Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 143/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkObhájce
stížnost
obviněný
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.143.21.1
Datum podání19.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 148 odst.1 písm.b, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 143/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020 č. j. 11 Tvo 18/2020-958, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl stížnost obhájce stěžovatele JUDr. Michala Račoka (dále jen "obhájce") proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. 9 To 16/2020, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nahrazení vazby zárukou důvěryhodných osob. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že stížnost byla ve smyslu § 142 odst. 1 trestního řádu podána osobou neoprávněnou, neboť z celého obsahu podané stížnosti sepsané obhájcem dne l4. 8. 2020 se ani na jediném místě neuvádí, že stížnost podal obhájce v zastoupení stěžovatele. Vždy důsledně uvedl, že ji podal sám jako obhájce. Nejvyšší soud poukázal na to, že tato okolnost vyplynula jak z nadpisu nad bodem I. stížnosti (,,Stížnost obhájce proti usnesení.,."), tak i z dalšího textu (např. ,,Obhájce je přesvědčen...", nebo ,,...obhájce je toho názoru..."). Rovněž v závěrečném bodu XIV. bylo výslovně uvedeno: ,,Obhájce proto navrhuje, aby....". Pod tímto textem bylo pak na závěr uvedeno pouze jméno obhájce.

3. V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, že v současné době se stěžovatel již nenachází ve vazbě, neboť vrchní soud v dané trestní věci usnesením ze dne 27 8. 2020 sp. zn. 9 To 16/2020 podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání stěžovatele, čímž nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. l0. 2019 sp. zn. 2 T 70/20l7, jímž byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. l, odst. 4 písm. b), odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, který v současné době vykonává.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. 9 To 16/2020 podal obhájce jeho jménem. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nebylo-li ani s ohledem na jiné okolnosti možno jednoznačně stanovit, zda obhájce podal za obviněného odvolání v souladu s jeho vůlí, je povinností odvolacího soudu opatřit si před rozhodnutím o takovém odvolání k této otázce příslušné vyjádření obviněného. Skutečnost, že pod text odvolání obhájce uvedl své jméno, a nikoliv jméno obviněného, není nedostatkem, který by sám o sobě mohl být důvodem pro zamítnutí odvolání jako opravného prostředku podaného osobou neoprávněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 8 Tdo 394/2011 či ze dne 20. 8. 2002 sp. zn. 11 Tdo 504/2002). Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, neboť Nejvyšší soud předmětnou stížnost věcně neprojednal a z ryze formálního důvodu ji zamítl, ačkoliv pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. V nyní posuzované věci spatřuje Ústavní soud jisté pochybení v tom, že Nejvyšší soud, přestože je třeba souhlasit s jeho vyjádřením, že obhájce podává stížnost vždy v zastoupení obhajoby a nikoli svým jménem, neboť není osobou se samostatným stížnostním právem, čemuž by měl obhájce přizpůsobit i formulaci opravného prostředku, si za stavu, kdy ze stížnosti proti usnesení vrchního soudu jednoznačně nevyplývalo, zda ji obhájce podal v zastoupení stěžovatele či sám za sebe, k tomu neopatřil vyjádření stěžovatele, ani se náležitě nevypořádal s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu obsaženou např. v odkazovaných usneseních Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 8 Tdo 394/2011 či ze dne 20. 8. 2002 sp. zn. 11 Tdo 504/2002 (viz dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 3 Tdo 294/2002, publikované pod č. 28/2003 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, část trestní), která z logiky věci, byť se vesměs týká odvolání, musí platit i ohledně stížnosti jako řádného opravného prostředku proti usnesením.

8. Současně však nelze přehlédnout, že stěžovatel se v době rozhodování Nejvyššího soudu (tj. dne 21. 10. 2020) již nenacházel ve vazbě, ale ve výkonu trestu odnětí svobody, což uvedl Nejvyšší soud také v odůvodnění svého napadeného usnesení (viz bod 3 shora).

9. Za daného stavu by případná kasace napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu, že zamítl stížnost obhájce stěžovatele proti usnesení vrchního soudu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nahrazení vazby zárukou důvěryhodných osob, nemohla mít podle přesvědčení Ústavního soudu žádný vliv na konečný stav řízení a byla by proto pouhým formalismem.

10. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že již mnohokrát v rámci své rozhodovací činnosti konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 aj.).

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru