Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 145/2000Usnesení ÚS ze dne 18.02.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkDůkaz
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.145.2000
Datum podání08.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36, čl. 37 odst.3

403/1990 Sb., § 10

99/1963 Sb., § 120


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 145/2000 ze dne 18. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 145/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti družstva D., výrobní družstvo, zastoupeného JUDr. O. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 11 Co 572/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 13 C 145/93, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, S. V., a Ing. D. K., oba zastoupeni JUDr. J. R., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2000 a doplněné podáními dne 4. 4. 2000 a 8. 8. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi měly obecné soudy porušit jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Dále má stěžovatel za to, že tato rozhodnutí vydaly obecné soudy v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 13 C 145/93, Ústavní soud zjistil, že jím posuzovaná věc se zakládá na následujících skutkových a právních skutečnostech.

Stěžovatel, mající v řízení před obecnými soudy postavení navrhovatele, se domáhal žalobou ze dne 10. 5. 1993 u Okresního soudu v Novém Jičíně, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi, S. V., majícímu v předchozím řízení postavení odpůrce (dále jen "vedlejší účastník"), povinnost vyklidit v žalobním petitu blíže specifikované nemovitosti a dále zaplatit stěžovateli částku ve výši 341.670,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění návrhu uvedl, že dne 30. 11. 1991 byla mezi jím, jako vydávajícím (povinnou osobou) na straně jedné a vedlejším účastníkem, jako příjemcem (oprávněnou osobou) na straně druhé, uzavřena dohoda o vydání věci dle příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v platném znění (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), na základě které vydal vedlejšímu účastníkovi reálně oddělitelnou část nemovitosti č.p. 1 ve V. se stolařskou dílnou, s částí stavebního pozemku p.č. 2/2 o výměře 140 m2, dále díl A stavební parcely č. 2/2 o výměře 173 m2, díl B stavební parcely č. 2/2 o výměře 11 m2 a část pozemku parc. č. 27/2 o výměře 948 m2, vše zapsané na LV č. 179 pro katastrální území V., obec K. Tato dohoda byla následně registrována Státním notářstvím v Novém Jičíně dne 19. 12. 1991, pod sp. zn. RE 170/91.

Stěžovatel argumentoval tím, že z textu dohody o vydání věci lze dovodit, že touto byly vedlejšímu účastníkovi (jako oprávněné osobě) vydány pouze a výhradně ty věci, které mu byly odňaty na základě ustanovení § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (dále jen "nařízení č. 15/1959 Sb.") a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, rozhodnutím finanční komise Okresního národního výboru v Novém Jičíně ze dne 8. 6. 1961, čj. Fin 72.2-1961-88/59 DrN. Dále uvedl, že v průběhu let 1968 až 1991 svými náklady v areálu stolařské provozovny ve V. vybudoval deset nových objektů včetně inženýrských sítí. Tyto objekty a stavby nebyly dle jeho mínění vedlejšímu účastníkovi dohodou vydány a zůstaly nadále v jeho vlastnictví. Vedlejší účastník dle tvrzení stěžovatele vždy měl a má stále za to, že mu tyto jím vybudované objekty vlastnicky náleží, a využívaje tísně stěžovatele (kterého uvedl v omyl o podstatných skutečnostech svého restitučního požadavku), uzavřel s ním za nápadně nevýhodných podmínek dne 30. 11. 1991 (ve stejný den, kdy byla podepsána shora zmíněná dohoda o vydání věci - restituované stolařské dílny) dohodu o společném podnikatelském využití této restituované provozovny. Z této dohody je patrno, že se vedlejší účastník považuje za výhradního vlastníka celého areálu bývalé provozovny včetně nových a modernizovaných objektů a staveb, přičemž za užívání těchto objektů požaduje roční nájemné ve výši 341.670,- Kč. V souladu s tímto ujednáním stěžovatel vedlejšímu účastníku tuto částku dne 31. 1. 1992 zaplatil. Stěžovatel dále vyjádřil názor, že jím vystavěné nové objekty jsou z právního hlediska samostatnými objekty. Ačkoliv v době jejich výstavby byly v projektové dokumentaci nazývány přístavbou, vždy vznikla věc nová, právně samostatná. Připomněl, že financování těchto nových staveb prováděl ze svých vlastních zdrojů a československý stát se na těchto investičních akcích nijak nepodílel, proto také nebyly dohodou o vydání věci vydány. Z toho, že se jednalo o rozsáhlé přístavby, zejména velikostí zastavěné plochy, funkcemi a investičními náklady, také dovozuje, že jejich realizací došlo i k podstatné změně charakteru původní stavby. Vzhledem k takto naznačeným vývodům považuje za právně neplatnou tu část dohody o společném podnikatelském využití restituované provozovny, ze které vyplývá povinnost placení nájemného z těch prostor a objektů, které jsou (jak se domnívá) v jeho vlastnictví. K úhradě nájemného došlo na základě neplatného právního úkonu, kterýmžto plněním došlo na straně vedlejšího účastníka k neoprávněnému majetkovému prospěchu (dle stávající platné právní úpravy bezdůvodnému obohacení). Z těchto důvodů se domáhal určení neplatnosti dohody o nájemném a vydání zaplacené částky.

Dne 1. 7. 1996 byla doručena Okresnímu soudu v Novém Jičíně žaloba o určení vlastnictví (následně byla upřesněna podáním ze dne 20. 10. 1998), kterou se vedlejší účastník domáhal určení vlastnictví k nemovitostem, a to všech existujících staveb stolařské provozovny ve V. č.p. 1 a části blíže specifikovaných pozemků. Svůj návrh odůvodnil tím, že dle řádně a včas uplatněného nároku dle zákona č. 403/1990 Sb. mu byly stěžovatelem vydány na základě stanoviska Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jakož i stavebního úřadu Městského řadu v Kopřivnici a vypracovaných znaleckých posudků, všechny existující stavby stolařské provozovny ve V. č.p. 1 a část pozemků. Takto restituovanou provozovnu převzal dne 1. 1. 1992. Uvedl, že nemovitosti byly vydány jako podstatně zhodnocená stavba, za jejíž zhodnocení byl povinen zaplatit na účet Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci do 28. 2. 1996 stanovenou částku ve výši 630.229,- Kč, což v uvedené lhůtě řádně učinil. Zejména také zdůraznil, že dohodu o vydání věci připravil právní zástupce stěžovatele. Po její registraci státním notářstvím požádal Středisko geodézie v Novém Jičíně o založení nového listu vlastnictví a o zápis vlastnických práv k restituovaným nemovitostem. Po přezkoumání listiny však středisko geodézie dospělo k závěru, že údaje v dohodě o vydání věci uváděné nevycházejí ze stavu vedeném v evidenci nemovitostí na LV č. 179 pro obec Kopřivnice a katastrální území V. a text zmíněné dohody není pro zápis vlastnických práv dostatečně určitý. Z toho tedy dovozoval právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť stěžovatel odmítl jakýmkoliv způsobem zjištěné vady dohody odstranit. Vedlejší účastník poukázal na existenci nejistého stavu, když hranice nemovitostí, jak jsou zapsány na dvou listech vlastnictví, prochází středem budovy provozovny v místech, kde nejsou obvodové zdi, ani jiná dělící příčka, z čehož jednoznačně vyplývá, že bez oddělovacích geometrických plánů a schválení stavebním úřadem Městského úřadu v Kopřivnici k takovému faktickému rozdělení a vydání nemovitosti (tedy nikoliv celé provozovny, nýbrž pouze její části), jak dovozuje stěžovatel, nemohlo nikdy dojít. Dále poukázal na shora již uvedenou žalobu stěžovatele, jíž bylo zahájeno řízení, vedené pod sp. zn. 13 C 145/93, s tím, že tento po dohodě o společném podnikatelském využití restituované provozovny ze dne 30. 11. 1991 využíval její prostory ke své podnikatelské činnosti až do 30. listopadu 1994 a po celou tuto dobu požadoval po vedlejším účastníkovi úhradu všech oprav a výdajů na údržbu a revize včetně těch, které stěžovatel po vydání věci sjednal svým jménem. Po ukončení jeho podnikatelské činnost v předmětné provozovně pronajal její část pro účely podnikání své dceři Ing. D. K. (dále jen "vedlejší účastnice"), která zde od počátku roku 1995 podniká. Tato se potom vzhledem k věku a trvale neuspokojivému zdravotnímu stavu vedlejšího účastníka domáhala v řízení před obecnými soudy přiznání postavení vedlejšího účastníka, aby mohla řádně hájit zájmy rodiny, kterémuž návrhu okresní soud s poukazem na uvedené vyhověl.

Okresní soud v Novém Jičíně vzhledem ke skutečnosti, že byly splněny podmínky pro konání společného řízení ve shora zmíněných věcech, rozhodl dne 23. 6. 1997 tak, že obě spojil ke společnému řízení, vedenému pod sp. zn. 13 C 145/93. Po provedeném řízení rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 13 C 145/93, tak že výroky sub I. připustil změnu návrhu ze dne 27. 11. 1998; sub II. zamítl návrh, aby vedlejší účastník a vedlejší účastnice byli povinni, společně a nerozdílně vyklidit objekt kotelny na p.č. 27/3 a p.č. 27/2 v k.ú. V., budovy pro strojní zpracování materiálů, montážní budovu, objekt lakovny včetně příslušenství na p.č. 2/2, hangár pro uskladnění řeziva, sklad laků na p.č. 27/4, objekt rozvodny a skladu, objekt skladu - nákladní rampa, nacházející se na pozemcích p.č. 2/3, p.č. 194, p.č. 2/4, p.č. 27/2, p.č. 182, p.č. 2/2 v k.ú. V., obec Kopřivnice, ležící na adrese V. č.p. 1, přístřešek na kola na p. č. 26/1 v k.ú. V., kulturní místnost vybudovanou jako nadstavbu stolařské dílny ve V. č.p. 1, obec Kopřivnice, vše vyklidit do 10 dnů od právní moci rozsudku; sub III. zamítl návrh, aby vedlejší účastník byl povinen zaplatit stěžovateli částku 341.670,- Kč s úrokem z prodlení 3 % ročně od 17. 1. 1993 do 15. 7. 1994 a ve výši 16 % ročně od 16. 7. 1994 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; sub IV. určil, že vlastníkem stolařských dílen na p.č. 2/2 a pozemku p.č. 2/2, zastavěná plocha, nyní vedené na LV č. 335 k.ú. V., obec Kopřivnice, stolařských dílen na p.č. 2/4, zastavěná plocha, ve výměře 1.448 m2 v k.ú. V., obec Kopřivnice, pouze stavba bez pozemku, kůlny - stavebního objektu na p.č. 194, zastavěná plocha, nyní v katastru nemovitostí zapsaných na LV č. 179 pro k.ú. V., obec Kopřivnice, pouze stavba bez pozemku, kotelny, pouze stavby bez pozemku, postavené na základě stavebního povolení čj. Výst. 746/84-Bt/332/7, ze dne 17. srpna 1984, vydaného odborem výstavby Městského národního výboru v Kopřivnici a uvedené do užívání na základě kolaudačního rozhodnutí vydaného odborem výstavby MěNV v Kopřivnici pod čj. Výst.1759/89/Po, ze dne 22. prosince 1989, geometrickým plánem dosud nezaměřené a nezapsané v katastru nemovitostí pro k.ú. V., obec Kopřivnice, přístřešku na kola - jednoduché stavby nezaměřené geometrickým plánem a nezapsané v katastru nemovitostí pro k.ú. V., obec Kopřivnice, skladu laků - jednoduché stavby nezaměřené geometrickým plánem a nezapsané v KN, oplocení kolem areálu stolařství, vše v katastrálním území V., obec Kopřivnice, podle snímku pozemkové mapy pro k.ú. V., mapový list č. XVIII-13-6, vyhotovený katastrálním úřadem v Novém Jičíně dne 10. června 1996 pod č. zak. 3596/96 v měřítku 1:2880 a podle LV č. 179 a č. 335 k.ú. V. ze dne 26. srpna 1996 a 15. dubna 1996, je vedlejší účastník. Výroky sub V., VI. a VII. potom rozhodl o nákladech řízení.

Do rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém nesouhlasil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a domáhal se jeho změny, případně zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 11 Co 572/99, jímž rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména uvedl, že k vydání provozovny došlo v souladu s ustanovením § 5 zákona č. 403/1990 Sb. na základě řádně uzavřené dohody o vydání věci ze dne 30. 11. 1991, registrované Státním notářstvím v Novém Jičíně dne 19. 12. 1991. V bodě III. této dohody se výslovně uvádí, že vydaná nemovitost byla podstatně zhodnocena. Dne 30. 11. 1991 byla uzavřena dohoda o společném podnikatelském využití restituované provozovny mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem okresního soudu, který považoval uzavřenou dohodu o vydání věci ze dne 30. 11. 1991 za platnou, neboť v době uzavření této dohody nebylo rozporu v otázce rozsahu vydávaných nemovitostí. Vydávána byla celá provozovna jako podstatně zhodnocená nemovitost, když o tomto závěru svědčí i uzavřená dohoda o společném podnikatelském využití ze dne 30. 11. 1991. Teprve později začal stěžovatel zpochybňovat platnost uzavřené dohody. Přitom právě vzhledem k jejímu uzavření jednal vedlejší účastník s Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci a toto ministerstvo stanovilo výši podstatného zhodnocení předmětných nemovitostí částkou 630.229,- Kč. Tato částka byla vedlejším účastníkem také ve stanovené lhůtě do 28. 2. 1996 zaplacena, což byl postup v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud rovněž poukázal na závěry znaleckých posudků, ze kterých vyplývá, že provozovna tvoří uzavřený technologický celek, přičemž celý objekt je stavebně propojen a tvoří ucelenou provozní jednotku, když tento závěr je taktéž v souladu i se zprávou odboru výstavby Městského úřadu v Kopřivnici ze dne 22. 5. 1992, ze které bylo zjištěno, že veškeré stavby byly realizovány formou přístaveb a nástaveb k původnímu objektu. Vydána byla tedy provozovna celá, nikoliv pouze její některé části, jak dovozuje stěžovatel toliko z doslovného znění článku II. předmětné dohody o vydání věci.

Rozsudky soudů obou stupňů napadl stěžovatel ústavní stížností a dovoláním, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), d) a f) o.s.ř. Dovolací soud rozhodl v projednávané věci usnesením ze dne 17. 5. 2001, čj. 20 Cdo 1072/2000-326, kterým řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu pro nedostatek funkční příslušnosti, jakožto neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, zastavil a dovolání, v části směřující do rozsudku krajského soudu, pro nepřípustnost odmítl.

V ústavní stížnosti, brojící proti rozsudkům obecných soudů, stěžovatel zejména tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále, že tato rozhodnutí byla vydána obecnými soudy v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR. V rozsáhlém a podrobném odůvodnění ústavní stížnosti opakuje a konkretizuje argumenty jím předestřené již v řízení před obecnými soudy a dále předkládá i tvrzení nová, resp. vyvozuje závěry nové, předložené k posouzení až v řízení o ústavní stížnosti. Meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách nesoucích se ke zpochybnění rozhodnutí obecných soudů stran rozsahu vydávané věci; stěžovatel poukazuje na to, že předmětnou dohodou byly vydány pouze nemovitosti uvedené v bodě II. dohody, tedy reálně oddělitelná část nemovitosti čp. 1 ve V. se stolařskou dílnou, s částí stavebního pozemku p.č. 2/2 o výměře 140 m2, dále díl A stavební parcely č. 2/2 o výměře 173 m2, díl B stavební parcely č. 2/2 o výměře 11 m2 a část pozemku parc. č. 27/2 o výměře 948 m2, vše zapsané na LV č. 179 pro obec Kopřivnice a katastrální území V. Zdůrazňuje, že v daném případě došlo ke změně podstaty původně odňaté věci, rozsahem i obsahem přístaveb vznikla stavba nového stavebně technického charakteru a nová provozovna je nepochybně stavbou nového druhu. Dovozuje, že zákon č. 403/1990 Sb. je k později vydaným zákonům o půdě a zákonu č. 87/1991 Sb. úzce vymezený lex specialis s omezenou a ohraničenou věcnou působností, a nelze jej tedy vykládat extenzívně. Tyto zákony jej dle jeho mínění interpretačně omezují, fixují jen na meze právních předpisů, uvedených v ustanovení § 1 zákona č. 403/1990 Sb., zákon o půdě se vztahuje na zemědělský majetek a obecně na majetek "neodňatý podle zákona č. 403/1990 Sb.". se vztahují ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dle těchto předpisů nové stavby a stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají (§ 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, § 11 odst. 4 zákona o půdě). Poukazuje také na ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem, nevydává a oprávněné osobně přísluší peněžitá náhrada (§ 14 citovaného zákona).

V ústavní stížnosti také rekapituluje provádění výstavby - jak tvrdí nových staveb - označených jen účelově ke zjednodušení stavebního řízení jako přístavby, a to 1. stolařské dílny, 2. přístavba strojovny, 3. lakovny, stříkárny včetně sušárny, 4. ocelokůlny, 5. nové kotelny a uhelny, 6. zásobníku sypkých hmot (nikoliv finančními prostředky státu), to vše na původním zemědělském pozemku, parc. č. 27/2 role, s důrazem na to, že pouze přístavba stolařské dílny stojí částečně na uvedeném pozemku o výměře 948 m2, odňatém v roce 1961, když tato část pozemku byla v době odnětí oddělena z původního zemědělského pozemku - parc. č. 27 role. Poukazuje na to, že zastavěná plocha nových objektů 1, 2, 3, které přiléhají k původní dílně, převyšuje zastavěnou plochu původní stolařské dílny čtyřnásobně. Samotná původní nemovitost stolařské dílny na pozemku par. č. 2/2 byla jen přízemní stavbou, která byla po jejím převzetí stěžovatelem v roce 1961 přebudována a zhodnocena a dále rozšířena vybudováním nástavby 1. patra. Tvrdí, že celková plocha, zastavěná budovami nově vybudované provozovny oproti původní dílně je téměř osmkrát větší, přičemž prakticky veškerá nová výstavba byla realizována na původním zemědělském pozemku par. č. 27, takže 73 % celkové zastavěné plochy je na neodňaté části zemědělského pozemku, původně parc. č. 27 role. (Pouze první přístavba původní stolařské dílny z let 1967 - 1969 je dle něj přístavbou k původní dílně, zbývající byly přistavěny později v letech 1979 - 1985 a jde o objekty, které nejsou přístavbou původní odňaté budovy, ale byly přistavěny výhradně k nové části stolařské dílny, vystavěné již stěžovatelem.) Režim zákona č. 403/1990 Sb. se na tyto nikoliv odňaté (míněno nařízení č. 15/1959 Sb.) pozemky nevztahuje a nemůže se vztahovat ani na žádné nové stavby na těchto pozemcích, které již byly zakoupeny, postavené. Základní novou část provozovny tvoří stavby, postavené stěžovatelem na původně zemědělském pozemku parc. č. 27, který byl ve výměře 5.188 m2 vykoupen a jen ve výměře 948 m2 převzat podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a na novou část provozovny, vystavenou stěžovatelem, se tak vztahuje výhradně zákon č. 229/1991 Sb. a nikoliv zákon č. 403/1990 Sb. Novou provozovnu jako celek je tedy z hlediska restitučních předpisů nutno posuzovat především jako nové stavby, postavené na původně zemědělském pozemku, který byl vykoupen. V těchto souvislostech pak stěžovatel poukazuje na řízení, jehož předmětem je vydání vykoupených pozemků vedlejšímu účastníkovi (který byl rovněž jejich původním vlastníkem), vedeného u Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, a následně u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 14/99. Souvislosti s tímto řízením však obecné soudy pomíjely, když odmítly spojení obou řízení, nebo alespoň přihlédnutí k důkazům v uvedené věci předkládaným. Odvolací soud tak odňal stěžovateli možnost jednat před soudem a opomenul i jen provést důkazy, které včetně uplatněných tvrzení a skutečností zásadně poukazovaly na rozpor rozhodnutí s restitučními zákony č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb. Dále stěžovatel poukazuje na to, že stavby nově postavené (převážně na pozemcích, jejichž vydání se vedlejší účastník domáhá v jiném řízení) byly financovány převážně z úvěrů poskytnutých Fondem dlouhodobých úvěrů bývalého Českého svazu výrobních družstev a zčásti z vlastních prostředků, rozebírá jejich použití s tím, že je částečně splácel v době, kdy stavby již užíval jen zčásti. Dále se v ústavní stížnosti zabývá samotným zhodnocením původní stavby a v této souvislosti poukazuje, stejně jako v dřívějším řízení, na důkaz v něm provedený - zprávu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, z níž podle něj vyplynulo, že výše zhodnocení byla ministerstvem stanovena bez zřetele k těm stavbám, které jsou jako stavby postavené po roce odnětí v rozhodnutí ministerstva uvedeny. Uvádí, že výlučně svým nákladem pořídil předmětné stavby, a vytvořil tak z původní jedné části stavby zcela novou kvantitu i kvalitu, soubor staveb - jednotlivých věcí, tvořících nový provozní celek dřevovýroby a skladu s jiným stavebně technickým účelem a určením než původní stavba dílny. Přitom obecný soud podle něj nelogicky v rozporu s účelem zákona č. 403/1990 Sb. i jiných restitučních předpisů určil vlastnictví vedlejších účastníků k celému souboru staveb. V další části odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel rozebírá text uzavřené dohody o vydání věci, a s poukazem na něj dovozuje, že pokud by se dohoda měla vztahovat i na nově postavené stavby, musela by mít ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu oprávněná osoba přejímá nesplacené závazky podle úvěrových smluv na výstavbu nových staveb, zejména kotelny s uhelnou, neboť ke dni uzavření dohody 30. 11. 1991 podle těchto úvěrových smluv nebyly splaceny úvěry v celkové výši "3 986 tis. korun", přitom úvěrové smlouvy jsou nepochybně smlouvy, týkající se vydávané věci, sjednané přede dnem uzavření dohody, které organizace může uplatňovat ve smyslu § 11 zákona č. 403/1990 Sb. Podle ustanovení § 10 odst. 1 tohoto zákona je takové ujednání obligatorní součástí dohody o vydání věci. Poukazuje také na to, že k návrhu na registraci dohody nebyl přiložen žádný geometrický či jiný plán, žádný znalecký posudek, který by eventuálně uváděl příslušenství či rozsah vydávaných staveb upřesňoval. Tvrdí také, že tzv. dohoda o společném podnikatelském využití restituované provozovny ze dne 30. 11. 1991 je neplatná, neboť nebyla podepsána dvěma osobami představenstva, jak vyžadují stanovy družstva a obchodní rejstřík, a šlo o dohodu stěžovateli vnucenou vedlejším účastníkem. Přes tyto a další uvedené okolnosti případu, které stěžovatel dále v rozsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti rozvádí, a to i s poukazem na publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, okresní soud návrh stěžovatelů na vyklizení nemovitostí zamítl a vyhověl určovacímu návrhu vedlejšího účastníka, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

V celém řízení bylo totiž podle jeho názoru postupováno a nakonec rozhodnuto v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, dle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah i ochranu. Při této zásadě může dojít na základě restitučních zákonů k převodu či přechodu zásadně jen původního vlastnictví. V předmětné věci má stěžovatel pozbýt veškerý svůj majetek, který vytvořil, a to jen proto, že k původní odňaté části má nějaký vztah. Dle tvrzení stěžovatele, odvolávajícího se opětovně na zákon o půdě a zákon o mimosoudních rehabilitacích, restituční předpisy zásadně vlastnictví nových věcí chrání a nedovolují jejich vydání, stejně tak nedovolují ani vydání původních věcí, nemovitostí, jestliže ztratily původní stavebně technický charakter. V daném případě, při vyváženém použití restitučních předpisů, měla být veškerému novému majetku poskytnuta ochrana tak, že se nevydává, když při rozhodování o provozovně jako celku tu není nárok ani na vydání původní odňaté části stavby. Při rovnosti ochrany vlastnických práv původního a nového vlastníka lze dospět na základě restitučních zákonů k závěru, že z provozního souboru staveb snad lze vydat a vrátit maximálně původní odňatou podstatně zhodnocenou část nemovitosti, reálně oddělitelnou od budovy stolařských dílen, strojovny a lakovny. Vlastnictví všech nových staveb, včetně nové části stolařských dílen, restituční zákony chrání, nedovolují a neumožňují je vydat.

K nesprávným výrokům dospěly, dle přesvědčení stěžovatele, obecné soudy mimo jiné proto, že nevzaly zřetel na podstatné skutečnosti, a to i skutečnosti, které měly hodnotit z úřední povinnosti, opomněly podstatné důkazy a odmítly je provést. Závěry obou obecných soudů jsou v krajním nesouladu s provedeným skutkovým zjišťováním a právním vyhodnocením. Jednotlivě i v souhrnu, v jakékoliv možné interpretaci odůvodnění ze skutkových zjištění a vyhodnocení důkazů závěry obecných soudů nevyplývají a výroky obou soudů jsou v rozporu s restitučními i občanskoprávními předpisy.

Potud stručné shrnutí argumentů ústavní stížnosti, v jejímž závěru stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, jakož i uložení povinnosti vedlejším účastníkům zaplatit společně a nerozdílně stěžovateli náklady řízení do tří dnů od právní moci nálezu Ústavního soudu.

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, který prostřednictvím předsedy senátu 11 Co uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou, a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník, S. V., ve svém vyjádření ze dne 5. 5. 2000 poukázal mimo jiné na to, že předmětná dohoda o vydání věci, stejně jako i dohoda o společném podnikatelském využití restituované provozovny, byla zpracována podle pokynů právního zástupce stěžovatele, který mu byl představen jako jeho právní zástupce s ujištěním, že se jedná o odborníka v restitučních záležitostech, což je zárukou pro sepsání předmětné dohody v souladu s platnými právními předpisy. Pokud se týče zhodnocení provozovny, došlo k němu přístavbami realizovanými po částech, jak to potvrzuje i vyjádření stavebního úřadu Městského úřadu v Kopřivnici a znalecké posudky, ověřované několikrát na místě samém. Nebyl změněn ani charakter stavby, ani způsob a sortiment výroby. Dle vedlejšího účastníka byly veškeré argumenty, stěžovatelem uváděné během soudního řízení a opakované v ústavní stížnosti, v průběhu osmiletého procesu řádně projednány a prošetřeny, což je doloženo i v soudních spisech.

Vedlejší účastnice, Ing. D. K., ve svém vyjádření zejména zdůraznila, že stěžovatel byl jako povinná osoba ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. povinen zajistit na své náklady všechny potřebné listiny zákonem předepsané pro převod nemovitostí, což s odkazem na § 10 odst. 1 tohoto zákona, dle kterého se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody, je i geometrický plán na zaměření skutečného stavu ke dni uzavření dohody o vydání věci, sloužící jako podklad pro odpovídající zápisy v evidenci nemovitostí. Tuto zákonnou podmínku odmítl stěžovatel splnit, což bylo důvodem pozdějších výhrad katastrálního úřadu při zápisu vlastnických práv. Stěžovatel ani před podpisem předmětné dohody o vydání věci, ani nikdy později nenechal zpracovat geometrický plán na rozdělení stolařství na dvě reálně oddělitelné části, z nichž údajně jen jedna byla vydána vedlejšímu účastníkovi, ani neučinil žádný krok, směřující k rozdělení stolařské provozovny na dvě samostatné věci dle stavebního zákona. Stěžovatel naopak sám, prostřednictvím svědecké výpovědi a předložením dokumentů podepsaných předsedou družstva stěžovatele, potvrdil v řízení před obecnými soudy vydání nemovitosti vedlejšímu účastníkovi, o zpětné vydání částí staveb požádal teprve po jednom roce od podpisu dohody o vydání věci. Soud provedl řadu listinných důkazů z oblasti účetnictví stěžovatele, tyto účetní doklady vystavili zaměstnanci stěžovatele a jsou podepsány mimo jiné nejméně jeho dvěma statutárními zástupci, pravost svých podpisů na těchto účetních dokladech potvrdil při svědecké výpovědi dne 26. 4. 1995 před Okresním soudem v Novém Jičíně za stěžovatele předseda družstva J. M. Vydání staveb potvrdily i záznamy z oblasti inventarizace stěžovatelova majetku z let 1992 a 1993, potvrzující naprosto jednoznačné vydání nemovitostí vedlejšímu účastníkovi, který se tímto stal od 1. 1. 1992 oprávněným držitelem všech staveb stolařské provozovny. Stěžovatel přefakturoval na vedlejšího účastníka úhradu opravy na kotelně, kterou objednal, ale nechal zaplatit vedlejším účastníkem a taktéž nechal vedlejšího účastníka realizovat revize, pojištění, přiznání k dani z nemovitosti a běžné opravy v celé provozovně. Vedlejší účastník požádal v souladu se zákonem zaručeným právem o obnovení vlastnických práv ke stolařství o vydání věci, splnil všechny zákonem předepsané náležitosti včetně úhrady za zhodnocení ve stanovené lhůtě, o vydané nemovitosti se s rodinnými příslušníky řádně stará a obnovil živnostenské podnikání v oboru truhlářství. Z uvedených důvodů vedlejší účastnice v závěru svého vyjádření navrhla, aby byla ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem v plném rozsahu zamítnuta.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 13 C 145/93, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, směřující proti neprovedení určitých důkazů obecnými soudy, jeho polemika s posouzením důkazů provedených před soudy obou stupňů a nesouhlas s právními závěry, které soudy ze zjištěných skutečností vyvodily. Na tomto místě je třeba připomenout obecně deklarovanou tezi, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, tím spíše ani "dalším odvolacím soudem" v soustavě obecných soudů ČR. Nemůže tedy na sebe atrahovat pravomoc přezkoumávat rozhodnutí těchto obecných soudů, pokud ovšem nebyla v řízení před nimi porušena práva zaručovaná ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se výjimečně zabývá Ústavní soud jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z odůvodnění obecných soudů musí potom vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za rozhodnutí, stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995, stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha, C.H.Beck 2000). Základní pravidla pro hodnocení důkazů jsou obsažena v § 132 o.s.ř. a soud při jejich respektování postupuje v mezích zásady volného hodnocení důkazů, která je dominující zásadou celého procesu dokazování. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

Na základě přezkoumání předmětného spisového materiálu je zřejmé, že soud I. stupně dospěl k určitému závěru stran skutkového stavu věci, vyvodil z něho právní závěry, které nevykročily z hranic možných pro zákonnou interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. (z něhož bylo třeba především při posuzování návrhů v obou spojených věcech vycházet), respektujíce při této interpretaci také meze akceptovatelné z hlediska ústavně právního výkladu.

Namítá-li stěžovatel, že předmětnou dohodou o vydání věci byly vydány pouze části nemovitosti v ní specifikované, neboť rozsah vydávané věci je nutno striktně dovozovat pouze z obsahu této písemné dohody, nikoliv již na ni navazujících právně relevantních úkonů či dokonce z nepřímých důkazů, z nichž je možné usuzovat, jaký byl obsah vůle účastníků dohody, nemůže Ústavní soud tomuto názoru přisvědčit. Především je však podle přesvědčení Ústavního soudu při výkladu pojmu dohoda podle zákona č. 403/1990 Sb. třeba postupovat v souladu s účelem tohoto restitučního zákona. Je-li předmětem této dohody věc představující věc hlavní ze souboru věcí vytvářejících jeden nezaměnitelný funkční a technologicky propojený celek, není co do rozsahu vydávané věci pochyb o tom, že tímto způsobem byla (přinejmenším implicite) projevena vůle k vydání všech těchto funkční jednotku tvořících nemovitostí. Výkladem právního úkonu nelze zajisté jeho obsah měnit či doplňovat, o takový případ však v projednávané věci, s ohledem na všechny okolnosti, které s uzavíráním dohody souvisely, i s přihlédnutím k následnému jednání obou stran, nejde.

Při úvahách o tom, zda posuzované přístavby a nástavby jsou součástí původně odňaté "reálně oddělitelné části" předmětné nemovitosti, vycházely obecné soudy ze znaleckých posudků, kdy v posudku znalce Z. O. ze dne 11. 1. 1992, je na str. 5 uvedeno, že "provedená přístavba - tyto dílčí objekty jsou součástí stavby - jsou provozně propojeny a rozšiřují kapacitu, tzn. že mají technologickou návaznost". Na návrh stěžovatele, učiněný při hlavním líčení dne 18. 11. 1996, okresní soud ustanovil znalce z oboru stavebnictví, stavby obytné a průmyslové, Ing. J. A., jemuž uložil vypracovat posudek s úkolem zjistit, zda u staveb, jejichž vyklizení se stěžovatel domáhá, jde o stavby samostatné či oddělitelné. Tento znalec v posudku ze dne 29. 7. 1998 uvedl, že posuzované objekty nebo části objektů jsou součástí výrobního areálu stolárny. Při výslechu u hlavního líčení dne 25. 11. 1998 konstatoval stran objektů lakovny, stříkárny, rampy, strojovny a rukodílny, že "objekty byly přistaveny postupně jako samostatné přístavby . Konečným výsledkem této činnosti je pak jedna stavba, tak jak jsem uvedl ve znaleckém posudku. Pokud je uvažováno o případném oddělení nějakými příčkami, pak by to bylo nutné na základě nových rozhodnutí, na podkladě zpracované nové dokumentace. Za této situace je tedy nutno uvažovat o tom, že jde o neoddělitelné části stavby. " (č.l. 183 spisu o.s.). Z přípisu Městského úřadu v Kopřivnici - odboru výstavby, územního plánování, architektury a dopravy, ze dne 22. 5. 1992, vyplynulo, že na žádost Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci bylo při místním šetření na místě samém zjištěno, že veškeré stavby byly realizovány formou přístavby či nástavby k původnímu objektu a celý objekt je stavebně propojen, funkčně spojen a tvoří ucelenou provozní jednotku. Za novou stavbu lze považovat pouze kotelnu zkolaudovanou v roce 1989, která stojí samostatně, ale která je provozně spojená s ostatními provozy a bez ní nelze užívat ostatní části provozovny (č.l. 38 spisu o.s.).

Pokud obecné soudy dovodily, že v případě přístaveb a nástaveb, realizovaných v průběhu let 1961 -1991, jde o součásti původně odňaté nemovitosti, lze těmto jeho závěrům stěží co vytknout, neboť nejde o závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Uzavřením platné dohody ohledně vydání původně odňaté nemovitosti, došlo k vydání i jejích součástí, byť to není v této dohodě výslovně uvedeno. Součást věci není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a sdílí s věcí hlavní její právní režim, přechází na nabyvatele věci vždy bez dalšího, i když není výslovně uvedena a identifikována ve smlouvě o převodu věci. Obecné soudy dospěly na základě řádně provedeného dokazování správně k závěru, že všechny postupně vybudované (tato skutečnost má v souzené věci nezanedbatelný význam, proto budiž obzvláště zdůrazněna) přístavby i nástavby včetně kotelny jsou součástí, případně příslušenstvím, původně odňaté nemovitosti, neboť jsou v samostatných funkčních vazbách s touto věcí hlavní a s postupně k ní realizovanými přístavbami a nástavbami. V tomto směru možno odkázat i na názor Ústavního soudu, vyjádřený v jeho nálezu, sp. zn. IV.ÚS 500/2000. Co se potom týče částí vzniklých formou přístaveb k původnímu objektu odňaté stolárny (lakovny, stříkárny, rampy, strojovny a rukodílny), jak jsou uvedeny ve zmíněném znaleckém posudku znalce Ing. J. A. (č.l. 142 spisu o. s.), zde je na místě konstatovat, že dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc nebo její ideální díl. Proto ani nemohla být dohodou o vydání věci v tomto směru převedena reálná část stavby bez těchto přístaveb, kdy k jejímu reálnému rozdělení je možné přistoupit pouze tehdy, vzniknou-li na základě stavebních úprav, učiněných podle stavebních předpisů, samostatné věci. Vyjádřeno jinak, obecné soudy tedy posuzovaly správně vztah těchto staveb z hlediska jejich "sounáležitosti" i "míry oddělitelnosti" v relaci k újmě, v daném případě zejména funkční, na hodnotě věci hlavní (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98), když dospěly k závěru, že jsou součástí původně odňaté nemovitosti.

Namítá-li stěžovatel, že dohoda o vydání věci neobsahuje žádné ujednání o vzájemném vypořádání nároků dle ustanovení § 5 odst. 2 a § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., když v době jejího uzavření existovaly na jeho straně nesplacené závazky vyplývající z úvěrových smluv na výstavbu nových staveb a ke dni uzavření dohody podle těchto úvěrových smluv nebyly splaceny úvěry v celkové výši 3.986.000,- Kč, přičemž úvěrové smlouvy jsou nepochybně smlouvy, týkající se vydávané věci, sjednané přede dnem uzavření dohody, které organizace podle znění věty první a druhé ustanovení § 11 citované normy může uplatňovat, nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit stěžovateli pouze v tom, že měl předmětem této dohody učinit ujednání také o tom, zda a v jakém rozsahu vedlejší účastník tyto závazky přejímá. Zákon ponechává v tomto směru chování povinné osoby výlučně na její svobodné vůli a nenutí ji k určitému jednání. Neukládá jí, jak má závazně postupovat a ponechává na její volné úvaze, zda bude požadovat, aby součástí obsahu jím svobodně uzavřené dohody o vydání věci bylo také ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba závazky ze smluv týkajících se vydávané věci. Absence tohoto ujednání, způsobená vlastní volbou postupu ze strany stěžovatele, má však za následek vznik nepříznivých právních následků pro povinnou osobu, spočívajících v tom, že tyto závazky nepřecházejí ex lege na oprávněnou osobu a povinná osoba (stěžovatel) je povinna příslušné závazky dále plnit. Zásada "nechť si každý střeží svá práva" potom v plném rozsahu platí i pro toto chování povinné osoby, když způsobení právních následků v podobě přechodu příslušných závazků záleží na iniciativě tohoto subjektu, který by v případě akceptace výkladu, který zastává stěžovatel, tímto způsobem mohl pro své vlastní opomenutí (byť by bylo způsobeno z jakýchkoliv důvodů) a nevyjasnění si obsahu předmětného právního úkonu (kdy neučinil ujednání o přechodu těchto v době uzavření dohody o vydání věci existujících závazků předmětem dohody) kdykoliv namítat neplatnost dohody, což je nepochybně závěr, který by nemohl v kontextu s požadavkem právní jistoty obstát. V tomto smyslu je také nutno chápat význam pojmu "musí" v ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., tedy nutnost ujednání o přechodu předmětných závazků v dohodě o vydání věci tehdy, když jejich existenci při sjednávání této dohody povinná osoba namítá s tou výhradou, aby se ujednání o jejich přechodu stalo součástí uzavírané dohody.

Podle přesvědčení Ústavního soudu není na místě ani námitka stěžovatele, který má za to, že za stavu, kdy část pozemku p.č. 27/2 v katastrálním území V., obec Kopřivnice, o výměře 948 m2, byla po jeho převzetí stěžovatelem zastavěna, byl pozemek vydán v rozporu s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a proto je dohoda o vydání věci v této části dle ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatná. Dle citovaného ustanovení se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem, nevydává a oprávněné osobě přísluší peněžitá náhrada (§ 14 dtto). Aplikace uvedeného ustanovení by totiž přicházela v úvahu pouze v případě, že by se jednalo o nově postavené samostatné stavby - tak tomu však v daném případě, jak shora uvedeno, není, nehledě k tomu, že stěžovatel uzavřel svobodně dohodu o vydání uvedeného pozemku, ačkoliv věděl, že na tomto pozemku po jeho převzetí stavěl. Také v poměru k této námitce stěžovatele lze v zásadě odkázat na názor Ústavního soudu, vyjádřený v jeho nálezu, sp. zn. II. ÚS 236/97, (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 12, č. 133, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1999), který se týká zákona o mimosoudních rehabilitacích, nicméně lze jej analogicky použít v projednávané věci, když v souzené věci přistupuje k uvedeným argumentům skutečnost (ze které plyne respektování účelu a smyslu v dané věci aplikovaného restitučního zákona), že v této části je vydáván jak pozemek, tak i stavba na něm stojící, a tak nedochází k divergenci, spočívající v tom, že by vlastnické právo k oběma nemovitostem svědčilo odlišným subjektům. V této souvislosti třeba dodat, že nelze vyloučit, že by k uvedené situaci mohlo dojít v poměru k těm částem stavby, které již stojí na pozemcích vykoupených, o jejichž vydání rovněž vedlejší účastník usiluje, avšak v odlišném řízení, vedeném u pozemkového úřadu v Novém Jičíně a u Krajského soudu v Ostravě, v němž, s ohledem na charakter vykoupených pozemků, bude uplatňován režim zákona o půdě. Podle přesvědčení Ústavního soudu však ani případný, pro vedlejšího účastníka nepříznivý, výsledek uvedeného řízení nemůže však na závěrech uvedených v nyní posuzované věci ničeho změnit. Neobstojí ani argument, že napadenými rozsudky bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele. Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny soudem. Tím, že obecné soudy při posuzování dané věci nevybočily z intencí relevantních ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., šetřily podstatu a smysl vlastnického práva při současném respektování vzniklých právních následků nastalých v důsledku právní skutečnosti, kterou bylo uzavření předmětné dohody o vydání věci.

Nutno podotknout, že podstata restitučních předpisů spočívá na kompromisu mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd, kdy restituci nutno chápat nikoliv jako nucené odejmutí vlastnictví, nýbrž povinnost obnovit původní právní stav, a to za podmínek stanoveních restitučními předpisy, tedy i za podmínek, kdy došlo k podstatnému zhodnocení původního vlastnictví. S přihlédnutím k posuzované věci Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace restitučních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Ve věci, jenž je předmětem ústavní stížnosti, k takové interpretaci a na ni navazující následné nesprávné aplikaci příslušných ustanovení nedošlo. V této souvislosti neobstojí ani namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť tento článek je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté Listiny (kompetenční normou, která zakotvuje úkoly soudní moci). Stěžovatel v žádném ohledu neprokázal, že by mu byl odepřen přístup k soudu a poskytnutí soudní ochrany. Skutečnost, že obecné soudy poskytly ochranu právům vedlejšího účastníka, ještě neznamená sama o sobě, že byla porušena ústavní práva stěžovatele, když ani aplikace zákona o půdě či zákona o mimosoudních rehabilitacích, které se tento dovolává, nebyla v souzené věci pro nedostatek subsumpčních podmínek na místě. Pokud samotný zákon č. 403/1990 Sb. neobsahuje natolik precizní specifikaci dopadů právní úpravy vztahů, k nimž se věcně upíná (na rozdíl od restitučních zákonů výše označených), nelze jej dotvářet výkladem přesahujícím meze relevantních ustanovení této normy, tedy výkladem, který již není interpretací "secundum et intra legem". Jestliže obecné soudy dospěly v řádně vedeném řízení k závěru, že vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem tohoto sporu, je vedlejší účastník, nebylo tím zasaženo do stěžovatelova vlastnického práva, neboť takové právo zde neexistuje. V důsledku tohoto závěru zamítly také akcesorický návrh stěžovatele, aby byl vedlejší účastník zavázán k zaplacení částky uhrazené z titulu uzavřené dohody o společném podnikatelském využití restituované provozovny.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele brojící proti postupu obecných soudů, kterým měla být porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatel má za to, že "odpůrcům v řízení v I. stupni bylo provedeno značné množství důkazů, které k předmětu řízení, tj. k otázce přechodu vlastnictví k nemovitým věcem, nemají naprosto žádný vztah a stěžovateli, který předkládal jen menší množství, ale podstatných důkazů, nebyla část z těchto důkazů, a to před konečným rozhodnutím, provedena." Zásada rovnosti účastníků pro civilní řízení vyjádřená v ustanovení § 18 o.s.ř. spočívající v povinnosti soudu zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv, neznamená a s ohledem na princip nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) ani nemůže znamenat povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy z jejich podnětu provedené byly v určitém úměrném poměru. Je na úvaze soudu, aby v každé fázi řízení vážil, které důkazy v relaci k dosavadnímu stavu dokazování je třeba vzhledem k návrhovému petitu provést, tedy zda-li jsou relevantní skutečnosti nezbytné k meritornímu rozhodnutí zjištěny natolik přesvědčivě, že již není nutné skutkový stav dalším dokazováním doplnit. Vyjádřeno jinak, posuzování důvodnosti návrhu na doplnění dokazování je plně v pravomoci soudu. Dospěl-li tento k závěru, že z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav dané věci bezpečně usoudit a v důsledku toho nevyhověl všem důkazním návrhům, nelze z toho dovozovat porušení označeného základního práva. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které právo na spravedlivý proces při respektování principu rovnosti znamená, že obě strany civilního procesu musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které výrazným způsobem neznevýhodňují jednu stranu sporu vůči druhé. Ústavní soud překročení uvedeného rámce, v němž se musí řízení v souladu s naznačenými kautelami pohybovat, neshledal, čemuž v dané věci odpovídá i postup soudu naznačený v ustanovení § 120 o.s.ř.

Náklady řízení Ústavní soud stěžovateli nepřiznal. Podle § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, platí totiž zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Na základě všech výše uvedených zjištění a úvah proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru