Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1477/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1477.10.1
Datum podání20.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 142 odst.3, § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1477/10 ze dne 29. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, AK se sídlem Plovární 1, 301 00 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2010 čj. 53 Co 588/2009-109 ve výroku I. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2009 čj. 55 C 101/2007-98 ve výrocích III., IV. a V. takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí v jejich náhradově nákladových výrocích.

Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh řízení, ve kterém se společně s M. V. domáhal žalobou po žalované obchodní společnosti Agrotrade, a. s., zaplacení částky 401 280,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení za dobu od 5. 4. 2005 do 5. 4. 2007. V žalobě navrhli, aby výše bezdůvodného obohacení byla stanovena znaleckým posudkem, na výzvu soudu však byli nuceni žalovanou částku vyčíslit. Při jejím určení vycházeli z ceny, za kterou se v daném čase a místě prodávaly pozemkové parcely, neboť bezdůvodné obohacení žalované spočívalo v záboru části jejich zahrady p. č. 1644/1 v k. ú. Černice. Stěžovatel zdůraznil, že se jim podařilo prokázat základ nároku a byť jim bylo bezdůvodné obohacení přiznáno v nižší než požadované výši, měl Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodnout o nákladech řízení podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat žalobcům plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení zcela záviselo na znaleckém posudku a následně na úvaze soudu. Rozhodnutí soudu posuzující náhradu nákladů řízení podle úspěchu ve věci stěžovatel označil za odepření soudní ochrany.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a usnesení Městského soudu v Praze připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalobci požadovali po žalované zaplacení obvyklého nájemného, jehož výši k výzvě soudu upřesnili částkou 401 280,- Kč. Obvodní soud po provedeném dokazování, jehož součástí byly i znalecké posudky znalců B. a ing. G., zjistil, že v důsledku provádění stavebních úprav vodoteče po záplavách v roce 2002 ve prospěch právního předchůdce žalované došlo k záboru pozemku ve spoluvlastnictví žalobců v rozsahu 88 m2. Obvodní soud vyšel z ceny pozemku určené znalcem a při výpočtu tržního nájemného dospěl k celkové částce ve výši 14 330,- Kč. Tuto částku uložil žalované zaplatit (výrok I.) a co do částky 386 950,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení soud rozhodl podle částečného úspěchu ve věci podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobce zavázal povinností nahradit žalované náklady řízení ve výši 51 748,- Kč (výrok III.) a náklady státu ve výši 5 543,76 Kč (výrok IV.); žalované uložil povinnost nahradit náklady státu ve výši 205,24 Kč (výrok V.). K odvolání žalobců do náhradově nákladových výroků Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel opřel svoji ústavněprávní argumentaci o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle relevantních ustanovení těchto článků se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Tato základní práva jsou procesní povahy a jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; dostupné v el. podobě na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191). Předepsanému postupu v úsilí o právo je proto třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivý proces není v Listině a Úmluvě blíže definován a Ústavní soud, který ve své dosavadní judikatuře reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, chápe tuto záruku obecně především jako právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní.

Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu příslušných procesněprávních norem, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, zároveň tyto "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení III.ÚS 296/10, dostupné v el. podobě). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).

Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť podle jeho názoru měl soud aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., které obsahuje výjimky ze zásady úspěchu ve věci mj. pro případy, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Shodnou námitku stěžovatel uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a odvolací soud na ni přiměřeným způsobem reagoval. Městský soud v Praze vyloučil aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. s odůvodněním, že šlo o klasický případ, v němž bylo žalováno o peněžité plnění. Podle odvolacího soudu stěžovatel, resp. žalobci, mohli výši nájmu odhadnout podle cenových předpisů, jak to konečně učinil i znalec, nebo ji mohli zjistit prostřednictvím realitních kanceláří v dané lokalitě, namísto toho ji stanovili v nepřiměřené výši a navíc ji nepřípadně odvodili od kupní ceny pozemků. Pokud tak učinili, museli nést odpovědnost za výsledek sporu, v němž v drtivé části neuspěli.

Ústavní soud na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze odkazuje a konstatuje, že pochybení, které by mohlo založit jeho zásah a vést ke kasačnímu nálezu, v projednávané věci neshledal. Podle jeho zjištění se Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze při rozhodování o nákladech řízení pohybovaly v mezích zákona, respektovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu a svoje rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily. V napadených rozhodnutích neshledal exces či libovůli, neboť i při respektu k zásadám rozhodování o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (jak o něm žalobci při zahájení soudního řízení mohli uvažovat) bylo na nich, aby zároveň uvážili, zda neuplatňují nárok již nad rámec "ne zcela přiléhavého odhadu". Bylo-li výše uvedeno, že "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu, pak se tato zásada zde zjevuje o to silněji v úsudku, že spor, zda v dané věci bylo v otázce rozhodování o nákladech řízení přiléhavější užití ustanovení § 142 odst. 2 nebo § 142 odst. 3 o. s. ř., není způsobilý otevřít ústavněprávní přezkum (srov. shodně se shora citovaným usnesením III.ÚS 296/10).

Ústavní soud neshledal případným, a tudíž ani opodstatněným, tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 3 Listiny, podle kterého stát odpovídá za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup všech svých orgánů. Uvedené ustanovení je ustanovením obecným, jehož podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který však nebyl v řízení ve stěžovatelově věci aplikován.

K náhradově nákladovému výroku v odst. V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud konstatuje, že povinnost k úhradě nákladů řízení státu uložená žalované stěžovatele nikterak nezavazuje, a rozhodnutí v této části není schopno zasáhnout do jeho práv, či je jakkoliv porušit; ve vztahu k tomuto rozhodnutí lze na stěžovatele nahlížet jako na osobou neoprávněnou k podání návrhu na jeho zrušení a ústavní stížnost v této části odmítnout rovněž i podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru