Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 144/05Nález ÚS ze dne 29.08.2005Promlčení výkonu trestu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkPromlčení
Trest
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 166/38 SbNU 327
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.144.05
Datum vyhlášení26.09.2005
Datum podání15.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 23, § 68 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005

N 166/38 SbNU 327

Promlčení výkonu trestu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 29. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2005 ve věci ústavní stížnosti L. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2005 sp. zn. 23 To 1041/2004 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. 4 T 107/92, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu.

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2005 sp. zn. 23 To 1041/2004 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. 4 T 107/92 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla dne 15. 3. 2005 doručena ústavní stížnost L. B., jíž brojí proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") ze dne 7. 2. 2005 sp. zn. 23 To 1041/2004 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Prachaticích (dále též "okresní soud") ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. 4 T 107/92, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu. Uvedeným postupem obecných soudů tak mělo dojít k zásahu do základních práv garantovaných čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Stěžovatel L. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích č. j. 4 T 107/92-65 ze dne 16. 2. 1993 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně byl odsouzen i k náhradě způsobené škody. Následným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 185/93-81 ze dne 27. 4. 1993 byl okresním prokurátorem napadený rozsudek změněn tak, že uložený dvouletý trest byl nepodmíněný.

Stěžovatel měl nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody do 4. 6. 1993, což však neučinil. Obecný soud z toho důvodu rozhodl dne 10. 6. 1993 o dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. Poté, co odsouzený výkon trestu odnětí svobody nenastoupil, obecný soud přípisem ze dne 28. 6. 1993 urgoval u orgánů Policie České republiky dodání odsouzeného do výkonu trestu. Vrchní inspektor reagoval zprávou ze dne 27. 7. 1993, z níž vyplývá, že bylo provedeno šetření v místě trvalého bydliště, a to za účelem zjištění současného pobytu hledaného. Ze sdělení dále vyplývá, že stěžovatel odešel dne 4. 7. 1993 z místa bydliště a že se zdržuje zřejmě na území Slovenské republiky. Dne 23. 8. 1993 bylo po stěžovateli vyhlášeno neúspěšné celostátní pátrání. Dne 2. 5. 1994 byl ze strany soudu učiněn dotaz na Policii České republiky, zda se podařilo zjistit pobyt L. B. Přípisem ze dne 6. 5. 1994 Policie České republiky konstatovala, že ve věci hledaného bylo vyhlášeno celostátní pátrání a jsou činěna opatření k jeho zadržení. Dne 15. 2. 1995 obecný soud opětovně vznesl dotaz na orgány Policie České republiky ve věci odsouzeného L. B. Přípisem ze dne 23. 2. 1995 Policie České republiky informovala soud o neúspěšném pátrání po hledaném. Obdobně se vyjádřily výkonné orgány k dotazu soudu ze dne 12. 8. 1996. Z čísla listu 93 vyplývá, že Okresní soud v Prachaticích vznesl dotaz na Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky, zda je výše zmíněný odsouzený ve výkonu trestu či ve vazbě. Na opětnou urgenci orgány Policie České republiky reagovaly sdělením, že přes veškeré úsilí nebyla osoba hledaného vypátrána a dodána do výkonu trestu. Z odpovědi na žádost soudu ze dne 12. 11. 1998 plyne, že orgány policie požádaly Policejní prezidium České republiky o pomoc při pátrání na území Slovenské republiky. S obdobným výsledkem se setkala i výzva okresního soudu ze dne 18. 11. 1998. Dne 24. 5. 1999 pak vyzval okresní soud službu kriminální policie k podání zprávy o úkonech směřujících k realizaci příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu. Obdobná žádost byla ze strany Okresního soudu v Prachaticích činěna i dne 23. 2. 2000. Na stejný dotaz okresního soudu ze dne 22. 3. 2001 reagovalo okresní ředitelství Policie České republiky sdělením, dle něhož se i přes vyčerpání všech možností pátrání nepodařilo odsouzeného dodat do výkonu trestu a v souladu s čl. 34/1a NMV č. 1/1998 bylo dne 10. 1. 2001 pátrání přerušeno. I přes tento úkon vznesl obecný soud dotaz na orgány Policie České republiky ještě dne 23. 5. 2002, a to s cílem zjistit, zda nebylo obnoveno pátrání po odsouzeném.

Dne 30. 7. 2004 byla Okresnímu soudu v Prachaticích doručena žádost stěžovatele o vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu odnětí svobody. V odůvodnění žádosti stěžovatel uvádí, že promlčení výkonu trestu přerušují jen opatření učiněná soudem, nikoli jiným orgánem, a poslední relevantní opatření ze strany soudu bylo údajně učiněno dne 28. 6. 1996. Z uvedeného je pak vyvozováno, že došlo k uplynutí pětileté promlčecí doby, jež je stanovena v § 68 odst. 1 písm. d) tr. zák.

Usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 11. 2004 č. j. 4 T 107/92-123 bylo rozhodnuto, že trest, jež byl stěžovateli pravomocně uložen, není promlčen. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel nenastoupil do výkonu trestu, protože se bál. Po celou dobu po odsouzení se zdržoval v Prachaticích u sestry N. B., kde jej také několikrát hledali neúspěšně policisté, přičemž on byl schovaný na půdě. Dále se odsouzený zdržoval u bratra a svého strýce. Po odsouzení se léčil s ledvinami a žlučníkem u MUDr. K. a MUDr. K. Z výpovědí svědků vyplývá, že stěžovatel L. B. se účastnil rodinných společenských událostí. Z výpovědi sestry N. B. se podává, že v době domovní prohlídky byl stěžovatel schovaný pod postelí, kde ho policisté nehledali, neboť na posteli spaly děti. Okresní soud konstatuje, že mu nepřísluší hodnotit postup Policie České republiky při pátrání po odsouzeném. Lze však jednoznačně uzavřít, že ze strany soudu nešlo o žádnou nečinnost, neboť tento nemá jinou možnost realizovat dodání odsouzeného do výkonu trestu.

Výše uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích bylo následně potvrzeno i usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 23 To 1041/2004-137 ze dne 7. 2. 2005.

Stěžovatel se s usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 11. 2004 č. j. 4 T 107/92-123 a s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 To 1041/2004-137 ze dne 7. 2. 2005 neztotožnil a napadl je ústavní stížností, jíž brojí proti právním závěrům soudů obou stupňů. Účel trestu může být údajně naplněn pouze tehdy, jestliže je trest vykonán co nejdříve po spáchání trestného činu. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se od uložení trestu nedopustil žádného trestného činu a že žije řádným životem. Navrhovatel je toho názoru, že obecné soudy svým výkladem opatření směřujícího k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, zasáhly do jeho základních práv garantovaných čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

III.

Přípisem ze dne 11. 5. 2005 se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Prachaticích, jenž odkázal na své rozhodnutí č. j. 4 T 107/92-123 ze dne 3. 11. 2004.

Z pozice účastníka řízení o ústavní stížnosti se k předmětnému návrhu vyjádřil i Krajský soud v Českých Budějovicích. Ten uvedl, že zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), neupravuje žádné způsoby rozhodování, jimiž by soud kontroloval způsob, jímž Policie České republiky realizuje soudem vydaný příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud zastává názor, že "opatřením směřujícím k výkonu trestu, o jehož promlčení jde" [§ 68 odst. 3 písm. a) tr. zák.], v jehož důsledku se přerušuje promlčení výkonu trestu, jsou i urgence soudu, byť by byly formulovány jako dopisy soudu Policii České republiky, jimiž soud ověřuje, zda a jakým způsobem postupuje policie při realizaci jím vydaného příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu (§ 321 odst. 3 tr. řádu). Tímto úkonem soudu doručeným Policii České republiky počíná nová promlčecí doba.

IV.

Ústavní soud zvážil uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

Jádrem předmětné ústavní stížnosti je posouzení, zda došlo k promlčení pravomocně uloženého trestu odnětí svobody za situace, kdy se odsouzený více než jedenáct let úmyslně vyhýbal nástupu výkonu trestu.

Při posuzování skutkových a právních okolností případu je z ústavněprávního hlediska nutno vyjít z obecných zásad či principů, na nichž je trestní právo založeno. Primárně nelze opomenout zásadu humanismu, z níž zřetelně vystupuje požadavek na rozumnost trestní represe, jež má působit újmu, jen pokud to vyžaduje splnění účelu trestu. Ústavní soud nezpochybňuje, a ani mu to nepřísluší, rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest v délce trvání dvou let. Ovšem po více než jedenácti letech nelze považovat výkon uloženého trestu za účelný, neboť trest jako takový je pouhou holou represí postrádající přínos jak pro odsouzeného, tak i pro společnost samotnou. Při výkonu trestu je třeba dbát na minimalizaci negativních účinků odsouzení (negativní individuální represe) tak, aby tyto extrémně nepřevažovaly nad pozitivní individuální prevencí. V opačném případě nelze považovat účel trestu za naplněný.

Pozitivně právně je v právním řádu vyjádřen účel trestu v § 23 tr. zák., dle něhož je cílem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Ústavní soud má za to, že v tomto konkrétním případě nelze výše specifikovaný účel trestu jeho výkonem dosáhnout.

Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení § 23 trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, resp. vyváženost prevence a represe a generální prevence, opřená především o odstrašení represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 47)].

Z dikce ustanovení § 68 odst. 3 tr. zák. vyplývá, že promlčení výkonu trestu se přerušuje tehdy, jestliže soud učinil opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde. V předmětném případě učinil obecný soud celou řadu opatření ve vztahu k orgánům Policie České republiky. Účelem urgencí byla především snaha soudu o aktivaci výkonné složky státní moci, což je nutno, vzhledem k situaci, považovat za zcela legitimní cíl. Z podstaty institutu promlčení však vyplývá, že úkony, jež by způsobovaly přerušení promlčení výkonu trestu, musí být učiněny především ve vztahu k samotnému odsouzenému (obdobně též Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vantuchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část, Praha: Aspi Publishing, 2003.). Úkony, jež činí vůči sobě navzájem jednotlivé složky státní moci, nemohou mít vliv na právní postavení odsouzeného, a to zvláště když v posuzovaném případě se soud omezil na formální přípisy adresované policejním orgánům, aniž důrazně vyžadoval od Policie České republiky efektivní splnění povinností, tj. dodat stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. Ve stěžovatelově věci tedy nebyly úkony jednotlivých složek státní moci způsobilé běh promlčecí doby přerušit.

Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Státní moc, tedy i mocsoudní jako její součást, má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že za poslední úkon způsobující přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 68 odst. 3, písm. a) je nutno považovat příkaz k nástupu do výkonu trestu ze dne 21. 5. 1993. Z uvedeného je tedy zřejmé, že promlčecí dobu je třeba považovat za naplněnou a výkon trestu odnětí svobody za nezákonný, a tím i neústavní.

Dle náhledu Ústavníhosoudu je zcela nepřípustné a v rozporu s pravidly a principy právního státu, aby orgány Policie České republiky, mezi jejíž primární úkoly patří ochrana společnosti před pachateli trestných činů, nebyly schopny v průběhu jedenácti let dodat odsouzeného k výkonu trestu, pokud se tento vyskytuje na území České republiky. Elementární povinností policie (jako součásti výkonné složky státní moci) je konat takovým způsobem a v takové intenzitě, aby její činnost byla efektivní. Pouze efektivní ochranou občanů je možné docílit jejich důvěry v právní stát a další demokratické právní instituce. V opačném případě je ochrana občanů pouze formální, čímž dochází k oslabování autority státu jako takového.

Ústavnísoud v předmětném případě shledal porušení základního práva stěžovatele garantovaného čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny, a to v důsledku omezení osobní svobody za situace, kdy uběhla zákonem stanovená promlčecí doba.

S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základních práv stěžovatele Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2005 sp. zn. 23 To 1041/2004 a rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. 4 T 107/92 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru