Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 146/01Nález ÚS ze dne 28.08.2001K právu na projednání věci bez zbytečných průtahů - nečinnost státního orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklhůta
Daň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 129/23 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.146.01
Datum vyhlášení11.10.2001
Datum podání08.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 146/01 ze dne 28. 8. 2001

N 129/23 SbNU 241

K právu na projednání věci bez zbytečných průtahů - nečinnost státního orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

R. V., proti nečinnosti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ve

věci odvolání proti platebnímu výměru čj. 18215/98/203970/1739,

takto:

Finanční ředitelství v Ústí nad Labem ve věci odvolání proti

platebnímu výměru č.j. 18215/98/203970/1739, ze dne 28.4.1998,

porušilo právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána bez

zbytečných průtahů.

Odůvodnění:

Dne 8. března 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci

- nečinnosti finančního ředitelství, ve věci odvolání ze dne 28.

května 1998, proti platebnímu výměru stanovenému Finančním úřadem

v Žatci ze dne 28. dubna 1998, č. 13, čj. 18215/98/203970/1739.

Stěžovatel uvádí, že v jeho věci bylo zahájeno řízení

u finančního úřadu dne 19. února 1997, kdy podal přiznání k dani

z příjmu (správně zřejmě DPH) za měsíc leden 1997. Finanční úřad

zahájil vytýkací řízení dle ustanovení § 43 zákona č. 337/1992

Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o správě daní a poplatků"), dne 26. února 1997. Poté,

co stěžovatel doložil požadované doklady, byla mu dne 21. března

1997 doručena další výzva, na kterou stěžovatel reagoval

a předložil požadované doklady. Přesto byl opětovně vyzván

k předložení dokladů ještě i 27. května 1997. Dne 6. dubna 1998

stěžovatel učinil stížnost na liknavý přístup finančního úřadu ve

věci ukončení vytýkacího řízení a vyměření nadměrného odpočtu. Dne

28. dubna 1998 vydal Finanční úřad v Žatci platební výměr. Na

žádost stěžovatele bylo k tomuto platebnímu výměru podáno

vysvětlení, avšak ani v tomto vysvětlení nebylo uvedeno, v čem

finanční úřad shledává zastření skutečného stavu stavem formálně

právním. Z toho důvodu podal stěžovatel dne 28. května 1998

odvolání proti platebnímu výměru.

Dne 21. srpna 1998 podal stěžovatel stížnost proti liknavému

přístupu správce daně, ve které uvedl, že ačkoliv maximálně

spolupracoval se správcem daně, je celá věc stále ve stádiu

šetření místního finančního úřadu. Finanční ředitelství

stěžovateli sdělilo, že věc bude vyřízena nejpozději do 23. září

1998, neboť v uvedené věci je postupováno dle vládní vyhlášky č.

150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů

pracujících. Dopisem ze dne 26. srpna 1998 byl stěžovatel

informován finančním úřadem, že tento stále postupuje v řízení

v jeho věci, a to na základě prodloužení lhůty k vyřízení věci,

poskytnuté Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem, dle směrnice

D -125. Současně bylo stěžovateli sděleno, že podané odvolání může

nadále doplňovat, a to až do té doby, než o něm bude rozhodnuto.

Stěžovatel využil tuto možnost a odvolání ze dne 28. května 1998

doplnil ve dnech 8. září 1998, 28. ledna 1999, 26. května 1999

a 4. srpna 1999. K přípisu finančního úřadu ze dne 26. srpna 1998

stěžovatel sdělil, že právní argumentace, kterou Finanční úřad

v Žatci využívá, nemá oporu v právním řádu, neboť pokyny

ministerstva financí nejsou závazné pro jiné subjekty, než

finanční úřad, přičemž pro vyřízení lze přiměřeně použít

i ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), kterým se stanoví právo na spravedlivý proces.

Do dne podání ústavní stížnosti nebylo o podaném odvolání

rozhodnuto.

Stěžovatel v uvedeném postupu finančních orgánů shledává

porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1

Listiny, když stěžovateli je dle ustanovení § 48 odst. 1 zákona

o správě daní umožněno podat odvolání proti rozhodnutí finančního

úřadu, avšak nejsou stanoveny lhůty pro vydání takového

rozhodnutí. V souvislosti s tím se stěžovatel odvolal na nález

Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 1996, sp. zn. I. ÚS 5/96,

který stanovil, že příslušné orgány mají rozhodovat ve lhůtě,

která je nejdříve možná, není-li zákonem stanovena lhůta jiná.

Stěžovatel uzavírá, že, s výjimkou dokladů poskytnutých jím

samotným, zde neexistuje nic, co by nebylo dosažitelné zhruba do

půl roku.

Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník

- Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, prostřednictvím svého

ředitele. Ten uvedl, že stěžovatel vykázal značně vysoký odpočet

DPH za vývoz software do zahraničí, o kterém bylo rozhodnuto.

Stěžovatel byl vyzván k předložení záznamové evidence, a tím bylo

zahájeno vytýkací řízení, které bylo ze strany správce daně

ukončeno vydáním platebního výměru ze dne 28. dubna 1998 č. 13,

č.j. FÚ 18215/98/203970/1739, jímž byl vyměřen nadměrný odpočet ve

výši 2455.- Kč, když převážná část nebyla uznána za oprávněnou.

Není tedy pravdou tvrzení stěžovatele, že doposud nebylo vytýkací

řízení ukončeno. Doposud však uvedený platební výměr nenabyl

právní moci, neboť nebylo doposud ukončeno řádné odvolací řízení

ve věci. Doba vyřizování věci u prvoinstančního orgánu byla

podmíněna mezinárodním prvkem. Z toho důvodu bylo dne 3. září

1997 požádáno o prodloužení lhůty k vyřízení věci, čemuž bylo

vyhověno, a později bylo požádáno i ministerstvo financí (dne 10.

prosince 1997), které rovněž žádosti vyhovělo, v souladu

s interním pokynem D - 144.

Dále se ve vyjádření uvádí, že stěžovatel podal dne 28.

května 1998 u správce daně řádné odvolání proti předmětnému výměru

daně, které několikrát doplnil. Dne 7. srpna 1998 požádal správce

daně (finanční úřad) účastníka o prodloužení lhůty k vyřízení

odvolání. Účastník žádosti ve smyslu interního pokynu D - 125

vyhověl a lhůtu prodloužil do 28. listopadu 1998. Dne

25. listopadu 1998 bylo odvolání předáno správcem daně účastníkovi

k vyřízení. Účastník řízení následně žádal ministerstvo financí

o prodloužení lhůty k vyřízení odvolání ve smyslu již zmíněného

interního pokynu D - 125 dne 26. května 1999. O prodloužení do

26. listopadu 1999 rozhodlo ministerstvo financí dne 1. února

2000. O další žádosti ze dne 29. října 1999 (o prodloužení lhůty

do 31. prosince 2000), rozhodlo ministerstvo dne 6. listopadu

2000, a nakonec byla dne 28. prosince 2000 podána žádost

o prodloužení lhůty do 31. prosince 2001 (vyjádření ministerstva

doposud nebylo účastníkovi doručeno).

Mezitím stěžovatel podal stížnost k ministerstvu financí na

postup účastníka. Ta byla posouzena jako neoprávněná s tím, že

odvolací řízení je vedeno v souladu se zákonem o správě daní,

a že nebylo zjištěno jakékoliv pochybení správce daně, neboť

odvolací řízení je závislé na sdělení a zjištění zahraničního

státního orgánu, což bylo důvodem prodloužení lhůty k vyřízení

odvolání ministerstvem financí.

Na základě uvedených důvodů je proto účastník přesvědčen, že

předmětná ústavní stížnost je neopodstatněná, když o odvolání

nebylo doposud rozhodnuto nikoliv proto, že by stěžovatel

nespolupracoval s účastníkem řízení, ale proto, že účastník řízení

postupuje v souladu s § 31 odst. 2 zákona o správě daní, které

stanoví správci daně dbát na co nejúplnější zjištění. Účastník

konstatuje, že opakovaně požadoval zjištění, z jeho pohledu

důležitých informací pro daňové řízení prostřednictvím Interpolu

a Ministerstva financí ČR. Na jeho zatím poslední urgenci

odpovědělo ministerstvo financí dopisem ze dne 29. prosince 2000,

že se ve vztahu k Jihoafrické republice doposud požadované

informace zjistit nepodařilo. Z uvedených důvodů účastník navrhl,

aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně

neopodstatněnou.

Ústavní soud vzal na vědomí souhlas účastníků s tím, aby ve

věci rozhodl bez jednání, a po prostudování předložených dokladů

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se nejprve seznámil s citovanými interními

pokyny ministerstva financí. V nich jsou definovány lhůty pro

uzavření vytýkacího řízení (D - 144) a pro vyřizování odvolání

(D - 125). Pokyn D - 144 stanoví, že základní lhůta, ve které má

být vytýkací řízení ukončeno, činí 3 měsíce od dodání veškerých

podkladů. Dle pokynu D - 125 má finanční úřad rozhodnout

o odvolání v rámci autoremedury nejpozději do tří měsíců ode dne

obdržení odvolání. Běh této lhůty se staví v případě odstraňování

vad podání. Pokud finanční úřad nerozhodne, postoupí v uvedené

lhůtě věc finančnímu ředitelství, které má o věci rozhodnout

nejpozději do šesti měsíců od obdržení odvolání. Oba pokyny pak

stanoví možnost prodloužení lhůt stanovených k vyřízení věci a to

tak, že ve zvláště složitých a odůvodněných případech může lhůtu

prodloužit nejbližší vyšší správce daně (finanční ředitelství),

nejvýše na dvojnásobek základní lhůty. V případech mimořádných,

zejména s mezinárodním prvkem, může příslušný odbor ministerstva

financí prodloužit původní lhůtu k vyřízení i nad rámec shora

stanovených lhůt. Uvedené interní normativní pokyny tedy stanoví

lhůty pro vyřízení věci, kterými jsou ovšem vázány pouze územní

finanční orgány.

Jak je zřejmé z použití jazykového výkladu obou pokynů, je

pro možnosti prodloužení lhůt uveden vid dokonavý, tedy "je možno

prodloužit" a nikoliv vid nedokonavý "je možno prodlužovat".

Z uvedeného je zjevné, že ani interním pokynem nebyla dána možnost

prodlužovat lhůty do nekonečna, a to ani v případech mimořádných,

zejména s mezinárodním prvkem.

Současně nelze pominout skutečnost, že nejbližší vyšší

správci daně rozhodovali o prodloužení lhůt často v době, kdy již

předchozí lhůty uplynuly, a rozhodnutí tedy přicházela v době, kdy

mělo být již řízení ukončeno, neboť jeho další trvání nemělo

žádnou oporu v pokynech stanovících lhůty k vyřízení věci.

Například finanční ředitelství požádalo dne 26. května 1999

o prodloužení lhůty do 26. listopadu 1999, o požadovaném

prodloužení však rozhodlo ministerstvo financí teprve 1. února

2000, tedy více jak dva měsíce po projití lhůty.

Je tedy zřejmé, že ani finanční ředitelství, ani ministerstvo

financí dostatečně nedbalo o vyřízení věci ve lhůtách stanovených

ve vlastních normativních pokynech.

Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že lhůty pro vyřizování

věcí sice nejsou stanoveny zákonem, nicméně postup, který územní

finanční orgány pro svá rozhodování zvolily, nesvědčí o respektu

k právům stěžovatele na spravedlivé vyřízení věci v přiměřené

lhůtě. V takovém postupu shledal Ústavní soud porušení práva

stěžovatele na spravedlivý proces, když odkazuje na již zmíněný

nález I ÚS 5/96 a jeho odůvodnění. Opakovaným prodlužováním lhůt

zasáhly orgány veřejné moci do práva garantovaného v čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo,

aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Vzhledem k tomu, že dle informace Finančního ředitelství

v Ústí nad Labem, ze dne 27. června 2001, bylo o odvolání

stěžovatele ve věci samé rozhodnuto dne 27. června 2001 pod

čj. 14350/130/98, omezil se Ústavní soud na konstatování porušení

základního práva stěžovatele.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 28. srpna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru