Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 149/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.149.17.1
Datum podání16.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 339a

99/1963 Sb., § 80, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 149/17 ze dne 31. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Davida Kredby, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2016, č. j. 21 Cdo 4285/2016-149, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 23 Co 136/2016-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, č. j. 10 C 104/2015-53, žalobu o určení, že pracovní poměr mezi stěžovatelem (zaměstnancem) a vedlejším účastníkem (zaměstnavatelem) trvá; rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 o. s. ř. Stěžovateli nehrozilo, že by se jeho právní postavení stalo nejistým ani nebylo ohroženo jeho právo, neprokázal, že by mu v důsledku přechodu práv a povinností z jednoho zaměstnavatele na druhého vznikla či hrozila konkrétní újma.

Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 23 Co 136/2016-122, s odůvodněním, že nalézací soud dospěl ke správnému závěru. Odvolací soud uvedl, že případným vyhověním žalobě by vznikla právní nejistota spočívající v tom, že by pracovní poměr stěžovatele trval ve vztahu ke dvěma zaměstnavatelům, přičemž jeden z nich nebyl ani účastníkem řízení.

Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 7. 11. 2011, č. j. 21 Cdo 4285/2016-149, s odůvodněním, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby otázka naléhavosti právního zájmu byla posouzena jinak. Dále uvedl, že dovolání trpí částečně vadami, neboť se domáhá přezkumu skutkových otázek, což je nepřípustné.

Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho argumentací, neprovedly navrhované důkazy a svůj postup dostatečně neodůvodnily. Konkrétně stěžovatel namítá, že měl odůvodněný naléhavý právní zájem na odstranění nejistoty ohledně existence pracovněprávního vztahu k "původnímu" zaměstnavateli (vedlejšímu účastníku); namítá, že obecné soudy vůbec neposoudily, zda k přechodu pracovněprávních vztahů došlo, či nikoliv. Nejvyšší soud nezdůvodnil, v čem konkrétně spočívá soulad napadených rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Právo na spravedlivý proces není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení; neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných soudních rozhodnutí za předpokladu, že jimi nebylo porušeno ústavně zaručené právo či svoboda (srovnej např. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000).

Obecné soudy dospěly v řízení k závěru, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určení, zda pracovněprávní poměr k vedlejšímu účastníku (zaměstnavateli) trvá. Právo stěžovatele na spravedlivý proces přitom zůstalo zachováno, neboť měl možnost tvrdit, v čem shledává naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Soudy se návrhy stěžovatele zabývaly, přičemž v odůvodnění uvedly, že stěžovatel neprokázal ohrožení práva nebo že by se právo mělo stát nejistým. Rovněž v předchozím řízení nebyl zjištěn vznik nebo hrozba konkrétní újmy - v takovém postupu nelze shledávat porušení práva na spravedlivý proces.

Žaloba na určení má preventivní a deklaratorní charakter. Zároveň ve vztahu k žalobě na plnění má jen podpůrnou povahu. Naléhavý právní zájem je dán tehdy, jestliže v důsledku určení mohou být právní vztahy postaveny najisto a smyslem žaloby na určení je zamezit budoucímu porušení práv a povinností. Vzhledem ke skutečnosti, že případné vyhovění žalobě by nutně muselo vést k podání žaloby na plnění (např. o zaplacení mzdy), nelze jí vyhovět (viz stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05) - v podstatě jde jen o předběžnou otázku pro další řízení. Soudy se proto správně nezabývaly ani otázkou přechodu pracovně právních vztahů, jelikož nebyl naplněn požadavek naléhavého právního zájmu na určení. Nastolená otázka by byla předmětem až vlastního určení práv a povinností, k němuž ovšem vůbec nedošlo.

Namítané stručné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě odmítnutí dovolání výslovně předpokládá § 243f odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud uvedl v dostatečném rozsahu důvody, pro které shledal dovolání nepřípustným; odkázal přitom na rozhodnou judikaturu, konstatoval, že není dán důvod pro jiné posouzení nastolené právní otázky, uvedl vady dovolání a posoudil též otázku porušení práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, proč bylo dovolání odmítnuto.

Jako obiter dictum lze dodat, že stěžovateli byla vyplácena mzda od nového zaměstnavatele, byla mu přidělována práce a měl možnost ukončit pracovní poměr před přechodem pracovněprávních vztahů, čehož nevyužil, stejně jako možnosti domáhat se rozvázání pracovního poměru v důsledku podstatného zhoršení pracovních podmínek v souvislosti s přechodem podle § 339a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Rovněž mu nic nebránilo žalovat na plnění (např. povinnost vyplácet mzdu, přidělovat práci).

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru