Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 143/02Usnesení ÚS ze dne 28.08.2002Zastavení řízení o ochraně osobnosti zahájeného za účinnosti zákona č. 256/1992 Sb. (ochrana osobních údajů)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proc... více
Věcný rejstříkretroaktivita
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 29/27 SbNU 333
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.143.02
Datum podání06.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

101/2000 Sb., § 2

256/1992 Sb.

99/1963 Sb., § 154


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 143/02 ze dne 28. 8. 2002

U 29/27 SbNU 333

Zastavení řízení o ochraně osobnosti zahájeného za účinnosti zákona č. 256/1992 Sb. (ochrana osobních údajů)

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 28. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2001, čj. 13 Co 307/2001-22, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 2. 2000, čj. 9 C 96/2000-16,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo zastaveno řízení o ochraně osobnosti podle zákona č. 256/1992 Sb. a rozhodnuto, že věc bude postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů jako orgánů příslušnému, stěžovatel tvrdí, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti uvádí, že Okresní soud v Chebu zastavil řízení zahájené žalobou o ochraně osobnosti podle zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, kterou se stěžovatel bránil postupu Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Chebu, která použila jeho fotografii, včetně osobních údajů, z registru fotografií občanských průkazů občanů ČR a zařadila ji do konkrétního vyšetřovacího spisu za účelem provedení rekognice. Stěžovatel má za to, že soudní řízení zahájené podle citovaného zákona a neskončené do 1. 6. 2001 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, kterým byl zákon č. 256/1992 Sb. zrušen a pro oblast ochrany osobních údajů založena pravomoc nově zřízeného Úřadu pro ochranu osobních údajů) nemělo být zastaveno, ale mělo v něm být pokračováno, neboť v opačném případě dochází k porušení principu ochrany důvěry občana v právo, a s tím související důvěry v platnost zákonů. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zabývá otázkou nadřazenosti a podřazenosti obou zákonů jako právních norem stejné právní síly a má za to, že konflikt mezi právní úpravou provedenou shora citovanými zákony je třeba řešit ve prospěch již zahájeného řízení. Použité řešení vnímá jako porušení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť věc byla fakticky odňata z projednávání před soudcem a svěřena do rozhodovací moci úředníka. Konflikt měl být případně řešen i předložením věci Ústavnímu soudu, neboť odporují-li si zákony stejné právní síly, obecný soud nemůže vyložit rozpor spočívající v chybějícím přechodném ustanovení způsobem, jak učinil. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 9 C 96/2000, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 10. 5. 2000 návrh, kterým se mimo jiné domáhal rozhodnutí podle zákona č. 256/1992 Sb. proto, že v konkrétně označeném spisu Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Chebu, byla založena jeho fotografie, aniž by k tomu byl právní důvod. Okresní soud v Chebu ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů jako orgánu příslušnému, neboť nabytím účinnosti nového zákona č. 101/2000 Sb. došlo ke ztrátě pravomoci soudu věc projednat s přihlédnutím k ustanovení § 7 odst. 1, 2 o. s. ř., když nebylo ponecháno v pravomoci soudu ani rozhodování dosud neskončených řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni, který usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého usnesení vyložil, že pravomoc soudu rozhodovat spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle zákona č. 256/1992 Sb. byla zrušena a právě to, že zákon č. 101/2000 Sb. neřeší otázku dalšího postupu, znamená, že po 1. 6. 2001 není soud, jemuž byla pravomoc odejmuta, oprávněn ve věci dále jednat ani tehdy, je-li projednávání takových sporů předpokládáno procesním předpisem v souvislosti s řešením otázky věcné příslušnosti soudu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že na řízení zahájená - avšak neskončená - podle zákona č. 256/1992 Sb. je nutno použít právní předpis, platný a účinný v době tvrzeného porušení práva (tedy zákon č. 256/1992 Sb.), a nikoliv zákon č. 101/2000 Sb., který byl účinný v době rozhodování soudu. Tuto věcně stejnou problematiku předestřenou Ústavnímu soudu s obdobnou ústavněprávní argumentací ve věci vedené pod sp. zn. I.ÚS 5/02 Ústavní soud pojednal ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2002, čj. I.ÚS 5/02-15, (nepublikováno), ve kterém uvedl, že "nabytím účinnosti zákona č. 101/2000 Sb. (dnem 1. 6. 2000) a zřízením Úřadu pro ochranu osobních údajů (§ 2) došlo ke změně kompetencí, neboť oblast ochrany osobních údajů byla svěřena primárně do působnosti zmíněného Úřadu. Citovaný zákon se vskutku výslovně nevyjádřil k otázce postupu soudů v řízeních, zahájených podle derogovaného zákona č. 256/1992 Sb. a ke dni jeho derogace neskončených. Pokud za této situace krajský soud dospěl k závěru, že není dána jeho kompetence ve věci ochrany osobních údajů, a z tohoto důvodu řízení zastavil, nelze z ústavněprávního hlediska v jeho postupu shledat pochybení. To proto, že podle ustanovení § 154 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení; v době rozhodování krajského soudu v souzené věci již nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., který přiznával kompetenci rozhodovat o ochraně osobních údajů Úřadu pro ochranu osobních údajů. Krajský soud tedy neporušil právo stěžovatele na soudní ochranu, jestliže se řídil základním principem právního státu, podle něhož státní orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny). Obecný soud proto právem řízení o vydání předběžného opatření zastavil a věc postoupil Úřadu pro ochranu osobních údajů jako orgánu příslušnému".

Čtvrtý senát Ústavního soudu neměl důvod odchýlit se od právního názoru shora citovaného, a proto na něj v projednávané věci plně odkazuje. Za daného stavu věci pak neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny s poukazem na odnětí věci zákonnému soudci. Institut zákonného soudce (odnětí) je třeba vnímat v kontextu věty druhé citovaného článku, podle kterého příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Není-li však dána pravomoc soudu, není možno uvažovat o příslušnosti soudu, natož soudce.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru