Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 148/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
In dubio pro reo
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.148.10.1
Datum podání19.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 40 odst.2, čl. 39, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.2, čl. 6 odst.1, čl. 7

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 148/10 ze dne 24. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. L., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 6 Tdo 911/2009 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 5 To 13/2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem přijatým dne 19. 1. 2010 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb a doplněným dne 9. 3. 2010 se Z. L. (dále též "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 28 T 16/2008 z důvodu porušení ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2, čl. 39 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu 28 T 16/2008 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 9. 1. 2009 nalézací soud obviněného uznal pro skutek v rozsudku popsaný vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání devíti let nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; dále mu uložil ochranné léčení sexuologické formou ústavní; poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dne 18. 3. 2009 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného a poškozené rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 1. 2009 částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozené škodu zaplacením částky 144.000 Kč; odvolání obviněného zamítl.

Dne 23. 9. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími, včetně rozhodnutí nalézacího soudu, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, zejména čl. 36 a násl. Listiny.

V části 1) ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že čl. 36 odst. 1 Listiny byl porušen nesprávnou hmotněprávní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu znásilnění a porušením základních zásad trestního řízení během dokazování. Skutková zjištění nalézacího i odvolacího soudu byla nepodložená a nesouladná s právními závěry z nich vyvozenými.

Stěžovatel dále v podrobnostech připomněl, jak nalézací a odvolací soud v řízení provedené důkazy hodnotily, s jejich hodnocením polemizoval a opakoval, že mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry byl zásadní nesoulad. Základní právo na spravedlivý proces dle jeho přesvědčení porušil také dovolací soud, který ryze formalisticky, aniž by se namítaným nesouladem a rozpory věcně zabýval, dovolání odmítl. Posouzení jeho osoby na základě znaleckých posudků bylo učiněno nesprávně; odvolací soud nepřihlédl k závěrům lékařského vyšetření dne 3. 3. 2009 MUDr. Z. V., Ph.D., zpochybňujícím agresivitu stěžovatele. Obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pokud jde o jeho povědomost o věku poškozené, a nesprávně posoudily otázku tzv. skutkového omylu vylučujícího úmysl stěžovatele.

V části 2) stěžovatel namítl porušení čl. 37 odst. 3 Listiny postupem uvedeným v části 1) ústavní stížnosti a kritizoval způsob, jakým obecné soudy hodnotily v řízení provedené důkazy.

V části 3) stěžovatel tvrdil porušení principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny odvolacím soudem, který důvodnost svých závěrů vyplývajících ze stěžovatelem zpochybňovaných znaleckých posudků dovodil odkazem na jeho další dosud neukončené trestní stíhání.

V části 4) stěžovatel tvrdil, že v trestním řízení byl porušen princip zákonnosti trestných činů a trestů dle čl. 39 Listiny a princip omezení státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny. Obecné soudy porušily i princip proporcionality, neboť uložená sankce, tj. trest odnětí svobody v trvání 9 let při současně uloženém ochranném léčení, byla nepřiměřená. Vzhledem k nesprávnosti soudních rozhodnutí je logicky nesprávné i napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o náhradě škody.

Závěrem stěžovatel zrekapituloval a citoval jednotlivé články Listiny, jež byly dle jeho přesvědčení napadenými rozhodnutími porušeny.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009 2 To 110/2009, jež zrušilo rozhodnutí soudu I. stupně, na které - v rozporu se zásadou presumpce neviny - poukázal odvolací soud.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy vadně posoudily v řízení provedené důkazy, což vedlo k nesprávným právním závěrům a v konečném důsledku i k porušení základního práva na spravedlivý proces.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu, obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z vyžádaného spisu nezjistil.

Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů , a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

Jinak řečeno, hlava pátá Listiny, stejně jako článek 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že jeho základní právo na spravedlivý proces, včetně práva na rovné postavení účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), bylo porušeno tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasil, jednalo se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

K tvrzení o porušení čl. 40 odst. 2 Listiny (jemuž koresponduje čl. 6 odst. 2 Úmluvy) Ústavní soud uvádí, že princip presumpce neviny je především zárukou procesního charakteru. Jeho význam je však širší; zaručuje každému, že orgány veřejné moci jej nemohou považovat za vinného z trestného činu předtím, než příslušný soud zjistí jeho vinu postupem podle zákona. K porušení tohoto článku může dojít např. tím, že orgán veřejné moci prohlásí - dříve než o tom rozhodne příslušný soud - že určitá osoba je vinna trestným činem. Z toho však nevyplývá, že orgány veřejné moci nesmějí konstatovat, že proti osobě probíhá trestní řízení, existuje podezření ze spáchání trestného činu, že určitá osoba byla zatčena, přiznala se, apod. Nepřípustné je formální prohlášení, že osoba je vinna. Z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu Ústavní soud nezjistil jakékoliv relevantní skutečnosti, které by tvrzení stěžovatele v daném směru podporovaly.

K tvrzení o porušení čl. 39 Listiny, dle něhož: Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Ústavní soud uvádí, že citovaný článek Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 7 Úmluvy, zakotvují princip zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege). Ten především zakazuje považovat za trestné činy skutky, které dříve trestnými nebyly; dále zakazuje aplikovat skutkové podstaty trestných činů extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho plyne i požadavek, aby zákon jasně definoval trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů (judikatura ovšem nesmí podstatně změnit, přinejmenším v neprospěch obviněného, konstitutivní znaky trestného činu, např. formu zavinění nutnou k tomu, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu) - jaké skutky nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Článek 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy, jejichž záruk se může dovolávat jen osoba odsouzená, tak mají za účel zabezpečit princip právní jistoty upínající se k obecnému principu právního státu. Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídala požadavkům shora uvedených článků Listiny, resp. Úmluvy, tj. zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona (toho, co lze v podmínkách daného případu rozumně předpokládat). V projednávaném případě Ústavní soud žádné náznaky takového překročení nezjistil.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

Brně dne 24. května 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru