Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 146/99Nález ÚS ze dne 04.09.2000K povinnosti správního orgánu a soudu přihlížet ke skutečnostem, o nichž to stanoví zákon, i bez návrhu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPracovní poměr
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 127/19 SbNU 181
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.146.99
Datum vyhlášení04.09.2000
Datum podání19.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

154/1994 Sb., § 141 odst.5, § 40 odst.1 písm.d, § 40 odst.3

99/1963 Sb., § 250h odst.1, § 250b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 146/99 ze dne 4. 9. 2000

N 127/19 SbNU 181

K povinnosti správního orgánu a soudu přihlížet ke skutečnostem, o nichž to stanoví zákon, i bez návrhu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti R. K.,

zastoupeného JUDr. Z. O., advokátem, proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 6. 11. 1998, č. j. 28 Ca 378/97-54, ve

spojení s rozhodnutím ředitele BIS ze dne 30. 6. 1997, č.j.

BIS-20-3/1-97, za účasti Městského soudu v Praze, a za vedlejšího

účastenství Bezpečnostní informační služby, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1998, č.j. 28

Ca 378/97-54 a rozhodnutí ředitele BIS ze dne 30. 6. 1997, č.j.

BIS -20-3/1-97, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal dne 19. 3. 1999 ústavní stížnost proti

rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí

ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 30. 6. 1997, č. j.

BIS - 20 - 3/1 - 97. Tímto rozhodnutím byl potvrzen rozkaz

ředitele BIS ve věcech personálních č. 68/1997 ze dne 17. 4.

1997, jímž byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru

příslušníka BIS.

Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení

ustanovení § 250h odst. 1, věta za středníkem, zákona č. 99/1963

Sb., občanského soudního řádu, neboť je podle jeho názoru

v rozporu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Senát

Ústavního soudu po zjištění, že návrh splňuje podmínky stanovené

v ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, tj., že je napadáno ustanovení právního

předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem

ústavní stížnosti a po konstatování, že návrh splňuje formální

náležitosti, rozhodl podle ustanovení § 78 odst. 1 cit. zákona

o Ústavním soudu, o přerušení řízení a postoupení návrhu plénu

Ústavního soudu.

O návrhu rozhodlo plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl.

ÚS 12/99, ze dne 27. 6. 2000, tak, že návrh zamítlo, a to

z důvodů, které jsou publikovány pod č. 232/2000 Sb.

Stěžovatel zejména vyčítá správnímu soudu to, jakým způsobem

hodnotil úplnost a správnost skutkových zjištění provedených

v původním řízení před orgány BIS. Nesouhlasí s tím, že soud

odmítl jeho návrh na výslech zpracovatele zprávy správce sítě,

i když si je vědom, že před správním soudem se zpravidla již

dokazování neprovádí. Zásadní námitkou pak je, že správní soud

nepřihlédl k tomu, že orgány BIS nedodržely zákonnou lhůtu ke

skončení služebního poměru, která vyplývá z ustanovení § 40 odst.

3 zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečností informační službě (dále jen

"zákon o BIS"). Tuto skutečnost sice namítl až v řízení před

soudem, tedy mimo lhůtu stanovenou § 250h odst. 1 o.s.ř., podle

jeho názoru však promeškání prekluzivní lhůty způsobuje neplatnost

správních aktů, kterými byl ukončen jeho služební poměr, a to ex

lege. K této skutečnosti měl soud přihlédnout z úřední povinnosti,

což vyplývá z ustanovení § 141 odst. 5 zákona o BIS. Pokud tak

neučinil, došlo ke "konzervaci", protiprávního stavu.

V souvislosti s řízením o návrhu na zrušení § 250h odst. 1,

věta za středníkem, o.s.ř. pak v podání ze dne 19. 7. 1999, jakož

i v řízení před Ústavním soudem dne 27. 6. 2000, právní zástupce

stěžovatele uvedl, že s ohledem na charakter činnosti BIS, kdy

podstatná část spisového materiálu podléhá utajení, nemůže žalobce

zpravidla všechny informace důležité pro formulaci žalobních

důvodů získat dříve, než žalovaná strana předloží soudu spisový

materiál. K tomu ovšem dochází ve lhůtách podstatně přesahujících

lhůtu pro podání správní žaloby. V podstatě tedy pro stěžovatele

nebylo ve lhůtě možné zjistit a ověřit, kdy vlastně vědomost

nadřízených o jeho údajném porušení disciplíny nastala.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ke stížnosti

uvedl, že ústavní stížnost je v podstatě založena na polemice

s ustanovením § 250h odst. 1 o.s.ř. Podle jeho názoru nezpůsobuje

případné nedodržení lhůty správním orgánem k vydání rozhodnutí

o propuštění ze služebního poměru nicotnost rozhodnutí správního

orgánu. Z tohoto důvodu se soud zabýval pouze námitkami

uplatněnými v žalobě a poněvadž žalobce opakovaně tvrdil, že

systémový čas v počítači se neshodoval s časem reálným, doplnil

soud řízení zprávou správce počítačové sítě o systémovém čase.

Tato zpráva vyzněla zcela jednoznačně, a proto nebylo třeba

dokazování doplňovat výslechem správce sítě. Soud proto nesdílí

názor stěžovatele o porušení rovnosti práv obou stran procesu

a z tohoto důvodu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Bezpečnostní informační služba ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti uvedla, že tvrzení v ní obsažená považuje za účelová.

Poukázala na specifický charakter řízení ve správním soudnictví,

které je ovládáno dispoziční zásadou, jakož i zásadu, že každý má

pečovat o svá práva a je tedy jen na něm, resp. na jeho právním

zástupci, jaké argumenty v žalobě uvede. V řízení před soudem

rozhodně nebyl porušen princip rovnosti stran a BIS také popírá,

že by v tomto řízení měla jako správní orgán výhodnější postavení

nežli stěžovatel. Stěžovatel měl možnost seznámit se s obsahem

zprávy správce sítě, měl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit

a není tedy pravdou, že důkaz byl pořízen mimo původní správní

řízení. Z těchto důvodů navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní

stížnosti.

V replice na stanoviska účastníka řízení a vedlejšího

účastníka právní zástupce stěžovatele uvedl, že s jejich obsahem

nesouhlasí a trvá na tom, že soud byl povinen přezkoumat dodržení

lhůty dle § 40 odst. 3 zákona o BIS, z moci úřední, což vyplývá

i ze smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Pokud speciální zákon stanoví

podmínky vydávání správních (služebních) rozhodnutí a nesplnění

této zákonné podmínky (uplynutí lhůty) zakládá prekluzi, pak tuto

skutečnost je třeba považovat za natolik významnou a důležitou, že

k ní soud musí přihlédnout i bez návrhu. Vyplývá to i ze vztahu

speciality mezi zákonem o BIS a občanským soudním řádem. Proto

trvá na vyhovění ústavní stížnosti.

Při jednání dne 4. 9. 2000 uvedl zástupce stěžovatele, že

pokud jde o počátek běhu subjektivní lhůty pro propuštění, je

přesvědčen o tom, že vědomost o údajném porušení discipliny

stěžovatelem nastala u jeho nadřízených podstatně dříve, než

proběhlo šetření inspekce, tedy před 27. 3. 1997, není však

schopen toto datum blíže určit. Pokud jde o konec lhůty, zastává

názor, že ta končí až pravomocným rozhodnutím. Tento názor opírá

o rozsudek Městského soudu v Praze 38 Ca 323/97, ze dne 16. 7.

1998, který byl vydán v obdobné věci. Trvá proto na názoru, že k

propuštění stěžovatele ze služebního poměru došlo po uplynutí

prekluzivní lhůty a k této skutečnosti měl soud přihlédnout

z úřední povinnosti.

Pověřený zástupce vedlejšího účastníka uvedl, že názor

o počítání konce prekluzivní lhůty nesdílí, neboť se opírá

o publikované stanovisko Nejvyššího soudu ČR S 296/99. Toto

stanovisko k výkladu obdobného ustanovení § 106 odst. 3 zákona č.

186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, stojí na

názoru, že lhůtu je nutno dodržet pouze ve vztahu k rozhodnutí

služebního orgánu prvého stupně. Pokud jde o počátek běhu lhůty,

za ten považuje okamžik, kdy se o výsledku šetření inspekce

dozvěděl ředitel BIS. K tomu došlo až dne 11. 4. 1997, což

pověřený zástupce doložil ověřeným opisem z knihy služební pošty.

Z těchto důvodů setrval na stanovisku, že k propuštění ze

služebního poměru došlo v zákonné lhůtě.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisu Městského soudu

v Praze sp. zn. 28 Ca 378/97, konstatoval, že spis neobsahuje

rozhodnutí (rozkaz) ředitele BIS ve věcech personálních č.

68/1997 ze dne 17. 4. 1997, ale pouze rozhodnutí o odvolání, které

vydal ředitel BIS dne 30. 6. 1997.

Po doplnění dokazování v tomto směru Ústavní soud zjistil, že

rozhodnutí (rozkaz) ze dne 17. 4. 1997 obsahuje popis jednání

stěžovatele, které bylo důvodem pro propuštění ze služebního

poměru. Nelze z něho však dovodit, kdy se služební orgán o tomto

jednání dozvěděl, tedy, kdy započala běžet subjektivní lhůta

stanovená v ustanovení § 40 odst. 3 zákona o BIS.

Po zvážení výše uvedených podání a provedených důkazů dospěl

Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 141 odst. 5 zákona o BIS, se k zániku

práva proto, že nebylo ve stanovené lhůtě uplatněno, přihlédne ve

vymezených případech i tehdy, pokud to nebylo v řízení namítáno.

Přitom mezi vymezené případy je zařazeno též propuštění ze

služebního poměru z důvodů uvedených v § 40 odst. 1 písm. d) cit.

zákona, což je důvod, pro který byl ze služebního poměru propuštěn

stěžovatel. Není tedy sporu o tom, že o propuštění stěžovatele

mělo být rozhodnuto ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se služební

orgán o důvodu propuštění dozvěděl, nejpozději pak do jednoho roku

ode dne, kdy tento důvod vznikl. Námitkou stěžovatele, že nebylo

respektováno ustanovení § 141 odst. 5, zákona o BIS, se soud věcně

nezabýval s tím, že nebyla uplatněna ve lhůtě stanovené pro podání

správní žaloby. Navíc pak konstatoval, že cit. ustanovení dopadá,

dle názoru soudu, pouze na řízení před správním orgánem.

Jak vyplynulo z jednání před Ústavním soudem, stěžovatel

zastává právní názor, že v uvedené lhůtě musí být celé řízení

o propuštění ze služebního poměru ukončeno, musí tedy být v této

lhůtě rozhodnuto pravomocně. Tento názor Ústavní soud odmítá, když

v zásadě sdílí závěry obsažené ve Stanovisku Nejvyššího soudu ČR,

S 269/99 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

č. 2/2000, 9, 96). Toto stanovisko se sice vztahuje k výkladu §

106 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o Policii ČR, toto ustanovení

však vymezuje subjektivní lhůtu pro propuštění ze služebního

poměru v podstatě obdobně jako je tomu v ustanovení § 40 odst. 3

zákona o BIS. Ústavní soud je toho názoru, že z celé koncepce

úpravy řízení ve věcech služebního poměru je zřejmé, že

v propadné lhůtě musí být učiněno toliko rozhodnutí služebního

orgánu v I. stupni. Pokud by zákonodárce chtěl stanovit požadavek,

že ve stanovené lhůtě musí být rozhodnuto pravomocně, nepochybně

by tak učinil výslovně. Skutečnost, že tak neučinil je logická,

neboť v opačném případě by se veškerá další ustanovení zákona

o BIS upravující lhůty pro odvolání a rozhodnutí o něm (§ 134

a § 135), automaticky dostávala do rozporu s účelem a smyslem

těchto lhůt, tedy s ponecháním dostatečného časového prostoru pro

komplexní a spravedlivé posouzení věci. Je zřejmé, že při dodržení

lhůt (byť zčásti pořádkových) by zpravidla bylo rozhodnutí

o odvolání učiněno po subjektivní dvouměsíční lhůtě. Také

ustanovení o tom, že podání odvolání nemá v případě propuštění

odkladný účinek (§ 134 odst. 4 cit. zákona o BIS) by postrádalo

smyslu, stejně jako výslovný požadavek, že v této lhůtě musí být

rozhodnutí služebního orgánu doručeno.

Z toho, co bylo výše uvedeno, má Ústavní soud za nesporně

prokázané, že relevantní rozhodnutí významné pro posouzení

dodržení lhůty bylo učiněno ředitelem BIS ve věcech personálních

dne 17. 4. 1997, doručeno bylo stěžovateli 21. 4. 1997. Zda

posledně uvedené datum spadá či nespadá do dvouměsíční subjektivní

lhůty, tedy zda došlo či nedošlo k prekluzi práva, však nelze ani

z prvostupňového ani z rozhodnutí odvolacího orgánu zjistit,

stejně jako nelze zjistit, zda o odvolání bylo rozhodnuto po

projednání v poradní komisi (§ 136 zákona o BIS). V tomto směru

jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná.

Ústavní soud je přesvědčen, že pokud speciální zákon výslovně

stanoví, že k určité skutečnosti se přihlédne i bez návrhu, a tak

tomu v případě § 141 odst. 5 zákona o BIS je, stíhá tato povinnost

nejen správní orgán, ale i soud. Tato povinnost však především

stíhá odvolací orgány, a proto z jeho rozhodnutí musí být zřejmé,

že si takovou otázku položil, resp., že souhlasí s tím, jak byly

tyto otázky vyhodnoceny v rozhodnutí prvostupňovém. Nutno

konstatovat, že v daném případě nelze z předložených rozhodnutí

zjistit, že si správní orgány ve věci rozhodující takovou otázku

položily. Soud pak, jak již bylo uvedeno, se touto otázkou

nezabýval.

Stejně tak je Ústavní soud přesvědčen o tom (i když

v projednávané věci nehraje tento problém klíčovou roli), že

vyjdou-li dodatečně najevo okolnosti, které žalobce prokazatelně

nemohl znát a tedy ani uplatnit ve lhůtě dle ustanovení § 250b

o.s.ř., a mají-li tyto okolnosti zásadní význam pro zákonnost

rozhodnutí, musí k nim správní soud ve svém rozhodnutí

přihlédnout. K tomuto závěru vede existující jednoinstančnost

rozhodování ve správním soudnictví, nepřípustnost obnovy řízení

a tedy faktická nemožnost zvrácení evidentně nezákonného

rozhodnutí jiným prostředkem, nežli ústavní stížností.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud

k závěru, že řízení jako celek nerespektovalo právo stěžovatele na

spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny

základních práv a svobod, když o jeho propuštění ze služebního

poměru bylo rozhodnuto způsobem, který vzbuzuje pochybnosti

o dodržení prekluzivní lhůty k takovému rozhodnutí. Z tohoto

důvodu zrušil Ústavní soud též rozhodnutí odvolacího služebního

orgánu, neboť především jeho povinností bylo přezkoumat rozhodnutí

v celém rozsahu, tedy i co do včasnosti rozhodnutí, a to i bez

návrhu. V novém řízení bude úkolem tohoto orgánu zaujmout jasné,

a tedy i případně soudně přezkoumatelné, stanovisko k otázce

dodržení prekluzivní lhůty k propuštění ze služebního poměru.

Pokud jde o otázku, ve kterém okamžiku lze mít za to, že se

služební orgán o porušení služební kázně dozvěděl, je Ústavní soud

toho názoru, že tato informace nemusí být nějak zvlášť

kvalifikovaná (nemusí tedy pocházet z určitého zdroje či být

výsledkem nějakého zvláštního řízení), postačí, je-li natolik

konkrétní a věrohodná, aby mohla být podkladem pro rozhodnutí. Ve

smyslu ustanovení § 22 zákona o BIS pak služebním orgánem nelze

rozumět toliko ředitele BIS, ale též vedoucí organizačních útvarů

této služby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. září 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru