IV.ÚS 146/96 ze dne 30. 7. 1996
U 13/5 SbNU 583
Poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje podle §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. července 1996 ve věci ústavní stížnosti 1) M. V., 2) M. P., 3) B. V., všech zastoupených advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 1993, čj. 19 Co 21/93-72,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti napadají stěžovatelé shora uvedený rozsudek Krajskéhosoudu v Brně a navrhují zrušení pouze tohoto rozsudku, ačkoli, jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 6 C 301/91 Okresního soudu v Prostějově, v této věci proběhlo i dovolací řízení, v němž rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 1996, čj. 3 Cdon 193/96-106, bylo dovolání stěžovatelů zamítnuto. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, je však, podle názoru Ústavního soudu, nutno vykládat v souvislosti s ustanovením odst. 2 citovaného ustanovení, podle kterého lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Jakkoli tedy s dovoláním nejsou spojeny suspenzivní účinky a podání dovolání nemá proto vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty.
Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou, podle názoru Ústavníhosoudu, natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. července 1996