Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1463/09 #1Nález ÚS ze dne 15.11.2010Nicotnost správního rozhodnutí - chybně uvedený přepis příjmení z cyrilice do latinky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoFormánková Vlasta
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní soudnictví
pobyt/cizinců na území České republiky
správní žaloba
akt/nicotný (paakt)
správní rozhodnutí
právní moc
jméno a příjmení
občanství/nabytí/pozbytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 225/59 SbNU 285
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1463.09.1
Datum vyhlášení02.12.2010
Datum podání04.06.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

301/2000 Sb., § 68

40/1993 Sb., § 7

500/2004 Sb., § 77 odst.2

594/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nicotným je správní akt, jenž trpí natolik intenzivní a závažnou vadou, že v jejím důsledku dochází k faktické neexistenci samotného správního aktu. Takovou vadou není uvedení jména a příjmení účastníka řízení v transkripci z jiné abecedy do latinky v podobě, jež se liší od podoby užívané účastníkem řízení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 15. 11. 2010 zamítl IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatelů Ing. A. L. a Mgr. I. L. na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 310/2007-52 ze dne 8. 8. 2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 91/2008-85 ze dne 25. 3. 2009.

Narativní část

Rozhodnutím ministerstva vnitra nebylo vyhověno žádosti stěžovatelů o udělení českého státního občanství. Rozklad podaný stěžovateli ministr vnitra zamítl. Stěžovatelé následně podali správní žalobu, jíž se domáhali prohlášení rozhodnutí ministra vnitra za nicotné, neboť v něm jejich příjmení bylo uvedeno v transkripci z cyrilice v podobě, již stěžovatelé nepoužívají a nepoužili ani v žádosti o udělení státního občanství. Rozhodnutí ministra vnitra tak dle stěžovatelů směřovalo vůči jiným osobám a vůči stěžovatelům nemohlo nabýt právní moci. Napadenými rozhodnutími zamítly městský soud správní žalobu stěžovatelů a Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů. Podle stěžovatelů byl postup ministerstva vnitra v rozporu s principy dobré správy a rozhodnutí správních soudů neobsahovala řádné a vyčerpávající odůvodnění, čímž došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud si opatřil Věstník Úřadu pro veřejné informační systémy, ročník II, Praha 2001, částka 11, v němž byl publikován Standard ISVS pro transkripci neběžných latinských znaků do znaků dle ISO Latin 2 a seznámil se také s přílohami nařízení vlády č. 594/2006 Sb., o přepisů znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy. V této souvislosti konstatoval, že příslušné právní předpisy se nezabývají situací, kdy v rámci předchozí činnosti již došlo k přepisu znaků z jiných písem (zde z cyrilice) a jejich zanesení do informačních systémů před vydáním těchto předpisů, jak tomu bylo v případě stěžovatelů. Stěžovatelé totiž správnímu orgánu předložili doklady vystavené v roce 2000 či dříve, kdy správní orgány ještě nebyly vázány uvedeným standardem při převádění jmen a příjmení z cyrilice do latinky.

V dané věci bylo pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti zásadní, že stěžovateli podané opravné prostředky (správní žaloba a kasační stížnost) nesměřovaly proti meritorní části rozhodnutí ministerstva vnitra o neudělení státního občanství České republiky, ale pouze proti tvrzené nicotnosti, spočívající v nesprávně uvedeném jménu a příjmení stěžovatelů. Ve vztahu k nicotnosti správních aktů Ústavní soud připomněl, že nicotným je správní akt trpící natolik intenzivními vadami, jež mají za následek, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a povinnosti. Tyto vady jsou přitom natolik závažné, že působí faktickou neexistenci samotného správního aktu. V dané věci obecné soudy po posouzení žalobou napadených správních rozhodnutí nicotnost těchto rozhodnutí z důvodu uvedení nesprávné podoby příjmení stěžovatelů neshledaly a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud navíc připomněl, že v posuzované věci nevznikly pochybnosti, o kterých účastnících je v předmětném řízení rozhodováno.

Ústavní soud dále uvedl, že Nejvyšší správní soud se k připomínkám stěžovatelů k porušení vybraných ustanovení předmětných zákonů obsažně vyjádřil a své stanovisko podrobně odůvodnil. K tvrzenému rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich závěry, že stěžovatelé mohou užívat dvě varianty příjmení (tedy dva způsoby přepisu příjmení z cyrilice do latinky), Ústavní soud konstatoval, že předmětem soudního přezkumu obecných soudů bylo pouze rozhodnutí o (ne)udělení státního občanství stěžovatelům, resp. jeho nicotnosti, a nikoliv rozhodnutí o změně jmen stěžovatelů. Obecné soudy se tedy otázkou, které příjmení mají stěžovatelé používat, nezabývaly.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo, a proto ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu uplatnila soudkyně Vlasta Formánková .

IV.ÚS 1463/09 ze dne 15. 11. 2010

N 225/59 SbNU 285

Nicotnost správního rozhodnutí - chybně uvedený přepis příjmení z cyrilice do latinky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1463/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. Lo. a Mgr. I. Lo. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2008 č. j. 9 Ca 310/2007-52 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. 2 As 91/2008-85, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na vyslovení nicotnosti rozhodnutí ministra vnitra ve věci (ne)udělení státního občanství, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení.

Výrok

Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2008 č. j. 9 Ca 310/2007-52 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. 2 As 91/2008-85 se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení svého práva na respektování soukromého života, zakotveného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i práva na zákonnost, zakotveného v čl. 2 odst. 4 Ústavy, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik, ze dne 24. 11. 2006 č. j. VS-2568/53/2-2000 nebylo vyhověno žádosti stěžovatelů Ing. A. Lo. a Mgr. I. Lo., roz. K., o udělení státního občanství České republiky. K rozkladu podanému stěžovateli rozhodl ministr vnitra dne 16. 7. 2007 č. j. VS-43/RK/3-2007 tak, že rozklad zamítl.

3. Správní žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali prohlášení napadeného rozhodnutí ministra vnitra za nicotné, byla shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta (výrok I) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů (výrok II). Taktéž shora napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelů (výrok I) a žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II).

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že správní žalobou brojili proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, resp. ministra vnitra, které sice nabylo právní moci, podle stěžovatelů však nikoliv k jejich osobám. Rozhodnutí se týkalo osob s příjmením Lu. - Lu. a zástupce Ministerstva vnitra uvedl, že se nejedná o písařskou chybu. Stěžovatelé přitom svoji žádost podali jako Lo. - Lo. a na tato jména byl ke spisu přiložen výpis z centrální evidence obyvatelstva. Ministerstvo vnitra přitom právně nezdůvodnilo, co je vedlo ke změně příjmení stěžovatelů. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí nicotnost předmětných správních rozhodnutí neshledal, přestože se tato týkala jiných osob, než které podaly žádost o udělení státního občanství. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Potvrdil tím, že napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra se týká stěžovatelů, aniž by shledal porušení zákona.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že postup Ministerstva vnitra byl v rozporu se zásadami dobré správy. Napadeným rozhodnutím správních soudů stěžovatelé vytýkají, že tyto nedostály požadavku na řádné a vyčerpávající zdůvodnění napadených rozhodnutí, v čemž stěžovatelé spatřují porušení jejich práva na spravedlivý proces, což se ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týká nevyjádření stanoviska ke stěžovateli namítanému porušení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pobytu cizinců") a zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů. Závěry obou správních soudů porušují i právo stěžovatelů na soukromý život, neboť jejich příjmení představuje morální a fyzickou integritu stěžovatelů a toto jejich příjmení, které je uvedeno v povolení k pobytu a v dalších osobních dokladech jim vydaných na území České republiky, musí respektovat soudy a všechny fyzické a právnické osoby a státní orgány. Ve svých důsledcích má podle názoru stěžovatelů toto nezákonné nerespektování příjmení stěžovatelů za následek, že nebyli v napadených sporech úspěšní. Stěžovatelé mají za to, že v posuzované věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich závěry o tom, že mohou vedle příjmení Lo. - Lo. užívat i příjmení Lu. - Lu. S ohledem na shora uvedená tvrzení o porušení jejich ústavně zaručených základních práv stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 310/2007 a spisy Ministerstva vnitra České republiky č. j. VS-43/RK/3-2007 a č. j. VS-2568/53/2-2000 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud").

7. Za Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti obsáhle vyjádřila předsedkyně senátu 2 As, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Odmítla námitku směřující k porušení práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelům nebylo upřeno jejich právo na přístup k soudu, řízení proběhlo bez zbytečných průtahů, soud byl řádně obsazen a byla zachována rovnost zbraní zúčastněných stran. Rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, pokud jde o žalobní a následně kasační argumentaci ve vztahu k zákonu o pobytu cizinců a zákonu o evidenci obyvatel. Nejvyšší správní soud se plně vyrovnal s námitkou kasační stížnosti, která brojila proti tomu, že se Městský soud v Praze předmětnými ustanoveními těchto zákonů nezabýval. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se městský soud také řádně vypořádal s námitkami stěžovatelů vztahujícími se ke způsobu uvedení jejich příjmení ve správních rozhodnutích. Připomíná, že městský soud nerozhodoval autoritativně o jménu stěžovatelů a o správném přepisu jmen z azbuky, přitom respektoval tu mutaci jmen stěžovatelů, kterou oni sami považují za správnou, a právě v této variantě pojmenovává stěžovatele i v záhlaví svého rozhodnutí a stejně tak učinil i Nejvyšší správní soud. Proto Nejvyšší správní soud uvedl, že není rozhodně pravda, že by se s námitkami stěžovatelů městský soud nevypořádal. Městský soud toliko konstatoval, že "drobná odlišnost v transkripci jména účastníků, je-li toto jméno přepisováno z cizího jazyka do latinky (...), nemůže vést k nicotnosti vydávaného rozhodnutí.". I z této formulace Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti seznal, že se Městský soud v Praze argumenty stěžovatelů zabýval, částečně jim přisvědčil, zčásti nikoliv. Pokud se ve správním řízení nerozhodovalo autoritativně o podobě jmen stěžovatelů, nýbrž o (ne)udělení státního občanství, nebyly námitky stěžovatelů prostřednictvím ustanovení shora uvedených zákonů relevantní. K tomu, zda sporná transkripce jmen stěžovatelů v rozhodnutí, jímž jim nebylo uděleno státní občanství, způsobuje neplatnost takového rozhodnutí, pak Nejvyšší správní soud cituje z jeho napadeného rozhodnutí argumentaci, kterou uvedl již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2008 č. j. 8 Ans 3/2008-61, jež se týkalo týchž stěžovatelů, že "drobná odlišnost v transkripci jména účastníků řízení, je-li toto jméno přepisováno z cizího jazyka do latinky, zejm. přichází-li v úvahu více na první pohled nesprávných variant, nemůže vést bez dalšího k nicotnosti vydávaného rozhodnutí. V nyní posuzované věci je zřejmé a z rozhodnutí seznatelné, o jakých účastnících bylo rozhodováno. Nejvyšší správní soud připouští, že užívání různých transkripcí není šťastné, i z rodného listu syna stěžovatelů však vyplývá, že jimi užívanou transkripci těchto jmen nelze považovat za jedinou správnou.". Z uvedeného je podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně zřejmé, že se Nejvyšší správní soud zabýval body kasační stížnosti v plné míře. Pokud jde o námitku stěžovatelů ohledně porušení práva na soukromý život, které mělo být zasaženo nezákonnou změnou jejich příjmení, poukazuje Nejvyšší správní soud na subsidiaritu ústavní stížnosti, kdy ochrana ústavnosti není jen úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci. Stěžovatelé sice proti způsobu transkripce svých jmen brojili před správními soudy, v daném řízení však bylo přezkoumáváno rozhodnutí zamítající žádost o udělení státního občanství. Nejednalo se tedy o řízení, v němž by autoritativně bylo rozhodováno o podobě příjmení stěžovatelů, a proto by se touto námitkou Ústavní soud neměl zabývat. Závěrem pak Nejvyšší správní soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1612/08 týkající se obdobné věci stěžovatelů a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

8. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 9 Ca, která uvedla, že důvody zamítnutí žaloby vyplývají z odůvodnění napadeného rozsudku, jehož správnost potvrdilo i následné rozhodnutí o kasační stížnosti. Porušení ústavních práv stěžovatelé v řízení před Městským soudem v Praze nenamítali, a ani Městský soud v Praze je neshledal. Ve zbytku městský soud plně odkazuje na závěry rozsudků obou správních soudů a má za to, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.

9. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření účastníků stěžovatelům k případné replice společně s dotazem, zda souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. K tomu stěžovatelům poskytl poučení, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude to Ústavní soud považovat za jejich souhlas. Stěžovatelé ve stanovené lhůtě nereagovali. Následně byla dne 1. 6. 2010 Ústavnímu soudu doručena replika, kterou však stěžovatelé zaslali samostatně, bez právního zástupce, v níž předložili výklad § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že podání nebylo učiněno v zastoupení, Ústavní soud k němu nepřihlížel.

10. S ohledem na uvedená sdělení, obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

III.

11. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996, U 22/6 SbNU 575). Současně Ústavní soud připomíná, že ochrana základních práv a svobod náleží nejen Ústavnímu soudu, ale i obecným soudům všech stupňů.

12. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelé v zásadě pouze polemizují s právními závěry správních soudů, přičemž uplatňují argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uváděli zejména v podané kasační stížnosti (č. l. 63-67) a v jejím dodatku (č. l. 72), jíž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

13. Z předložených listin a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 17. července 2006 na Úřad městské části Praha 4 společnou žádost o udělení státního občanství České republiky. Tuto žádost doplnili příslušnými doklady, vydanými orgány České republiky (výpis z rejstříku trestů, kopie cizineckých pasů, vysokoškolských diplomů). Předložili rovněž úřední překlad svých rodných listů. Předložené podklady zněly na jméno Lo. - Lo. Rovněž informace poskytnuté ministerstvu oddělením cizinecké policie se vztahovala k uvedené podobě příjmení stěžovatelů. Následně vydalo Ministerstvo vnitra shora uvedené rozhodnutí, jímž se žádosti o udělení státního občanství Ing. A. Lu. a Mgr. I. Lu. nevyhovuje. V odůvodnění uvedlo, že žádosti nebylo vyhověno pro nedodání všech požadovaných dokladů nezbytných pro vydání příznivého rozhodnutí. Mimo to bylo v odůvodnění vysvětleno, co vedlo Ministerstvo vnitra ke změně označení stěžovatelů. Stěžovatelé používali v řízení jméno ve tvaru, na který "... jim byly Policií ČR (cizineckou policií) vydány průkazy o povolení k pobytu pro cizince a cizinecké pasy ČR. Podle § 22 písm. b) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, musí být doklady vystavené orgány cizího státu, které předkládají fyzické osoby podle tohoto zákona, úředně přeloženy do jazyka českého, jsou-li vystaveny v cizím jazyce. Rodné listy a oddací list, které žadatelé předložili ke své žádosti, jsou vystaveny v ruském jazyce. Z toho důvodu musejí být matriční doklady žadatelů úředně přeloženy z ruského jazyka do českého jazyka v souladu se Standardem informačních systémů veřejné správy pro transkripci neběžných latinských znaků do znaků podle kódové tabulky ISO Latin 2, vyhlášené rozhodnutím č. 30/2001 předsedy Úřadu pro veřejné informační systémy ze dne 12. prosince 2001 (publikován ve Věstníku Úřadu pro veřejné informační systémy, roč. 2001, částka 11). Tvar jména a příjmení jsou proto žadatelé povinni v rámci správního řízení uvádět zcela v souladu s jejich předloženými rodnými listy a oddacím listem, tj. ve tvaru A. Lu. a I. Lu. Doklad o změně jména a příjmení žadatelé nepředložili.".

14. Dne 19. prosince 2006 byl Ministerstvu vnitra doručen opravný prostředek, označený jako "rozklad k právně nicotnému rozhodnutí oddělení státního občanství a matrik ze dne 24. listopadu 2006". Stěžovatelé v něm především brojili proti změně písemné podoby jejich jména a příjmení, přičemž uvedli, že tento postup již napadli stížností, o níž nebylo rozhodnuto. Stěžovatelé rovněž uvedli, že napadeným rozhodnutím došlo ke zpochybnění veřejných listin České republiky. Proto požádali o zrušení napadeného rozhodnutí jakožto právně nicotného.

15. Stěžovateli podaný rozklad ministr vnitra zamítl s odůvodněním rozhodnutí k podobě zápisu jména a příjmení stěžovatelů, v němž uvedl: "K námitce stěžovatelů, že správní řízení bylo vedeno a rozkladem napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo vydáno na neexistující osoby Lu.-Lu., nutno uvést, že fyzické osoby Ing. A. Lu. a Mgr. I. Lu. jsou totožné s osobami Ing. A. Lo. a Mgr. I. Lo.". Dále se v odůvodnění ministr vnitra zabýval námitkami stěžovatelů týkajícími se zákona o matrikách a jeho aplikace a znovu uvedl odkaz na výše zmíněný Standard: "Podle zmíněného Standardu však soudní tlumočnice při překladu dotčených dokladů v roce 2006 nepostupovala a jména a příjmení žadatelů uvedla nesprávně podle transkripce uvedené v cizineckých pasech ... V cizineckých pasech byla použita transkripce do francouzštiny, popř. do angličtiny, kde se vychází stejně jako v transkripci do češtiny z výslovnosti daného jména (příjmení) ve francouzštině či angličtině. V cizích jazycích, které neznají písmena s diakritikou, např. š, č se používá pro přepis ruského ?, ? přepisu v podobě sh, tsch. Podobným nesprávným postupem pak dochází ke změnám identity (např. Putin - Poutin, Puškin - Poushkin). V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že žadatelé k předchozí žádosti o udělení státního občanství ČR připojili své matriční doklady se správným překladem jména a příjmení ... správní řízení tak bylo vedeno pod uvedeným tvarem příjmení. Uvedený standard byl s účinností od 1. ledna 2007 nahrazen nařízením vlády č. 594/2006 Sb., o přepisu znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy."

16.Uvedená rozhodnutí Ministerstva vnitra napadli stěžovatelé správní žalobou, která směřovala proti skutečnosti, že v napadených rozhodnutích Ministerstva vnitra byla uvedena nesprávná podoba jména a příjmení stěžovatelů, a stěžovatelé proto navrhli vyslovení nicotnosti těchto rozhodnutí. Městský soud v Praze jejich správní žalobu zamítl, a to i v souladu se závěry svého dřívějšího rozsudku ze dne 6. 11. 2007 č. j. 11 Ca 322/2006-36 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008 č. j. 8 Ans 3/2008-61, kdy i tehdy se stěžovatelé domáhali změny v podobě zápisu jejich jména a příjmení. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že: "...opodstatněnost použití příjmení žalobců Lu. - Lu. správními orgány vyplývá z dokladů, na jejichž základě žalovaný rozhodoval, konkrétně z opisů listin uvedených v rodném jazyce žalobců ... Pokud je v překladu těchto dokladů, který byl proveden E. H., uvedeno příjmení Lo. - Lo. a jméno žalobce A., pak z její poznámky učiněné níže na provedeném překladu jednoznačně vyplývá, že příjmení a jména jsou uvedeny podle cizineckého pasu těchto osob. Nejedná se tedy o překlad ve smyslu Standardu, resp. pozdějšího vládního nařízení. Soud se shoduje i se závěrem rozsudku ve věci 11 Ca 322/2006 ... v tom, že ve věci objektivně nevznikly a nemohly vzniknout pochybnosti o ztotožnění adresátů zásilek při doručování rozhodnutí, když jde o odchýlení v řádu jedné samohlásky za situace, kdy zásilky byly doručovány na adresu žalobců...".

17. V odůvodnění stěžovateli napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti se pak uvádí, že: "Nejvyšší správní soud musí předeslat, že v daném případě nejde o správní rozhodnutí, která by závazně stanovovala jména a příjmení stěžovatelů či stěžovatele přejmenovávala. Správní řízení probíhalo na základě žádosti stěžovatelů toliko za účelem vydání rozhodnutí o státním občanství České republiky ... Stran jména a příjmení stěžovatelů tak může být posuzováno jenom to, zda se vydaná správní rozhodnutí týkají skutečně stěžovatelů, pokud jsou v záhlaví těchto rozhodnutí stěžovatelé označeni dle svých vlastních slov nesprávně. Relevantní pak je jistě i to, zda nevyjasněná podoba jmen mohla ovlivnit řízení před správními orgány...". Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že: "V žalobě ... stěžovatelé tvrdili, že na jména Lo. - Lo. mají vystaveny veřejné listiny, jako průkazy o povolení k pobytu cizince, cizinecké pasy, doklady o přidělení rodného čísla apod. Stejným způsobem jsou vedeni v evidenci obyvatel ČR a v evidenci cizinecké policie. O změnu příjmení nežádali a dodnes používají stejná příjmení a jména, jak jsou uvedena v jejich žádosti o státní občanství. K těmto žalobním bodům se ostatně městský soud dostatečně vyjádřil a dokonce se s nimi i zčásti ztotožnil. Městský soud nerozhodoval autoritativně o skutečnosti, jak se správně stěžovatelé jmenují či jaká verze přepisu jejich jmen z azbuky do latinky je jazykově korektní. Městský soud proto respektoval tu mutaci jmen stěžovatelů, kterou oni sami považují za správnou, a právě v této variantě stěžovatele pojmenovává i v záhlaví svého rozhodnutí (a stejně tak činí i soud zdejší).".

18. Ústavní soud si k posouzení věci opatřil prostřednictvím internetových stránek Ministerstva vnitra výše citovaný Věstník Úřadu pro veřejné informační systémy, roč. II, Praha 2001, částka 11, ve kterém je publikován Standard ISVS pro transkripci neběžných latinských znaků do znaků podle ISO Latin 2 (dále jen "Standard"). Rovněž se seznámil s přílohami nařízení vlády č. 594/2006 Sb., o přepisu znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy, ve znění nařízení vlády č. 100/2007 Sb., kterým byla s účinností od 1. ledna 2007 stanovena závazná pravidla pro přepis znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy. Uvedený zákon ani zmíněné prováděcí nařízení vlády se však nezabývá situací, kdy v rámci předchozí činnosti již došlo k přepisu znaků z jiných písem a jejich zanesení do informačních systémů před vydáním výše citovaného prováděcího předpisu. Stěžovatelé předložili správnímu orgánu doklady, které jim byly vystaveny v roce 2000 či dříve. Jejich vystavení předcházelo převedení podoby jejich jména a příjmení z azbuky do latinky, přičemž správní orgány tehdy ještě nebyly postupem dle Standardu vázány.

19. Ústavní soud po seznámení se se všemi výše uvedenými okolnostmi posuzované věci přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

20. Stěžovateli podaná správní žaloba a návazně kasační stížnost nesměřuje proti věcnému obsahu rozhodnutí Ministerstva vnitra, spočívajícímu v neudělení státního občanství České republiky stěžovatelům, ale ke stěžovateli tvrzené nicotnosti správních rozhodnutí v důsledku uvedení nesprávné podoby jména a příjmení stěžovatelů v těchto rozhodnutích. Předmětem posuzování obecných soudů tedy nebylo autoritativní rozhodování o příjmení stěžovatelů a o jejich správném uvedení ve správních rozhodnutích, k čemuž se váže základ argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti, ale v návaznosti na žalobní petit obecné soudy posuzovaly stěžovateli tvrzenou nicotnost správních rozhodnutí. Z tohoto zřetele je proto třeba ústavní stížností napadená rozhodnutí správních soudů nahlížet.

21. Ve vztahu k tomuto základu žalobního petitu, spočívajícímu v tvrzené nicotnosti správních rozhodnutí, Ústavní soud postrádá v ústavní stížnosti případnou ústavněprávní argumentaci, která by tomuto tvrzení stěžovatelů přisvědčovala. Uvedení nesprávné podoby příjmení stěžovatelů správním orgánem nebylo v tomto ohledu předmětem řízení, a je proto třeba podobu příjmení nahlížet pouze z hlediska, zda tato způsobila nicotnost předmětných správních rozhodnutí.

22. Nicotnost správních aktů je právně upravena zejména v § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný (odstavec 1), nicotným je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Právní věda považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence právního podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného nebo jinak nemožného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či vnitřní rozpornost a neexistence vůle (srov. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 226 an.). Z judikatury Ústavního soudu pak lze uvést např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 108/2000 ze dne 17. 5. 2000 (U 17/18 SbNU 423) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 402/04 ze dne 7. 2. 2005 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebo nález sp. zn. III. ÚS 728/01 ze dne 10. 10. 2002 (N 125/28 SbNU 79), jež se zabývaly otázkou nicotnosti správních aktů.

23. Nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, které mají za následek, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a povinnosti. Tyto vady jsou natolik závažné, že působí faktickou neexistenci samotného správního aktu. Obecné soudy po posouzení žalobou napadených správních rozhodnutí nicotnost těchto rozhodnutí z důvodu uvedení nesprávné podoby příjmení stěžovatelů neshledaly a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud v tomto jejich učiněném závěru protiústavnost neshledal, a nemohl se v tomto směru ztotožnit s tvrzením stěžovatelů, že těmito závěry správních soudů, které v posuzovaném případě neshledaly nicotnost uvedených správních rozhodnutí, bylo zasaženo do práva stěžovatelů na respektování jejich soukromého života. Ústavní soud připomíná, že v posuzované věci nevznikly pochybnosti, o kterých účastnících je v předmětném řízení rozhodováno, a stěžovatelé k jejich tvrzení neuvádějí, ve kterých ohledech ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zasahují do jejich práva na soukromý život.

24. Zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřují především v nedostatečném zdůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, což vztahují zejména k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ke stěžovateli tvrzenému porušení zákona o pobytu cizinců a zákona o evidenci obyvatel. Jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud se k připomínkám stěžovatelů k porušení vybraných ustanovení předmětných zákonů obsažně vyjádřil a své stanovisko podrobně odůvodnil. Ke stěžovateli tvrzenému rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich závěry, že stěžovatelé mohou vedle příjmení Lo. - Lo. užívat i příjmení Lu. - Lu., Ústavní soud konstatuje, že předmětem soudního přezkumu obecných soudů bylo pouze rozhodnutí o (ne)udělení státního občanství stěžovatelům, resp. jeho nicotnosti, a nikoliv rozhodnutí o změně jmen stěžovatelů. Obecné soudy se tedy otázkou, které příjmení mají stěžovatelé používat, nezabývaly, přičemž lze připomenout, že v záhlaví svých rozhodnutí obecné soudy uvádějí podobu jména stěžovatelů tak, jak je stěžovatelé uvedli ve svém podání.

25. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu.

26. K námitce stěžovatelů, že postup Ministerstva vnitra byl v rozporu se zásadami dobré správy, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka je stěžovateli uváděna teprve v ústavní stížnosti a obecné soudy se s touto námitkou nemohly vypořádat. Z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud nemohl touto jejich námitkou zabývat. Ústavní soud se rovněž nemohl ztotožnit s přesvědčením stěžovatelů, že nezákonné nerespektování jejich příjmení mělo dopad na výsledek jejich soudních sporů. Skutečnost, že správní orgány uvedly ve svých rozhodnutích příjmení stěžovatelů ve formátu Lu. - Lu., neznačí nezákonné přejmenování stěžovatelů, ale vyjadřuje pouze verzi možné transkripce jejich příjmení. Nelze z ní dovodit stěžovateli tvrzený dopad na úspěch ve správním, příp. soudním řízení.

27. Za výše vyloženého stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv stěžovatelů, jichž se dovolávají, nedošlo. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové

Odlišné stanovisko, které uplatňuji podle ustanovení § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, směřuje proti výroku i odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 1463/09, jímž byl zamítnut návrh Ing. A. Lo. a Mgr. I. Lo., směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2008 č. j. 9 Ca 310/2007-52 a Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2009 č. j. 2 As 91/2008-85.

Domnívám se, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno a napadená rozhodnutí měla být zrušena.

V projednávaném případě šlo o nejednotnost transkripce jména a příjmení stěžovatelů z azbuky do latinky. Na straně jedné tak existovaly doklady, které stěžovatelům vydala Policie České republiky - Služba cizinecké policie, spadající pod Ministerstvo vnitra, na straně druhé byla vydána v řízení o udělení státního občanství stěžovatelům rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik, resp., v rámci řízení o rozkladu, ministra vnitra. Zde došlo k označení stěžovatelů jinou grafickou podobou jejich jména a příjmení.

Ministerstvo vnitra si k řízení vyžádalo překlady osobních dokladů stěžovatelů a v rozhodnutí použilo transkripci, která z žádného z překladů nevyplynula a s jejíž podobou stěžovatelé nesouhlasili. Ministerstvo vnitra přitom odkazovalo na Standard informačních systémů veřejné správy pro transkripci neběžných latinských znaků do znaků podle kódové tabulky ISO Latin 2 (později byl publikován v nařízení vlády č. 594/2006 Sb., o přepisu znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy). Ministerstvo vnitra neakceptovalo fakt, že stěžovatelé již po dlouhou dobu svého pobytu v České republice užívají podobu zápisu jména, kterou jim přiznala Policie České republiky při vystavení jejich dokladů a pod kterou jsou ve svém okolí známi.

Písemnou podobu jmen stěžovatelů tak Ministerstvo vnitra České republiky změnilo na základě svého uvážení, bez opory v předložených podkladech, a to s odkazem na Standard, jehož účelem bylo sjednotit údaje vyskytující se v informačních systémech. V případě stěžovatelů však tímto postupem zaneslo právě Ministerstvo vnitra České republiky do informačních systémů údaj narušující požadovanou jednotu.

Uvedený postup Ministerstva vnitra České republiky neshledaly správní soudy jako vadný. V napadených rozhodnutích tak soudy potvrdily podobu jmen stěžovatelů, jak je vytvořilo Ministerstvo vnitra České republiky (Ing. A. Lu., Mgr. I. Lu.), samy však užily podobu, kterou jim předložili stěžovatelé (Ing. A. Lo., Mgr. I. Lo.).

Domnívám se, že svou volnou rozhodovací činností byl takový postup způsobilý zasáhnout a ovlivnit status quo stěžovatelů, tedy zasáhnout do jejich základních práv, což také učinil. Správnísoudy pak svým přístupem posvětily neodůvodněný voluntarismus v rozhodování správních orgánů.

S ohledem na dobu, po kterou stěžovatelé užívají v České republice podobu svých příjmení ve tvaru Lo. - Lo., odkazuji na rozsudek Evropskéhosoudu pro lidská práva č. 44378/05 Daroczyová proti Maďarsku, o právu užívat podobu jména, které je v rozporu se zákonem. V tomto případě bylo jméno paní Daroczyové poté, co se v roce 1950 vdala, zapsáno v podobě, která byla v rozporu s platnou právní úpravou. Následně jí byly vydávány doklady a teprve v roce 2005, po ztrátě občanského průkazu, jí byl vydán nový na jméno zapsané v souladu se zákonem. Evropský soud pro lidská práva v uvedeném judikátu zdůraznil, že: "... ačkoliv státy požívají široké míry uvážení, pokud jde o regulaci jmen, nemohou nebrat na vědomí význam, jaký mají jména v životech soukromých osob; jména jsou ústředním prvkem sebeidentifikace a vymezení sebe sama. Omezení práva jednotlivce nosit jméno nebo ho změnit, aniž by proto existovaly ospravedlnitelné a závažné důvody, není slučitelné s účelem čl. 8 Úmluvy, kterým je chránit sebeurčení jednotlivce a jeho osobní rozvoj (viz, inter alia, Pretty proti Spojenému království, § 61). Formální odkaz na legitimní cíl - kterým v tomto případě má být zajištění věrohodnosti státních registrů - za neexistence jakékoli skutečné újmy na právech jiných osob nemůže ospravedlnit omezení tohoto práva.".

V projednávaném případě se však nejednalo o zákonný důvod vedoucí ke změně transkripce, ale o pouhou standardizační normu, srovnatelnou snad s pravidly českého pravopisu, navíc vydanou (2001) a následně publikovanou jako nařízení vlády (2006) teprve poté, co stěžovatelům byla českými orgány přiznána původní požadovaná podoba.

Nelze odhlédnout ani od absurdnosti situace, kdy by rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky vyhovělo požadavku stěžovatelů, resp. rozhodnutí, jímž stěžovatelům vyhoví poté, co dodají veškeré požadované podklady. V takovém případě rozhodne ministerstvo, s velkou mírou pravděpodobnosti, o tom, že přiznává občanství Ing. A. Lu. a Mgr. I. Lu. Ti pak budou chtít nechat provést změnu občanství ve všech jich se týkajících dokladech. V evidenci obyvatelstva však budou mít potíž s tím, že osoby, které občanství získají, nejsou evidovány v příslušném seznamu, což povede k tomu, že stěžovatelé, pro jednoduchost, přistoupí na označení, které jim přiznalo ministerské rozhodnutí, a poté, co budou zaevidováni pod těmito jmény, využijí práva, které občanům poskytuje zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, v § 72 na změnu jména a příjmení, neboť jejich zájmem bude i nadále vystupovat v České republice pod jménem (příjmením), pod nímž jsou zde dlouhodobě známi. Takový postup lze předikovat nejen na základě tohoto řízení, ale i na základě dřívějšího řízení týkajícího se syna stěžovatelů. Jemu již české státní občanství bylo přiznáno, a to nejprve pro příjmení Lu., následně přeměněné na Lo.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru