Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1474/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1474.11.1
Datum podání20.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1474/11 ze dne 1. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 čj. 8 Tdo 1540/2010-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 67 To 207/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 4 T 125/2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 20. 5. 2011 se J. S. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 125/2009. V petitu stěžovatel výslovně zmínil jen usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 2. 2. 2011, nicméně ze znění části I. ústavní stížnosti je zřejmé, že porušení základního práva na spravedlivý proces je vytýkáno i předcházejícím rozhodnutím nalézacího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud").

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu 4 T 125/2009 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 4. 5. 2010 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků; dále obviněnému uložil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit škodu trestným činem způsobenou a povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 400.000 Kč; své rozhodnutí podrobně odůvodnil.

Dne 22. 7. 2010 odvolací soud odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu zamítl. Konstatoval, že námitky uplatněné obviněným v odvolání jsou jen opakováním jeho obhajoby, s níž se nalézací soud náležitě vyrovnal; z toho důvodu odvolací soud odkázal na správné, podrobné a úplné odůvodnění napadeného rozsudku; neshledal žádné okolnosti zpochybňující výpovědi slyšených svědků, skutkové závěry nalézacího soudu shledal správnými a úplnými, stejně jako právní kvalifikaci jednání obviněného.

Dne 23. 3. 2011 dovolací soud dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 7. 2010 odmítl. Konstatoval, že obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku, neboť se domáhal jiného hodnocení důkazů a na tomto podkladě vyvozoval jiná skutková zjištění, než jaká učinil nalézací soud a z nichž vycházel i odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dle jeho názoru však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 6 - 8 rozsudku nalézacího soudu, strany 2 - 3 usnesení odvolacího soudu), byť odvolací soud "poněkud nevhodně" popsal své přezkumné možnosti ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu (str. 5 usnesení dovolacího soudu).

III.

Stěžovatel v části I. ústavní stížnosti tvrdil, že dovolací, odvolací i nalézací soud porušily právo na řádný a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V části II. stěžovatel konstatoval dosavadní průběh řízení a tvrdil, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 7. 2010 bylo příliš stručné, nevypořádalo se se všemi odvolacími námitkami a nevyplývá z něho, jakými úvahami byl tento soud veden, dospěl-li k závěru o správnosti rozhodnutí nalézacího soudu; tímto postupem mu fakticky byla upřena možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu soudem odvolacím.

V části III. stěžovatel obecným soudům vytkl, že přes jeho opakované námitky žádný z nich neřešil otázku jeho vědomosti o údajné neplatnosti akcií společnosti PLATERO, a. s.

V části IV. ústavní stížnosti stěžovatel uzavřel, že nalézací soud z nesprávně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry; stejného pochybení se pak dopustil odvolací soud, když zcela nekriticky přejal závěry a odůvodnění nalézacího soudu, nedbal na námitky obviněného a nevypořádal se s nimi. Faktickým odepřením přezkumu správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu bylo porušeno základní právo dle čl. 36 Listiny.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

K tvrzení stěžovatele, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 7. 2010 bylo příliš stručné, nevypořádalo se se všemi odvolacími námitkami a nevyplývá z něho, jakými úvahami byl tento soud veden, Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces, který sice není výslovně v Listině či Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") formulován, vyplývá však z konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud").

Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (Sb. n. u., sv. 6, str. 151 násl.) mj. uvedl, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Jestliže tedy jsou procesní prostředky žalobce založeny nikoli na skutkové, ale na právní argumentaci, je tato pojmovým znakem a obecný soud je povinen se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá) dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Jestliže by tedy obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela opomenul právní argumentaci žalobce, je zřejmé, že svým rozhodnutím (jeho odůvodněním) vykročil z uvedených kritérií.

Podle judikatury Evropského soudu "[s] požadavky spravedlivého procesu není rozporná taková praxe odvolacího soudu, který si jednoduše osvojí důvody napadeného rozhodnutí nalézacího soudu zcela nebo zčásti a ve svém rozhodnutí pouze na ně ukazuje, to ovšem s podmínkou, že nadřízený soud skutečně přezkoumal napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku." (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, str. 152). V rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku (stížnost č. 20772/92, odst. 60, http://www.echr.coe.int) Evropský soud mj. zdůraznil, že "pojetí spravedlivého procesu vyžaduje, aby vnitrostátní soud, který odůvodnil své rozhodnutí buď tak, že odkázal na důvody nižší instance, nebo jiným způsobem, skutečně přezkoumal rozhodující otázky, které mu byly položeny, a nespokojil se tím, že jednoduše převzal závěry soudu nižšího stupně." V rozsudku ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani proti Španělsku (stížnost č. 18064/91, odst. 27, http://www.echr.coe.int) Evropský soud připomněl, že sice čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvádět důvody svých rozsudků, ale nemůže být vykládán tak, že vyžaduje detailní odpověď na každý argument. Rozsah této povinnosti odůvodňovat se může měnit podle povahy rozhodnutí; proto otázka, zda soud porušil svoji povinnost odůvodnit rozhodnutí vyplývající z článku 6 odst. 1 Úmluvy, může být posouzena jen ve světle okolností daného případu.

Ústavní soud je toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 7. 2010 výše uvedené ústavní požadavky kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí splňovalo, a v ústavní stížnosti stejně jako vyžádaném spise nalézacího soudu neshledal jakýkoliv důvod odchýlit se od závěrů dovolacího soudu na str. 5 jeho usnesení ze dne 2. 2. 2011, dle něhož "ztotožnil-li se odvolací soud s již učiněnými hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, nezkrátil obviněného na jeho právech na přezkoumání rozhodnutí odvolacím soudem a na obhajobu, pakliže na již učiněné závěry obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odkázal."

Stěžovatel také namítl, že nalézací soud z nesprávně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry; jinak řečeno, nesouhlasil s právním posouzením jeho jednání jako trestného činu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona (trestního zákoníku) a trestního řádu obecnými soudy je omezená; není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. Úkolem Ústavního soudu také není posuzovat výhrady adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu, což v projednávaném případu neshledal.

Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud jakož i následně soud dovolací ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavních stížností ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru