Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 144/97Nález ÚS ze dne 09.11.1998Postup soudů v souladu s účelem restitučních zákonů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvýzva
vlastnické právo/ochrana
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 136/12 SbNU 279
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.144.97
Datum vyhlášení12.11.1998
Datum podání28.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 5, § 19, § 79, § 104 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 144/97 ze dne 9. 11. 1998

N 136/12 SbNU 279

Postup soudů v souladu s účelem restitučních zákonů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

JUDr. L. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 3 Cdon

499/96-72, ze dne 28. 2. 1997, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako

účastníka řízení, a České republiky - Vojenské správy, zastoupené

Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám.

Svobody 471, jako vedlejším účastníkem, se souhlasem účastníků bez

nařízení ústního jednání, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 499/96-72, ze dne

28. 2.1997, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na

porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod dále jen

"Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení shora označeného usnesení

Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo řízení o návrhu stěžovatele

zastaveno poté, co byly zrušeny rozsudky Okresního soudu v Mladé

Boleslavi, čj. 4 C 233/92-32, ze dne 18. 11. 1993, a Krajského

soudu v Praze, čj. 10 Co 70/94-49, ze dne 8. 3. 1994.

Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé

Boleslavi, sp. zn. 4 C 233/92, podal stěžovatel u uvedeného soudu

návrh na stanovení povinnosti uzavřít s ním dohodu o vydání

nemovitostí v návrhu specifikovaných, které byly zestátněny podle

zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, přitom jako

žalovaného označil Vojenskou ubytovací a stavební správu

v Litoměřicích. Ve svém následujícím podání, tj. v podání ze dne

12. 7. 1992, již stěžovatel jako žalovaného označil Českou

republiku - Vojenskou správu, čímž zřejmě reagoval na vyjádření

podané Československým státem - Vojenskou správou, zastoupenou

Vojenským oddělením pro zástupčí činnost, v němž tento subjekt,

sám se označující za žalovaného, upozornil na v žalobě nesprávně

označeného žalovaného s tím, že soudu navrhl, aby stěžovatele vedl

ke změně v označení žalovaného a postupoval podle § 43 o.s.ř. Soud

I. stupně poté, co u jednání dne 11. 11. 1993 připustil, aby

v řízení dále jako žalovaný vystupovala Česká republika - Vojenská

správa, zastoupená Vojenským úřadem pro právní zastupování

v Praze, rozsudkem ze dne 18. 11. 1993 žalobě stěžovatele vyhověl.

Toto rozhodnutí bylo pak k odvolání žalovaného Krajským soudem

v Praze změněno tak, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta, a to

z věcných důvodů v podstatě s odůvodněním, že v daném případě

podmínky zákona č. 87/1991 Sb. pro vydání požadovaných nemovitostí

nebyly splněny. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal

stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR pak ústavní stížností

napadeným usnesením ze dne 28. 2. 1997 rozsudky soudů obou stupňů

zrušil a řízení zastavil, když vycházel ze závěru, že za stavu,

kdy v žalobě byla stěžovatelem označena zcela přesně a určitě

nezaměnitelným názvem i sídlem pouze organizační jednotka České

republiky - Vojenské správy, nebylo již žádné upřesnění či

doplnění žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř. potřebné, neboť

stěžovatel tak označil za účastníka řízení někoho, kdo neměl

způsobilost jím být, a tudíž nemohl v občanském soudním řízení

vstupovat do procesních vztahů. Protože soud je povinen kdykoliv

přihlížet k takovému neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení,

mělo být, jak dále Nejvyšší soud ČR v podrobném odůvodnění svého

rozhodnutí uvedl, řízení bez dalšího zastaveno ihned po podání

žaloby, a pokud tak soud I. stupně neučinil a v řízení pokračoval,

vystupoval před soudem, byť i jen po určitý čas, jako účastník

řízení někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení.

Jestliže později v řízení vystupovala jako účastník Česká

republika - Vojenská správa, stalo se tak bez náležité procesní

legitimace. Do vadně zahájeného řízení pak již nemohl přistoupit

další účastník a nemohlo dojít ani k záměně účastníka, neboť za

dané situace žádné procesní úkony, následující po podání žaloby,

neměly oddálit povinnost soudu zastavit řízení.

Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní

stížnost stěžovatele, který v důvodech vysvětluje, že výzvu

k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. podal u tehdejšího

federálního ministerstva obrany se záměrem, aby byla ve složitých

a mnohdy utajovaných organizačních strukturách přesně označena

povinná organizace, přitom uvedené ministerstvo mu sdělilo, že

výzvu postupuje k přímému vyřízení věcně a místně příslušné

Krajské vojenské ubytovací a stavební správě v Litoměřicích, která

s ním následně jednala z pozice právního subjektu, když vyžadovala

průkazní listiny a teprve v konečné fázi restituční výzvu odmítla.

Popisuje dále průběh řízení před soudy obou stupňů a v závěru dává

najevo nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, neboť je

přesvědčen o tom, že v jeho případě šlo o odstranitelný nedostatek

podmínky řízení podle § 104 odst. 2 o.s.ř., spočívající

v upřesnění účastníka řízení, o jehož identitě nebylo pochyb.

Pochybení Nejvyššího soudu ČR shledává i v tom, že tento považoval

za nesprávný postup soudu I. stupně, který naopak podle názoru

stěžovatele postupoval v souladu s ustanovením § 104 odst. 2 a §

43 odst. 1 o.s.ř. a umožnil tak navrhovateli ochranu jeho práv

založených zákonem č. 87/1991 Sb. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR

došlo tak k porušení jeho ústavně zaručených práv.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti

odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na obdobnou

argumentaci uvedenou v jeho rozhodnutí publikovaném v časopise

Právní rozhledy č. 7/1996, v němž, jak uvádí, se dovolací soud

vypořádal s důvody do té doby mu známých nálezů Ústavního soudu ve

vztahu k dané problematice vad návrhu na zahájení řízení na straně

jedné a nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně

druhé, včetně poučovací povinnosti soudu. S ohledem na následnou

judikaturu Ústavního soudu pak dále Nejvyšší soud ČR zdůrazňuje,

že v dané věci se jedná o správné označení "právně

nekvalifikovaného" účastníka řízení a nikoliv o nesprávné označení

účastníka "právně kvalifikovaného". Je tomu tak proto, že

správnost označení účastníka řízení se posuzuje z hlediska

ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., nikoliv z hlediska § 19 o.s.ř., či

ustanovení práva hmotného, upravujícího věcnou legitimaci

účastníka řízení. Pokud by v odůvodnění napadeného usnesení byl

shledán "přepjatý formalismus", poukazuje se ve vyjádření na nález

Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. I. ÚS 11/95, z něhož

vyplývá, že je tolerován v pracovněprávních vztazích, nikoliv však

ve věcech restitučních. Nejvyšší soud ČR se domnívá, že principu

rovnosti v právech a požadavku spravedlivého procesu neodpovídá

rozdílná aplikace ustanovení procesního předpisu podle věcné

povahy sporu. Není také dobře možné, aby soud mohl usuzovat na

důležitost určitého zákona s jeho srovnáváním s jinými, rovněž

platnými zákony, z hlediska jeho společenského významu či povahy

právních vztahů, jež upravuje. V takovém případě by totiž vycházel

z kritéria obecnou teorií práva neužívaného, a to kritéria

politického, vyjadřujícího určitou společenskou tendenci.

Stanovisko Nejvyššího soudu, publikované pod č. 34 ve Sbírce

rozhodnutí a stanovisek z roku 1993, na něž bývá v těchto

souvislostech poukazováno, se daného problému netýká, a jeho

východiska jsou vyvrácena výše zmíněným pozdějším rozhodnutím

Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního

soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 4 C 233/92, dospěl k názoru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Ani v tomto řízení, jehož předmětem je restituční nárok

stěžovatele, nemá Ústavní soud důvod odchylovat se od názorů

vyslovených již ve svých mnoha předchozích nálezech (například II.

ÚS 79/94, IV. ÚS 6/95, III. ÚS 74/94, II. ÚS 108/93, IV. ÚS

41/95, III. ÚS 127/96 a IV. ÚS 190/96), týkajících se obdobné

problematiky, s nimiž v podstatě jak usnesení Nejvyššího soudu,

tak i jeho vyjádření polemizuje. Posuzovaná problematika i v daném

případě, kdy namísto České republiky - Vojenské správy, byla

původně jako strana žalovaná označena Vojenská ubytovací

a stavební správa v Litoměřicích, na niž přímo odkázalo

stěžovatele federální ministerstvo obrany, je zcela srovnatelná

s případy, jež byly Ústavním soudem řešeny ve shora označených

nálezech, kdy vesměs byly jako žalovaní v restitučních řízeních

před obecnými soudy označeny obecní úřady, které nemají právní

subjektivitu, a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení namísto

příslušných obcí. Již v uvedených nálezech, jimiž je senát

posuzující tuto věc vázán, dal Ústavní soud zřetelně najevo, že ve

věcech restitučních, které jsou specifické tím, že v jejich

průběhu jde o posouzení oprávněnosti nároků uplatňovaných podle

restitučních zákonů, sledujících odstranění křivd způsobených

v minulosti státem, by právě s ohledem na státem způsobené křivdy

měl stát a jeho orgány - tedy i soudy - postupovat v souladu

s účelem restitučních zákonů a nelpět na ryze formálním přístupu.

Jinak vyjádřeno, byl-li to stát, který se v rozhodném období

zmocnil majetku jiných, potom nelze považovat za porušení principu

rovnosti, má-li těmto osobám být poskytnut prostor pro ujasnění si

mnohdy obtížně zjistitelných vlastnických vztahů k věci, jíž se

řízení týká. Jestliže v daném případě sám stěžovatel již v řízení

před soudem I. stupně označil jako žalovaného Českou republiku

- Vojenskou správu, měl i dovolací soud ve smyslu uvedených nálezů

Ústavního soudu považovat podání stěžovatele ze dne 12. 7. 1992 za

upřesnění žalovaného, s tímto jednat a zabývat se při svém

rozhodování věcí samou. Pokud tak neučinil a řízení zastavil,

neposkytl tak právům stěžovatele dostatečnou ochranu, a Ústavní

soud proto z uvedených důvodů usnesení Nejvyššího soudu ČR pro

jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru