Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1460/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Český Krumlov
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1460.11.1
Datum podání20.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1460/11 ze dne 14. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ARGEMON INVEST s.r.o., IČ 28067592, se sídlem Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem AK v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. března 2011 č. j. 15 EC 2270/2010-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku II. shora označeného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově. Výrokem I. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen stěžovateli zaplatit částku 3 066,- Kč s příslušenstvím, a výrokem II. je žalovanému uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 220,- Kč. Stěžovatel tvrdil, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na právní pomoc garantované čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení, garantované čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce. Stěžovatel zahájil řízení dne 6. prosince 2010 a dále dvěma podáními ze dne 4. ledna 2011 u Okresního soudu v Českém Krumlově proti žalovanému J. S. se domáhal zaplacení částek po 1 022,- Kč s přísl. (dále jen žalovaný). Ve všech případech tato částka představovala dlužné jízdné (22,- Kč) a přirážku k němu (1 000,- Kč).

Stěžovatel uvádí, že Okresní soud v Českém Krumlově napadeným rozsudkem (15 EC 2270/2010-65) návrhu stěžovatele vyhověl, avšak dle stěžovatele mu bezdůvodně přiznal na nákladech řízení pouze částku 8 220,- Kč, když tyto náklady sestávají z paušální odměny advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6 000,- Kč, dvou režijních paušálů po 300,- Kč (převzetí zastoupení a sepis žaloby), DPH ve výši 20 % v částce 1 320,- Kč a soudního poplatku ve výši 300,- Kč.

Soud však nesprávně dle stěžovatele při rozhodování o nákladech řízení nezohlednil skutečnost, že v rámci řízení byla spojena tři řízení. V každé jednotlivé právní věci bylo řízení zahájeno samostatným žalobním návrhem a stěžovatel, jak uvádí, při zahájení každého z těchto řízení vynaložil další náklady, které mu nebyly přiznány. Stěžovateli tak měly být přiznány náklady řízení v celkové výši 10 260,- Kč, když tyto náklady sestávají z paušální odměny advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6 000,- Kč, šesti režijních paušálů po 300,- Kč (převzetí zastoupení a sepis žaloby v každé jednotlivé právní věcí), DPH ve výši 20 % v částce 1 560,- Kč a ze tří zaplacených soudních poplatků z každého podaného žalobního návrhu vždy po 300,- Kč.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že projednává-li soud ve společném řízení více sporů nebo jiných právních věcí, považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá z těchto věcí za samostatnou. U každé takové věci je dle stěžovatele třeba samostatně posoudit podle zákonem stanovených hledisek míru úspěchu či neúspěchu účastníků řízení a v každé jednotlivé věci stanovit, zda je v ní dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 o. s. ř.

Opodstatněnost této ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel v nepřiznání zákonem (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) stanoveného práva na náhradu účelně vynaložených nákladů pro účastníka, který měl v řízení plný úspěch. Soud prvního stupně dle stěžovatele na jedné straně uznal zásadu úspěchu stran ve sporu a přiznal mu proto i právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení advokátem, některých hotových výdajích a jednom zaplaceném soudním poplatku. Na druhou stranu ohledně zbývajících nákladů řízení vzniklých stěžovateli rozhodl, že náhrada těchto nákladů stěžovateli nepřísluší, když se nejedná o účelně vynaložené náklady, neboť by tyto nevznikly, kdyby stěžovatel uplatnil jednotlivé nároky vůči žalovanému jedním žalobním návrhem. Dle mínění stěžovatele jde o postup soudu, který je vnitřně protikladný a v rozporu s platnou právní úpravou. Jeví se tedy jako nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, neobdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil, v plné výši. Z výše uvedeného dle stěžovatele vyplývá, že soud prvního stupně nerespektoval jednoznačné znění kogentní právní normy, čímž zatížil své rozhodování prvkem libovůle.

Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, kdy nesprávná aplikace práva může být důvodem pro zrušení rozhodnutí obecného soudu. Za daných okolností se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud výrok II. napadeného rozsudku zrušil.

II.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že předmětná ústavní stížnost směřovala proti výroku II. napadeného rozsudku, tedy pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí. K takové situaci v posuzované věci nedošlo.

Ve věci stěžovatele soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesně rozvádí, na základě kterých ustanovení procesních předpisů určil konečnou výši náhrady nákladů řízení, resp. které náklady považuje za účelně vynaložené s uplatněním pohledávky stěžovatele. Ústavní soud souhlasí s argumentem stěžovatele, že projednává-li soud ve společném řízení více sporů nebo jiných právních věcí, považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá z těchto věcí za samostatnou. Toto pravidlo však nelze uplatňovat absolutně. V řízení nalézacím musí být důsledně respektováno pravidlo, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práva druhé strany. To znamená, že v určitých případech (a rovněž v souzené věci) není možno žalovanou stranu vystavovat jiným, než nezbytně nutným nákladům, či ji jinak neúčelně a nadměrně vystavovat nepříznivým následkům nesplnění závazku.

Došel-li tedy soud k závěru, že některé z nákladů stěžovatele nebyly uplatněny účelně a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanoveními §157, § 169 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nebyly náklady řízení přiznány v plné výši, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není účelným uplatňováním práva podání tří samostatných žalob se stejným právním základem proti stejnému žalovanému a zaplacení tří soudních poplatků. V tomto případě jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do práv garantovaných čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani k zásahu do práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. června 2011

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru