Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1450/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - práce a sociálních věcí - Česká republika
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1450.10.1
Datum podání18.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1450/10 ze dne 23. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1469/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010 čj. 16 Co 114/2010-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 11. 2009 čj. 13 C 662/2008-48, v jeho náhradově nákladovém výroku, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a ČR - Ministerstva práce a sociálních věcí, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem, AK se sídlem Jakubská 2, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.

Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém mu Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") přiznala příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Uvedl, že v řízení docházelo k průtahům a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z ledna 2008 byl odškodněn částkou 1 200,- Kč za průtahy vzniklé od podání žádosti do 29. 3. 2006. Jeho druhé žalobě na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy vzniklé po tomto datu (do doby vydání rozhodnutí ČSSZ), které žádal ve výši 6 000,- Kč, však Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem nevyhověl. Soud jisté průtahy řízení připustil, avšak měl za to, že vzhledem k jejich míře postačí - s ohledem na ostatní okolnosti případu - porušení práva žalobce na včasné vyřízení věci pouze konstatovat; proto žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované ČR - Ministerstvu práce a sociálních věcí náklady řízení ve výši 12 185,60 Kč. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze odmítl jako nepřípustné s ohledem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.

Stěžovatel měl za to, že byl v meritu věci úspěšný, neboť obvodní soud uznal nesprávnost úředního postupu a přiznal mu zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Neměl by tak být trestán tím, že ponese náklady řízení, zvláště šlo-li o spor s ministerstvem, které při vyřizování odškodňovací agendy zastupují v řízení před soudem jeho zaměstnanci, avšak v daném případě pověřilo svým zastupováním advokáta. K rozhodnutí městského soudu stěžovatel uvedl, že podal žalobu v říjnu 2008, kdy žalovaná částka nebyla považována za bagatelní, a měl právo se domnívat, že pokud se svého nároku nedomohl u soudu prvého stupně, může se tak stát v dovolacím řízení; soud prvého stupně podání odvolání v poučení výslovně připustil. Odmítnutí odvolání z důvodu novely občanského soudního řádu, která zvýšila hranici bagatelních částek z 2 000,- Kč na 10 000,- Kč, stěžovatel považuje za "změnu pravidel během hry", a tudíž za porušení práva na spravedlivý proces.

II.

Obvodní soud pro Prahu 5 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti připomněl princip subsidiarity ústavní stížnosti a konstatoval, že z ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, zejména zda podal žalobu pro zmatečnost, tvrdil-li, že jeho odvolání bylo odmítnuto nesprávně. Stran přípustnosti odvolání Městský soud v Praze odkázal na přechodná ustanovení čl. II, bod 10 zákona č. 7/2009 Sb. řešící situaci, kdy řízení bylo zahájeno přede dnem účinnosti novely občanského soudního řádu, avšak rozhodnutí bylo vydáno až po jeho účinnosti. Odvolání tak bylo třeba odmítnout, neboť soud prvého stupně rozhodl po účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. a tzv. bagatelnost bylo třeba posoudit ke stavu v době rozhodnutí soudu prvého stupně, a nikoli k okamžiku zahájení řízení. K námitce nesprávného poučení účastníků o přípustnosti odvolání soudem prvého stupně Městský soud v Praze uvedl, že nesprávné poučení objektivně nezakládá přípustnost opravného prostředku; vzhledem k nepřípustnosti odvolání se tak odvolací soud nemohl zabývat výtkami stěžovatele směřujícími do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dle mínění Městského soudu v Praze ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr, neboť jde o výklad a aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., tedy tzv. obyčejného zákona, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník, ČR - Ministerstvo práce a sociálních věcí, ve vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval průběh a výsledek soudního řízení a vysvětlil, že na dopis stěžovatele označený jako "žádost o zadostiučinění" nereagoval, neboť z textu tohoto podání nebyly patrny základní náležitosti žádosti, podání neobsahovalo žádné přílohy a ani plnou moc osoby, která tzv. žádost podávala, a připomněl, že stěžovatel se obrátil na soud se žalobou za údajnou újmu, která mu měla vzniknout nepřesným výpočtem příplatku k důchodu ve výši 2,- Kč/měsíc, celkový doplatek činil 131,- Kč. Podle vedlejšího účastníka si stěžovatel musel být vědom, že v případě neúspěchu ve věci bude muset hradit i náklady řízení žalované, a proto považuje přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvého stupně za oprávněné, s tím, že ústavní stížnost není důvodná a měla by být odmítnuta.

V replice ze dne 18. 10. 2010 stěžovatel uvedl, že ústavní stížností napadl rozsudek soudu prvého stupně pouze ve výroku o nákladech řízení, a proto žalobu pro zmatečnost nepodal, neboť je podle § 230 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřípustná. Přechodná ustanovení v zákoně č. 7/2009 Sb. na rozdíl od odvolacího soudu nepovažoval za jasná, neboť pokud by tomu tak bylo, nebyl by soudem prvého stupně poučen o možnosti podat odvolání, které odvolací soud popřel. Právě odlišný výklad tzv. obyčejného zákona, v jehož důsledku mu bylo odepřeno právo na odvolání, stěžovatel pociťoval jako porušení svých ústavně zaručených procesních práv. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel odmítl, že by jeho žádost postrádala základní náležitosti a uvedl, že v řízení před ČSSZ nešlo o drobnou matematickou nepřesnost výpočtu se zanedbatelným finančním dopadem, ale o právo na vydání včasného rozhodnutí při respektování judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel připomněl, že právo na právní pomoc od počátku řízení mají všichni občané bez rozdílu příjmů s tím, že existuje výjimka z pravidla, že neúspěšná strana je povinna hradit náklady žalované protistraně, a že mezi takové výjimky, s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, spadá i jeho věc.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 27. 10. 2008 se stěžovatel domáhal podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, po žalované, ČR - Ministerstvu práce a sociálních věcí, zadostiučinění za průtahy v řízení vedeném před ČSSZ vzniklé v období po 29. 3. 2006 v částce 6 000,- Kč. Obvodní soud vydal dne 4. 11. 2008 platební rozkaz, který byl po podání odporu žalovanou zrušen. Po ústním jednání dne 16. 4. 2009 a dne 25. 11. 2009 soud rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 12 185,60 Kč (výrok II.) a poučil ho o možnosti podat odvolání. Stěžovatel odvolání podal (a to do všech výroků rozsudku soudu prvého stupně), Městský soud v Praze je však ústavní stížností napadeným usnesením odmítl (výrok I.) jako nepřípustné podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. s poukazem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., podle kterého není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

III.

Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat věcnými námitkami, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její projednatelnosti.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Za procesní prostředek k ochraně práva tak zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu (§ 72 odst. 4), kterým je dovolání.

Pro projednávaný případ je relevantní ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Důvodem zmatečnosti je tedy i soudem konstatovaný nedostatek objektivní přípustnosti odvolání; usnesení, jímž je podle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolání odmítnuto, lze tedy napadnout žalobou pro zmatečnost, která je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek.

Jádrem ústavněprávní argumentace stěžovatele je jeho nesouhlas s výkladem přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jak je - odlišně od soudu prvého stupně - provedl odvolací soud, neboť stěžovatel vytkl odvolacímu soudu "změnu pravidel během hry" a odepření práva na odvolání. Odvolací soud promítl svůj právní názor, dle stěžovatele vadný, do výroku I) usnesení, kterým odvolání odmítl, a právě proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel mohl bránit žalobou pro zmatečnost, přičemž výsledek řízení o této žalobě by judikoval nejen ve věci samé, ale i v náhradově nákladovém výroku, o jehož správnosti by se v případě vyhovění žalobě pro zmatečnost znovu jednalo. Stěžovatelova úvaha o možnosti jeho vlastní vůlí rozštěpit procesně meritum případu (zde přípustnou žalobu pro zmatečnost nepodat) od souvisejícího útratového výroku (a jen ten napadnout ústavní stížností) není případná, neboť přikládá ve svých důsledcích akcesorickému výroku vyšší význam než výroku ve věci samé.

Žaloba pro zmatečnost se tedy v projednávané věci jevila jako prostředek přímé ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele, na jehož vyčerpání před podáním ústavní stížnosti Ústavní soud trvá. Ježto stěžovatel žalobu pro zmatečnost nepodal, založilo nevyčerpání nepřípustnost ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze, ale i k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť ústavní stížnost je koncipována jako subsidiární prostředek ochrany základních práv.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, předloženou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Miloslav Výborný

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru