Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1455/10 #2Usnesení ÚS ze dne 20.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
opravný prostředek - mimořádný
Poučovací povinnost
výzva
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1455.10.2
Datum podání19.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248, § 126

141/1961 Sb., § 265f odst.1, § 59 odst.3, § 265b odst.1 písm.a, § 265b odst.2, § 265i odst.1 písm.b, § 265b odst.1 písm.b, § 265b odst.1 písm.g, § 265h


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1455/10 ze dne 20. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. Ch., právně zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Jungmannova 31, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 5 Tdo 56/2010-483, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. února 2009, sp. zn. 3 T 80/2008-353, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 3 písm. a) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění a trestného činu porušení povinností v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona ve znění platném do 31. prosince 2007, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, a dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 5.870.000,- Kč. Usnesením ze dne 7. července 2009, sp. zn. 9 To 169/2009-438 Městský soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 To 56/2010 (správně 5 Tdo 56/2010), bylo zamítnuto (správně odmítnuto), jeho dovolání z důvodu daného v ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť podle dovolacího soudu bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že, ač jeho dovolání uvádí dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, neobsahuje žádnou další argumentaci ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, obsahuje však argumentaci ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, aniž by v dovolání na uvedené ustanovení odkázal.

Podle přesvědčení stěžovatele jím předložené dovolání nesplňovalo požadavky dané v § 265f odst. 1 trestního řádu, a proto měl být, v souladu s ustanovením § 265h odst. 1 trestního řádu soudem prvého stupně vyzván, aby v zákonné lhůtě dvou týdnů předmětné vady podání odstranil. Současně měl být upozorněn, že jinak bude jeho dovolání bez dalšího odmítnuto. V případě, že by soud prvého stupně a soud dovolací respektovaly zákonné právo stěžovatele být upozorněn na vady dovolání, využil by této možnosti a k odmítnutí dovolání by nedošlo.

S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 80/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Podle ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno proti kterému rozhodnutí směřuje (a), jaký výrok (b), v jakém rozsahu (c) i z jakých důvodů (d) napadá a čeho se odvolatel domáhá (e), včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá (f). Při absenci některého z bodů je na soudu prvého stupně, aby dovolatele vyzval k odstranění vad podání (viz § 265h odst. 1 trestního řádu).

Jak se ze spisu nalézacího soudu podává, na č.l. 465-476 je založeno podání, označené jako odvolání, sepsané právním zástupcem stěžovatele. V tomto mimořádným opravném prostředku jsou konkretizovány zákonné náležitosti dovolání. Na č.l. 465 je uvedeno napadené rozhodnutí (a); specifikace výroku (b) a rozsah (c) "napadené usnesení v celém rozsahu" jsou uvedeny na č.l. 466 a také v návrhu na č.l. 476; dovolací důvody (d) představují podstatnou částí podání a jsou uvedeny v kapitolách IV., V. a VI. na č.l. 468-475; požadavek stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu (e) je rovněž v závěrečném návrhu č.l. 476; konkretizace dotčených ustanovení trestního řádu (f) je uvedena na č.l. 466. Z uvedeného výčtu je tedy patrné, že dovolání stěžovatele obsahovalo veškeré zákonné náležitosti jež mu stanoví zákon. Zákonná poučovací povinnost soudu prvého stupně nastává při absenci některé ze stanovených náležitostí, nikoliv z jejich souladnosti s představami odvolatele, resp. ze souladu vlastního obsahu dovolání. Tedy například pokud by byl označen jeden výrok, přičemž dovolatel by chtěl ve skutečnosti brojit proti jinému, nelze takové pomýlení považovat za důvod k obligatornímu poučení o náležitostech dovolání dle § 265h odst. 1 trestního řádu. Pokud tak stěžovatel v daném případě odůvodnil dovolání a důvody označil nepřípadným zákonem specifikovaným důvodem, není důsledek takovéhoto pochybení možno vyčítat nalézacímu soudu, ale pisateli dovolání.

Vyjma výše uvedené námitky, kterou Ústavní soud nepovažuje za důvodnou, neuvedl stěžovatel žádnou jinou skutečnost, která by svědčila o zásahu do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru