Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1489/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkstížnost
osoba/oprávněná
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1489.11.1
Datum podání23.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 142, § 247 odst.2

40/2009 Sb., § 88 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1489/11 ze dne 21. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. I. D., M.B.A, PhD, zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, AK se sídlem Letohradská 40, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 7 To 141/2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného unesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 2. 2011 čj. 1 Pp 7/2011-18.

Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Břeclavi nevyhověl žádosti odsouzeného JUDr. Z. D. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; odsouzený i státní zástupkyně se po vyhlášení rozhodnutí vzdali práva stížnosti. Proti usnesení okresního soudu podal ve prospěch odsouzeného stížnost stěžovatel, který je bratrem odsouzeného. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením stížnost zamítl bez věcného přezkoumání, neboť dospěl k závěru, že stížnost podala osoba, jíž zákon toto právo nepřiznává. Podle krajského soudu může podat příbuzný jako osoba uvedená ustanovení § 247 odst. 2 tr. řádu odvolání proti rozsudku a podle ustanovení § 142 odst. 2 tr. řádu stížnost proti usnesení o vazbě, o ochranném léčení a o zabezpečovací detenci. Výkladem opaku posledně citovaného ustanovení krajský soud dospěl k závěru, že ve vykonávacím řízení má při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu právo podat stížnost pouze státní zástupce a obviněný (odsouzený). Jestliže se odsouzený práva stížnosti vzdal, pak žádná z osob jinak uvedených v § 247 odst. 2 tr. řádu není oprávněná ho v podání stížnosti nahradit či zastoupit.

V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil právní závěr Krajského soudu v Brně námitkou, že rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi je svojí povahou a významem srovnatelné s rozsudkem ve věci samé, a na podporu tohoto tvrzení citoval z komentářové literatury k trestnímu řádu.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stanovený postup, za který je třeba považovat postup podle příslušného procesního předpisu, v projednávané věci trestního řádu, zavazuje nejen účastníka řízení, ale i soud.

Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele představoval jeho nesouhlas s právním závěrem Krajského soudu v Brně, pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 142 odst. 2 tr. řádu. Odlišný názor stěžovatele na výklad procesní normy jednoduchého práva však sám o sobě neznamená, že došlo k porušení jeho základních práv. Ústavní soud respektuje, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sb. n. u. sv. 25, č. 37, a další), dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, tamtéž sv. 3, č. 9 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, tamtéž sv. 22, č. 63 a další).

V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Krajský soud v Brně interpretoval příslušnou procesní normu za použití metody v právní metodologii obecně uznávané a pokud shledal, že stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k podání stížnosti proti předmětnému usnesení Okresního soudu v Břeclavi ani ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 tr. řádu, ani podle odst. 2 téhož ustanovení, pak nezbylo, než jím podanou stížnost zamítnout.

Na tomto závěru nic nemění ani odkaz stěžovatele na komentářovou literaturu, která považuje usnesení o podmíněném propuštění podle jeho povahy a významu za srovnatelné s rozsudkem ve věci samé. Je jistě žádoucí, aby takové usnesení bylo možné přezkoumat, opravný prostředek, stížnost, však přísluší především osobě, které se usnesení přímo dotýká. Práva jiných osob (a to i těch, které spadají pod ustanovení § 247 odst. 2 tr. řádu) jsou však v případě podání stížnosti proti usnesení, byť svojí povahou a významem srovnatelné s rozsudkem, limitována výčtem obsaženým v § 142 odst. 1 a 2 tr. řádu. V projednávaném případě se odsouzený Z. D. svého práva podat proti předmětnému usnesení Okresního soudu v Břeclavi stížnost výslovně vzdal, a protože nešlo o případ, kdy bylo možné podat stížnost i proti vůli oprávněné osoby, Krajský soud v Brně nepochybil, považoval-li bratra odsouzeného za osobu neoprávněnou k podání stížnosti v jeho prospěch.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. června 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru