesení nemusí být podle ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno. S ohledem na konkrétní okolnosti a historii celé věci Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Praze svoji povinnost odůvodnění předmětného rozhodnutí řádně splnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění platném ke dni 15. října 2013, krajské soudy jako soudy prvního stupně rozhodují ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích. K tomu Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. dubna 2013 č. j. 7 As 83/2012-4 dovodil, že pokud vznikla v důsledku zpracování osobních údajů subjektu údajů jiná než majetková újma, postupuje se podle ustanovení § 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, při uplatňování nároku podle zvláštního zákona (§ 13 občanského zákoníku). Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ pro odlišnost jejich právního základu nedopadají.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. února 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru