Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 144/01Nález ÚS ze dne 08.08.2002Vydání ideální poloviny nemovitosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 101/27 SbNU 149
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.144.01
Datum vyhlášení20.08.2002
Datum podání08.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 41, § 35 odst.2

403/1990 Sb., § 3 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 144/01 ze dne 8. 8. 2002

N 101/27 SbNU 149

Vydání ideální poloviny nemovitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele M., spol. s r.o., proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj.

5 C 361/95-13, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a obce L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26

Co 354/96-60, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ, ze

dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální

předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl

v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi

cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu

zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12.

2000, čj. 26 Co 354/96-60, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, jímž bylo

určeno, že žalobce (takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním

soudem) je vlastníkem blíže označených nemovitostí. Stěžovatel

(tehdy žalovaný) ve svém návrhu poukázal na to, že citovanými

rozhodnutími je mu v podstatě bráněno v nabývání a užívání

majetku, a že v daném případě došlo v konečném důsledku

k vyvlastnění přinejmenším jedné ideální poloviny předmětných

nemovitostí, a to bez náhrady (čl. 11 odst. 4 Listiny). Z těchto,

jakož i dalších důvodů, se domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní

soud napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a příslušných spisů, vedených u Okresního

soudu Praha - západ (sp. zn. 5 C 361/95, sp. zn. 7 C 236/92),

Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou označenému soudu 28.

4. 1995, se vedlejší účastník domáhal určení "vlastnictví k domu

čp. 34 a st. parc. č. kat. 37 v k. ú. L. Ke skutkovému základu

věci uvedl, že na základě uplatněného restitučního nároku J. A.

a L. K-ové (dále jen "oprávněné osoby") uzavřel s jmenovanými 10.

5. 1991 dohodu o vydání věci ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č.

403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd,

v platném znění (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."). V souladu

s touto dohodou vydal oprávněným osobám uvedené nemovitosti, když

je z ní též patrno, že tyto odvozovaly své právo od původního

podílového spoluvlastníka A. A., který byl vlastníkem jedné

ideální poloviny těchto nemovitostí, o čemž nakonec svědčí jak

výzva oprávněných osob, tak i předložené listinné doklady. Další

původní spoluvlastnicí druhé ideální poloviny předmětných

nemovitostí byla B. L-ová, ve vztahu k jejímuž podílu oprávněné

osoby restituční nárok neuplatňovaly, když ani z žádných

písemností nevyplývá, že by byly ve vztahu k jejímu podílu osobami

oprávněnými. V této souvislosti odkázal na ust. § 3 odst. 3

zákona č. 403/1990 Sb. a dovolával se neplatnosti uzavřené dohody

o vydání věci. Oprávněné osoby, jimž byly nemovitosti vydány, je

posléze převedly kupní smlouvou na žalovaného (stěžovatele), čímž

je založena jeho pasivní legitimace v dané právní věci. Ten ovšem

není dle přesvědčení vedlejšího účastníka jejich vlastníkem, neboť

vlastnické právo nemohl nabýt od převodců, kteří tyto nemovitosti

"nabyly" na základě neplatné dohody o vydání věci. Proto se

vedlejší účastník domáhal v řízení před obecnými soudy vydání

rozhodnutí, jímž by bylo určeno jeho vlastnictví k předmětným

nemovitostem.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud

Praha - západ výrokem již shora konstatovaným, když stran merita

věci odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4.

1993, čj. 14 Co 121/93-32, jímž byla zamítnuta žaloba na určení

částečné neplatnosti dohody o vydání věci. V tehdejším řízení,

vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 236/92,

bylo rozhodováno k žalobě vedlejšího účastníka vůči oprávněným

osobám jako žalovaným. Výrok citovaného rozsudku byl založen na

právním názoru, že zmíněnou dohodu o vydání věci je nutno

posuzovat jako celek, neboť v ní je jediné ujednání a neskládá se

z více částí, které by mohly vedle sebe samostatně obstát. Okresní

soud Praha - západ v ústavní stížností napadeném rozhodnutí tyto

závěry převzal a poukázal na to, že se jedná o absolutní

neplatnost dohody ve smyslu § 39 obč. zák., v návaznosti na což

shledal v plném rozsahu absolutně neplatnou i kupní smlouvu

následně uzavřenou mezi oprávněnými osobami a stěžovatelem.

K podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze

dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, rozhodnutí Okresního soudu

Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, potvrdil,

když poukázal na výše citované rozhodnutí krajského soudu

a připomněl právní zásadu nemo plus iuris transfere potest quam

ipse habet. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti potom na

odůvodnění svého napadeného rozsudku v plném rozsahu odkázal.

Vedlejší účastník, Obec L., ve svém vyjádření konstatoval

nedůvodnost ústavní stížnosti a navrhl její odmítnutí.

Do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj.

26 Co 354/96-60, podal stěžovatel též dovolání, o němž rozhodl

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 2. 2002, čj. 22 Cdo

53/2002-89, jímž tento mimořádný opravný prostředek pro

nepřípustnost odmítl.

Ústavní soud, vědom si pořadu práva, vyčkal vydání rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR, a poté přikročil k meritornímu projednání

ústavní stížnosti. Respektujíce své kompetence (čl. 83 Ústavy ČR),

zaměřil se na ústavněprávní aspekty projednávané věci a shledal,

že podaná ústavní stížnost je důvodná, neboť napadenými

rozhodnutími bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele

zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z hlediska ústavněprávního je třeba v uvažovaném kontextu

posoudit otázku, zda stěžovatel nabyl na základě kupní smlouvy

uzavřené mezi ním a oprávněnými osobami vlastnické právo

k předmětným nemovitostem, a pokud je nabyl, v jakém rozsahu.

Zodpovězení této otázky se odvíjí od posouzení, zda předmětná

dohoda o vydání věci je neplatná či nikoliv. Občanský zákoník,

coby předpis práva jednoduchého (zákonného), dopadající na danou

problematiku, přitom rozlišuje absolutní a relativní neplatnost

právních úkonů. V případě absolutní neplatnosti ve smyslu § 39

obč. zák. pro rozpor se zákonem je tato neplatnost založena

takovou vadou právního úkonu, kterou je soud povinen zkoumat

z úřední povinnosti (ex offo), aniž by musela být účastníkem

namítána, a jež působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc),

čímž je dáno, že u takové vady nemůže dojít ani k následné

konvalidaci. V tomto směru, když posuzovaly danou věc v souladu

s uvedenými maximami, lze ztěží obecným soudům cokoliv vytknout.

Co však v dané věci při svém rozhodování nevzaly podle přesvědčení

Ústavního soudu dostatečně v úvahu, je dikce ust. § 41 obč. zák.,

dle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního

úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu

nebo z jeho obsahu, anebo z okolností za nichž k němu došlo,

nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

S ohledem na ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., stanovícího, že

právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle

jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo

právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým

projevem, je potom nutno mimo jiné přihlížet k účelu, jehož

dosažení smluvní strany při projevu souhlasné, vzájemně adresované

shodné vůle sledovaly, je-li tato vůle současně z tohoto písemného

právního úkonu seznatelná a dovoditelná.

Nadto je třeba zdůraznit, že ve světle smyslu a účelu

restitučních předpisů, jejichž podstatou je zmírnění následků

majetkových a některých jiných křivd vzniklých v rozhodném období,

nelze výklad souvisejících právních norem provádět takovým

(restriktivním) způsobem, jímž by byla osobám k restituci

oprávněným způsobena další neodůvodněná křivda, a to v rozporu

s logikou věci popírající obsahově materiální smysl dotčených

předpisů. Pakliže tedy obecné soudy dospěly shodně k závěru, že

v předmětné dohodě o vydání věci je jediné ujednání, jež se

neskládá z více částí, které by mohly samostatně obstát, a tudíž

je tato dohoda absolutně neplatná jako celek, nemohl Ústavní soud

jejich závěrům přisvědčit. Nelze totiž přehlédnout, že pokud

směřovala vůle účastníků dohody k vydání nemovitostí v plném

rozsahu, byla v ní implicite, bez jakýchkoliv pochybností obsažena

i vůle ohledně vydání ideální jedné poloviny těchže nemovitostí

(každé z oprávněných osob ve vztahu k jedné ideální čtvrtině),

a předmětná dohoda je tak absolutně neplatná pouze ve vztahu

k jejich jedné ideální polovině, neboť nelze dovodit, a v daném

případě to ani nebylo tvrzeno, že by částečná platnost dohody

o vydání věci byla v rozporu s vůlí jejich účastníků (smluvních

stran).

Tento stav projednávaného případu, tj. platné vydání

nemovitostí v takovém rozsahu, v jakém svědčilo právo podle § 3

odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. oprávněným osobám, obecné soudy

nereflektovaly, a zatížily tak svá rozhodnutí vadou dosahující do

ústavněprávní roviny. Nelze tak než uzavřít, že ve vztahu k jedné

ideální polovině předmětných nemovitostí bylo zasaženo do práva

stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny,

neboť vlastnické právo v uvedeném rozsahu od oprávněných osob

řádně nabyl (v tomto směru ohledně jeho převodu platí mutatis

mutandis závěry již konstatované), když jim toto právo ze shora

vyložených důvodů svědčilo.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60,

jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12.

1995, čj. 5 C 361/95-13, když důvody zrušení byly založeny již

tímto rozhodnutím, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. srpna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru