Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1435/18 #2Usnesení ÚS ze dne 06.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí
právo na soudní a... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
Trestní řízení
Obchodní společnost
Trest odnětí svobody
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1435.18.2
Datum podání25.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 38, § 52, § 240


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1435/18 ze dne 6. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti W. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, P. O. BOX 3, Oráčov, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 5 Tdo 88/2018-49, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 25. dubna 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se W. J. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny a zásada nullum crimen, nulla poena sine lege, jakož i právo na spravedlivý proces garantované článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej městský soud zařadil do věznice s dozorem. Vedle tohoto trestu městský soud dále obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výši 750 000 Kč a pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále městský soud uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. V pořadí šlo již o druhý odsuzující rozsudek ve věci obviněného, neboť předchozí rozsudek městského soudu, spolu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také jen "vrchní soud"), Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1149/2016 z důvodu nesprávného zjištění rozsahu zkrácení daně zrušil a přikázal městskému soudu danou věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

2) Proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu podal obviněný odvolání, k němuž Vrchní soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017, napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným týmž zvlášť závažným zločinem, za který mu uložil tytéž tresty jako již dříve městský soud.

3) Oproti městskému soudu však vrchní soud skutek, v němž spatřoval shora označený zvlášť závažný zločin, vymezil (stručně) tak, že obviněný jako osoba fakticky jednající za obchodní společnost XX (dále jen "společnost XX"), a obchodní společnost XY (dále jen "společnost XY"), v období prosince 2010 prostřednictvím daňového skladu provozovaného společností XX, nakupoval v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně alkoholické nápoje, které podléhaly spotřební dani z lihu. Následně tyto alkoholické nápoje prostřednictvím společnosti XY prodával koncovým zákazníkům, čímž společnosti XX vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň za toto zboží. Obviněný však, v úmyslu se této povinnosti vyhnout, vytvořil podklady k výpočtu spotřební daně za zdaňovací období prosinec 2010, na jejichž základě sestavil nepravdivé daňové přiznání, čímž snížil daňovou povinnost společnosti XX o 5 808 756 Kč. V měsíci únoru 2011 pak obviněný zatajil veškeré nákupy zboží podléhajícího téže dani, přičemž daňové přiznání za toto a následující období vůbec nesestavil, byť si byl uskutečnění těchto nákupů vědom, čímž snížil daňovou povinnost společnosti XX o 18 737 040 Kč. Popsaným jednáním tedy obviněný ke škodě České republiky zkrátil spotřební daň společnosti XX o celkovou částku 24 545 796 Kč.

4) V odůvodnění svého v pořadí druhého rozsudku vrchní soud konstatoval, že městský soud pochybil, co se týče objasněného rozsahu zkrácení spotřební daně, jakož i dovození úmyslného zavinění obviněného ve vztahu ke zkrácení spotřební daně za zdaňovací období listopadu 2010 a spotřební daně za zdaňovací období ledna 2011. Z tohoto důvodu vrchní soud vypustil z původní skutkové věty uvedená zdaňovací období, což však vzhledem k poměru výše zkrácené daně v těchto obdobích (134 038 Kč) a celkově prokázané výše zkrácení daně (24 545 796 Kč) nemělo z hlediska viny a uloženého trestu žádný vliv.

5) Dovolání obviněného Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 21. února 2018 č. j. 5 Tdo 88/2018-49, odmítl, neboť shledal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně vznášel námitku, že výše škody (zkrácené daně) nebyla orgány činnými v trestním řízení stanovena správně, neboť prý nebyla zohledněna skutečnost, že v daňovém skladu společnosti XX se údajně nacházely tisíce lahví alkoholu. Byť přitom pro účely stanovení výše způsobené škody navrhoval obviněný přibrání znalce, městský soud jeho návrh zamítnul a to i přesto, že v průběhu dokazování prý "vyšlo najevo, že obhajoba (...) o tom, že ve skladu zůstala značná část zboží, je pravdivá.". Ve vazbě na uvedené, stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k problematice tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel je nadto přesvědčen, že dané pochybení obecných soudů se promítlo i do jejich úvahy o výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody, protože stanovení výše škody (následku) způsobené trestným činem je pro určení výměry konkrétního trestu neméně významné.

V nastíněném postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení svých shora uvedených základních práv a je přesvědčen, že je třeba napadená rozhodnutí zrušit; společně s tímto návrhem požádal zároveň Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který odůvodnil parafrází dikce § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a konstatováním, že již jednou mu byl výkon trestu odnětí svobody přerušen.

IV.

Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku městského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť dané rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno rozsudkem vrchního soudu, který ve věci znovu rozhodl.

V.

Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je ve zbývajícím rozsahu zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).

Podstatou ústavní stížnosti je rozporování výše škody způsobené zkrácením spotřební daně z lihu, jež se promítá i do úvahy obecných soudů o výši uloženého trestu. Stěžovatel rovněž brojí proti neprovedení jím navrhovaných důkazů.

Ústavní soud již na úvod připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Stran procesu hodnocení důkazů je dále třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.

Ústavní soud, poté co se seznámil s velice podrobným odůvodněním napadených rozhodnutí, konstatuje, že jim, jakož i předcházejícímu řízení, nelze z hlediska ochrany dotčených základních práv a svobod stěžovatele ničeho vytknout. Námitky, jimiž se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokouší vyvrátit závěry obecných soudů, resp. poukázat na jejich údajný nesprávný postup, nezaznívají v tomto řízení poprvé. Naopak stěžovatel v podstatě znovu (tak jako již v odvolacím a dovolacím řízení) uvádí ty samé výhrady, jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly, a mylně předpokládá, že Ústavní soud přistoupí k přehodnocení skutkových závěrů, z nich vzešla napadených rozhodnutí. Takový postup by však byl možný pouze za situace - jak bylo předestřeno shora -, kdy by Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů zjistil natolik závažná pochybení, která by byla s to ohrozit některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Právní závěry obecných soudů se totiž zcela zřetelně podávají z jimi vykonaných skutkových zjištění, která vyplývají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je více než zřejmé, že obecné soudy se velice podrobně zabývaly dílčími skutečnostmi důležitými pro posouzení viny stěžovatele. Zde vyniká především závěr o rozsahu zkrácení daně (srov. strany 20-23 rozsudku vrchního soudu), který městský a posléze vrchní soud učinily po předchozí kasaci jejich rozhodnutí dovolacím soudem právě z důvodu pochybení při jeho stanovení. Z rozsudku vrchního soudu je pak patrné, že tento soud se velmi podrobně zabýval hodnocením veškerých důkazů svědčících ve prospěch i v neprospěch stěžovatele (§ 2 odst. 5 věta třetí tr. řádu), přičemž následně dospěl k závěru, že je třeba rozsudek městského soudu korigovat stran zkrácení spotřební daně za období listopadu 2010 a ledna 2011. Výsledná hodnotící úvaha vrchního soudu zcela odráží požadavky ustanovení § 2 odst. 6 i § 125 tr. řádu a je z ní patrné, že soudci nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že skutek, který je kladen stěžovateli za vinu, se stal tak jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku téhož soudu (k tomu srov. zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). Zároveň je třeba doplnit, že závěr o vině stěžovatele shora popsaným skutkem je výsledkem procesně korektního postupu.

Stran jednotlivých námitek stěžovatele považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit skutečnost, že stěžovatel nerozporuje závěr obecných soudů o vině daným zvlášť závažným zločinem, nýbrž závěr o rozsahu jím zkrácené spotřební daně z lihu za období února 2011. Argumentací stěžovatele tak zůstává zcela nedotčen závěr o vině ve vztahu ke zkrácení daně za období prosince 2010, který by již sám o sobě postačoval ke kvalifikaci jeho protiprávního jednání jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který zákon stanoví trest odnětí svobody na pět až deset let.

Co se týče výše škody - zkrácené daně, je třeba říci, že obecné soudy vycházely ze zjištění celní správy (srov. stranu 30 rozsudku městského soudu, jakož i stranu 21 rozsudku vrchního soudu), přičemž obhajobu stěžovatele o množství zboží které zůstalo v daňovém skladu, shledaly na základě provedeného dokazování za vyvrácenou. Odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010 sp. zn. 5 Tdo 130/2010 je zcela nepřiléhavý. V projednávané věci totiž byla stanovena jak výše spotřební daně, kterou měla společnost XX z dotčeného zboží uhradit (a to na základě údajů zadaných obchodními partnery uvedené společnosti do systému EMCS), tak i výše daně, kterou tato společnost i přes prokazatelný prodej daného zboží neuhradila (poslední daňové přiznání podala společnost XX totiž v lednu 2011 a poté již nikdy). Ústavní soud proto uzavírá, že v rozhodnutích obecných soudů stěžovatelem vytýkané pochybení nezjistil.

Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy pochybily, jestliže neprovedly jím navrhované důkazy. K tomu je třeba říci, že důkazní návrhy stěžovatele obecné soudy neodmítly bez dalšího, ale svůj závěr o jejich nadbytečnosti dostatečně přesvědčivě odůvodnily (srov. stranu 21 rozsudku městského soudu a stranu 21 rozsudku vrchního soudu a přiměřeně též stranu 7 usnesení dovolacího soudu). V souladu s příslušnou judikaturou Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04) lze uzavřít, že zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele pro nadbytečnost bylo v tomto případě důvodné a obecné soudy tak neporušily právo jeho právo na spravedlivý proces.

Konečně brojí-li stěžovatel proti výši jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že k přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení přistupuje ve své rozhodovací praxi zdrženlivě a necítí se oprávněn do této oblasti zasahovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. února 2018 sp. zn. II. ÚS 3761/17 a rozhodnutí v něm citovaná).

Ústavní soud výjimečně ingeruje do rozhodování o trestech např. tehdy, neodůvodnily-li obecné soudy dostatečně výběr druhu či výměry trestu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12, anebo ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). V nálezu ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17 se podávají případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného (viz body 55 a 56 citovaného nálezu).

Ústavní soud v nyní posuzované věci zjistil, že napadená rozhodnutí jsou, co do uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, přesvědčivě odůvodněna; obecné soudy při jeho ukládání nevybočily z příslušných ustanovení trestního zákoníku a jeho výměru stanovily na základě skutkových zjištění, která (jak již bylo uvedeno) Ústavní soud neshledal nikterak závadnými. Zbývá dodat, že daný trest byl stěžovateli uložen těsně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, kterou § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku za daný zvlášť závažný zločin stanoví.

Na okraj Ústavní soud doplňuje, že odkaz stěžovatele na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16, je nepřiléhavý; odkazovaný nález řeší odlišné otázky a k problematice trestání se vyjadřuje zcela obecně.

Ústavní soud dodává, že návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 9. května 2018 č. j. IV. ÚS 1435/18-13, nevyhověl.

Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovatelových základních práv. Za takové situace byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout. Zčásti tak učinil podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro nepřípustnost návrhu, ve zbytku pak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru