Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 143/01Nález ÚS ze dne 14.03.2002Posouzení státního občanství jako podmínky pro uplatnění restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
občanství/absence
osoba/oprávněná - nerovnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/25 SbNU 245
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.143.01
Datum vyhlášení14.03.2002
Datum podání07.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

243/1992 Sb., § 2 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 143/01 ze dne 14. 3. 2002

N 31/25 SbNU 245

Posouzení státního občanství jako podmínky pro uplatnění restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

ve věci ústavní stížnosti Dr. J. K., proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, č.j. 28 Ca 317/98-35

a rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového

úřadu, ze dne 4. 9. 1998, č.j. PÚ 1244/92, za účasti Městského

soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) Okresního úřadu

v Semilech, okresního pozemkového úřadu, 2) Lesů České republiky,

s.p. se sídlem v Hradci Králové, 3) Státního památkového ústavu

v Pardubicích, Zámek 4, Pardubice, 4) Správy a údržby silnic

Semily, Vysocká 576, Semily, 5) Státního podniku zemědělské

techniky, s.p. v likvidaci, STS, odštěpný závod, Turnov, 6)

Zeleniny Hradec Králové, s.p. v likvidaci, Dvorská 232, Hradec

Králové, 7) Zemědělského družstva Český ráj, Všeň, 8) Tělovýchovné

jednoty Turnov, Čs. armády 540, Turnov, 9) Vodovodů a kanalizací

Turnov, s.p., 10) Okresního podniku služeb, Semily, 11) Města

Turnov, Turnov, 12) Českých drah, st. org., a 13) Pozemkového

fondu ČR, územní pracoviště Semily, Nádražní 152, Semily, jako

vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, č.j. 28

Ca 317/98-35 a rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 4. 9. 1998, č.j. PÚ 1244/92, se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2001 se

stěžovatelka, společně s J. K., bytem Rakousko, , domáhali, aby

Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze

dne 28. 1. 2000, č.j. 28 Ca 317/98-35 a rozhodnutí Okresního úřadu

v Semilech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 9. 1998, č.j.

PÚ 1244/92, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto, že JUDr. K. D. F.

W., právní předchůdce stěžovatelů, není vlastníkem specifikovaných

nemovitostí, původně zapsaných v zemských deskách č. 1193 pro

panství H. R.. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že zesnulý

nesplňuje podmínku nepřetržitosti státního občanství nabytého

taxativně stanoveným způsobem (§ 2 odst. 3 zák.č. 243/1992 Sb.).

V návrhu stěžovatelé uvedli, že dědictví po zesnulém JUDr.

K. D. F. W. se ještě projednává a že jako dědicové nebyli dosud

potvrzeni.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení

§ 2 odst. 3 zák.č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky

související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.

93/1992 Sb., s tvrzením, že odporuje Ústavě ČR. Tento návrh však

byl při ústním jednání dne 14.3.2002 upraven.

Sdělením ze dne 29. 6. 2001 právní zástupce stěžovatelů

uvedl, že dědictví po zesnulém nabyla pouze stěžovatelka na

základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2001,

č.j. 18 D 431/2000-149, a tudíž že stěžovatel J. K. svůj návrh

bere výslovně zpět. Usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2002,

č.j. IV. ÚS 143/01-71, bylo řízení o ústavní stížnosti J. K.

zastaveno s tím, že v řízení bude nadále pokračováno se

stěžovatelkou Dr. J. K., jako účastnicí řízení.

Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný a že

jím byla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky ("Ústava"), jakož i čl.

1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 14 odst.

1 a 2, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod

("Listina"), čl. 14 Evropské konvence o lidských právech (zřejmě

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva")

a čl. 1 odst. 1 Doplňkového (zřejmě dodatkového) protokolu k této

Úmluvě, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodní úmluvy

(zřejmě Mezinárodního paktu) o občanských a politických právech,

jakož i čl. 11 Doplňkového protokolu k této Úmluvě.

V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala

dosavadní průběh řízení ve věci a uvedla, že předmětný majetek,

jehož vydání se dosud neúspěšně domáhal zesnulý JUDr. K. D. F. W.,

byl zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. Československé státní občanství jmenovanému zůstalo

však zachováno podle dekretu č. 33/1945 Sb. Po nástupu totalitního

režimu v únoru 1948 se rozhodl emigrovat. Aby mohl legálně

vycestovat, musel se dne 26. 2. 1949 československého státního

občanství vzdát. Události v roce 1989 byly pro něj podnětem

k tomu, aby k 24. 7. 1991 obnovil své trvalé bydliště v tehdejší

ČSFR a aby znovu požádal o české státní občanství, jež mu bylo

uděleno dne 25. 8. 1992, podle § 10 odst. 3 zák. č. 39/1969 Sb.

Poté, co nabyl účinnosti zákon č. 243/1992 Sb. (29. 5. 1992),

požádal o restituci svého bývalého zemědělského majetku. Ve věci

bylo několikrát rozhodováno, ve více samostatných řízeních.

Původně pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 10. 3. 1993, č.j. PO-R

806/93- č.j. 1244/92, potvrdil dohodu uzavřenou s Lesy České

republiky dne 24. 11. 1992, pozměněnou dne 3. 2. 1992, o vydání

některých nemovitostí, jež byly převedeny do vlastnictví zesnulého

dne 28. 9. 1993 a vlastnické právo bylo zapsáno do katastru

nemovitostí. Toto rozhodnutí se stalo pravomocným. Následně však

ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 23. 11. 1995, vydaným

v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, pravomocné

rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 3. 1993 zrušil.

Stěžovatelka je toho názoru, že k tomu došlo v důsledku silných

politických intervencí.

Stěžovatelka poukázala na vývoj právní úpravy a uvedla, že

současně s publikací nálezu Ústavního soudu dne 9. 2. 1996 pod č.

29/1996 Sb. (kterým v § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb., byla

zrušena podmínka trvalého žití na území České republiky) byla pod

č. 30/1996 Sb. vyhlášena novela, kterou mj. bylo ustanovení § 2

zákona č. 243/1992 Sb. doplněno o nový odstavec 3, obsahující také

podmínku nepřetržitého státního občanství. Stěžovatelka je toho

názoru, že uvedená novela byla účelová a její zpětnou aplikací

měly být odvráceny restituční nároky zesnulého, jak se také

napadeným rozsudkem stalo. Nesouhlasí s právním názorem soudu,

uvedeným v napadeném rozsudku, dle něhož zákon č. 30/1996 Sb. není

retroaktivní, a že podmínka nepřetržitosti trvání státního

občanství byla implicitně obsažena již v zákoně č. 243/1992 Sb.,

v původním znění, tj. před novelou provedenou zákonem č. 30/1996

Sb., a vyplývala údajně ze vzájemného účinku podmínky trvalého

žití a podmínky československého státního občanství. Teprve

v důsledku zrušení podmínky trvalého žití nálezem Ústavního soudu

č. 29/1996 Sb. vznikla nutnost podmínku nepřetržitosti státního

občanství stanovit explicitně. Stěžovatelka ve svém obšírném

odůvodnění tvrdí, že takový výklad je účelový a neústavní, neboť

v původním znění zákona č. 243/1992 Sb. byla stanovena jen

podmínka znovunabytí státního občanství. Má za to, že oprávněnost

restitučního nároku je nutno posoudit na základě znění zákona,

který platil v okamžiku uplatnění nároku. Aplikace cit. novely se

dle jejího názoru rovná aktu zvůle, je potlačením vlastnického

práva a v podstatě vyvlastněním. Poukázala na rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 6 A 11/96, z něhož

plyne, že nárok uplatněný v roce 1992 se musí posuzovat podle

zákona č. 243/1992 Sb., v tehdy platném znění. Zpětná aplikace §

2 odst. 3, ve znění novely č. 30/1996 Sb., na nároky uplatněné již

v roce 1992, dle jejího přesvědčení porušuje princip právní

jistoty, rovnosti před zákonem a právo na spravedlivé řízení před

nestranným soudem. Argumentaci soudu, že podmínka nepřetržitého

státního občanství nepředstavuje retroaktivitu, neboť byla

požadována nepřímo již v původním znění zákona č. 243/1992 Sb.,

považuje za neústavní, neboť výkladem právních norem nelze klást

nové podmínky.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že jeho právní názor je obsažen

v odůvodnění napadeného rozsudku. Ve věci se jedná o posouzení

oprávněnosti nároku na restituci vlastnického práva, proto nelze

hovořit o porušení vlastnického práva osoby uplatňující restituční

nárok, či dokonce o vyvlastnění. Podmínky restituce, stanovené

zákonem č. 243/1992 Sb., dle jeho názoru nepředstavují

neodůvodněné znevýhodnění restituentů náležejících k národnostním

menšinám. Odlišnost je dána tím, že tento zákon zmírňuje některé

další majetkové křivdy, které vznikly před tzv. rozhodným obdobím.

Soud projednal opravný prostředek stěžovatele ve veřejném jednání,

vypořádal se s jeho námitkami, a skutečnost, že dospěl

k odlišnému právnímu závěru než stěžovatelka, nelze považovat za

porušení práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů ústavní

stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhl její zamítnutí.

Okresní úřad Semily, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší

účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí

přesvědčení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv. Je

toho názoru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze se

podrobně zabýval otázkou československého státního občanství a ve

svém odůvodnění tuto problematiku velmi přesvědčivě vysvětlil.

Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako neoprávněná.

V dodatku ze dne 14. 6. 2001 ke svému vyjádření vyslovil názor, že

osvědčení o československém státním občanství č.j. St.

IV-4714/45-Pe nemá náležitosti veřejné listiny, neboť předložená

kopie osvědčení svým obsahem a formou nevyhovuje podmínkám

stanoveným zákonem.

Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka

výslovně vzdal a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.

Okresní podnik služeb Semily, st. p. v likvidaci, se sídlem

v Semilech, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně

vzdal. Stejně učinily i České dráhy.

Státní památkový ústav v Pardubicích, jako vedlejší účastník,

ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru

ústavní stížnosti nelze vyhovět. Vyjádřil nesouhlas se

skutečnostmi uváděnými v ústavní stížnosti ohledně okolností

vzdání se a zachování státního občanství zesnulého. Dle jeho

názoru významnou roli sehrála skutečnost, že zesnulý byl domovskou

příslušností v Daliměřicích, okres Turnov, bytem však v Praze

III/229 Úvoz 3. Je toho názoru, že zesnulému nemohlo být čsl.

občanství zachováno, neboť 1) ukončil čsl. st. občanství

a dobrovolně žádal a přijal občanství Velkoněmecké říše 16. 7.

1939, a to spolu s celou rodinou, 2) byl členem SdP, což vyplývá

ze seznamu členů uloženého v archivu MV, 3) byl příslušníkem

nepřátelské branné moci a řídícím pracovníkem hospodářského

podniku, který podporoval nepřátelské válečné úsilí, 4) osvědčení

o čsl. st. občanství nelze považovat za věrohodné, neboť není

vyhotoveno na předepsaném tiskopisu, spis dané signatury nebyl

nalezen a navíc je v rozporu s konceptem dopisu v téže věci. Svá

tvrzení vedlejší účastník odůvodnil, připojil fotokopie písemností

a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Správa a údržba silnic Semily, jako vedlejší účastník, ve

svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že pokud jde

o restituční nároky, věc se jí dotýká pouze nepřímo ve vztahuk

pozemkům, které byly po převzetí státem zastavěny a jsou součástí

silnic I/10 Turnov - Harrachov a III/28719 Hrubý Rohozec

- Jenišovice. Jejich vydání proto nepřichází v úvahu. Dále odkázal

na správní spis pozemkového úřadu, kde je uveden podrobný výčet

pozemků.

Město Turnov, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedlo, že údaje obsažené v části I./1.

ústavní stížnosti, týkající se zesnulého, jsou účelové. Dále

argumentovalo obdobně jako Státní památkový ústav v Pardubicích

(výše). Uvedlo, že se neztotožňuje s názorem Ústavního soudu

vyjádřeným v nálezu ze dne 13. 6. 2001 ve věci sp. zn. II. ÚS

326/98 a naopak plně souhlasí s právními názory Městského soudu

v Praze obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Je

přesvědčeno, že zesnulý nezpochybnitelným způsobem neprokázal

splnění podmínky k úspěšnému uplatnění restitučních nároků dle

zák.č. 229/1991 Sb., stanovené v § 2 zák.č. 243/1992 Sb.,

a navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Lesy České republiky, s.p., jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovaly dosavadní průběh

řízení a vyjádřily přesvědčení, že napadený rozsudek nepředstavuje

namítaný zásah do ústavních práv stěžovatelky. Z mezinárodních

smluv ani z Listiny nelze dovodit, že restituce náleží k základním

lidským právům a nikde není stanoveno, že by stát byl povinen

odstraňovat křivdy dříve (v období totality) spáchané. Není-li

povinností státu restituční předpisy vydat, zůstává na jeho volné

úvaze, zda vůbec a jaké restituční předpisy vydá. Zákon č.

243/1992 Sb. je jediným restitučním předpisem, který prolamuje

hranici 25. února 1948 a napravuje majetkové křivdy, které

nezpůsobil totalitní komunistický režim. Z těchto důvodů má

i odlišně upravené podmínky pro vydání nemovitostí než ostatní

restituční zákony. Vedlejší účastník se ztotožnil s právním

názorem Městského soudu v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku

a závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Další vedlejší účastníci, tj. Státní podnik zemědělské

techniky, s.p. v likvidaci, STS, odštěpný závod, Turnov, Zelenina

Hradec Králové, s.p. v likvidaci, Hradec Králové, Zemědělské

družstvo Český ráj, Všeň, Tělovýchovná jednota Turnov a Vodovody

a kanalizace Turnov, s.p., Turnov, se k ústavní stížnosti

nevyjádřili.

Dne 20. 11. 2001 právní zástupce stěžovatelky zaslal

Ústavnímu soudu originální anglickou verzi Views Communication No.

747/1997 Komise pro lidská práva OSN, kterým tato komise ve smyslu

čl. 5 odst. 4 Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských

a politických právech sdělila České republice a stěžovateli svůj

názor na projednávanou věc. Ústavní soud se seznámil s obsahem

tohoto stanoviska a vzal je na vědomí.

Při ústním jednání dne 14.3.2002 doplnil právní zástupce

stěžovatelky argumentaci stížnosti. Zejména upozornil na tendenční

vylíčení věci ve veřejnoprávní televizi a na politizaci této

restituce, ačkoliv stěžovatelka vždy argumentovala v rovině čistě

právní. K politizaci došlo podle jejich názoru zejména v roce

1995, kdy na základě poslanecké interpelace se tehdejší ministr

zemědělství zasadil o doplnění odst. 3 do § 2 zákona č. 243/1992

Sb. Toto nové ustanovení je ve vztahu k restituentům, kteří řádně

uplatnili své nároky přede dnem účinnosti novelizace provedené

zákonem č. 30/1996 Sb., jednoznačně diskriminující. Je jistě věcí

státu, zda přistoupí k restitucím či nikoli, rozhodne-li však

o nápravě některých křivd, měly by všechny osoby splňující nároky

mít stejné podmínky. Právní zástupce upozornil též na zákon č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, s tím, že

nemůže být přičítáno k tíži nikoho, jestliže odmítl v tomto režimu

žít, zemi opustil a případně přijal jiné občanství. Také z tohoto

pohledu je třeba hodnotit požadavek nepřetržitosti občanství.

V závěru pak právní zástupce upřesnil stížnostní petit tak, že se

domáhal, aby Ústavní soud buď (I) zrušil kromě napadených

rozhodnutí též ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 243/1990 Sb., ve

znění zákona č. 30/1996 Sb., eventuálně (II) zrušil kromě

napadených rozhodnutí ustanovení § 2 zákona č. 243/1992 Sb.,

v původním znění před novelou, eventuálně (III) zrušil pouze

napadená rozhodnutí.

Po zvážení všech výše uvedených argumentů a po seznámení se

s obsahem spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 317/98,

správního spisu Okresního úřadu Semily, okresního pozemkového

úřadu, jakož i vlastního spisu II. ÚS 326/98, dospěl senát

k názoru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět a to

z následujících důvodů.

Ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze

je založen především na právním názoru, že státní občan ČR, který

nabyl zpět občanství způsobem taxativně stanoveným v § 2 odst. 1

zák.č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale na vlastní

žádost ho poté pozbyl a občanem ČR se znovu stal až dne 25. 8.

1992 na základě jiného, než zde výslovně uvedeného zákona,

nesplňuje podmínku nabytí občanství taxativně stanoveným způsobem.

K této otázce druhý senát Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne

13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98 uvedl, že ustanovení § 2 odst.

1 zák.č. 243/1992 Sb. obsahuje tzv. statický odkaz na předpisy

upravující nabývání státního občanství. V žádném případě však

nelze z tohoto ustanovení dovodit, že by bylo nutnou restituční

podmínkou, aby takto znovunabyté nebo podle dekretu č. 33/1945 Sb.

zachované státní občanství nemohlo již být následně znovu pozbyto.

Takový výklad by znamenal, že by byli zákonodárcem zbaveni

možnosti restituovat svůj bývalý majetek ti, kteří byli nuceni

a donuceni opustit československé území a v důsledku nových

životních poměrů požádali o propuštění ze státního svazku, nebo

jim dokonce svévolným zásahem orgánů bývalého režimu bylo

československé, popřípadě české občanství odňato, ačkoliv

restituční zákony, právě naopak, směřují alespoň k částečnému

zmírnění některých křivd, které oprávněným osobám vznikly.

Rozsudek dále vychází z názoru, že právní předchůdce

stěžovatelky nesplňoval podmínku § 2 odst. 3 zák.č. 243/1992 Sb.,

v platném znění, tedy podmínku nepřetržitosti státního občanství

nabytého taxativně stanoveným způsobem, o kterou byl cit. zákon

doplněn zákonem č. 30/1996 Sb., s účinností od 9. 2. 1996. K této

otázce druhý senát Ústavního soudu v již zmíněném nálezu ze dne

13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98, uvedl, že jestliže zákonodárce

stanovil vložením nového odstavce 3 do zákona č. 243/1992 Sb.

další podmínku (tj. nepřetržitost trvání nabytého státního

občanství do 1. ledna 1990), v žádném případě se nemohla týkat

těch osob, které svůj restituční nárok uplatnily podle původního

znění cit. zákona v roce 1992, v době jeho uplatnění splňovaly

všechny tímto zákonem stanovené a ústavním předpisům vyhovující

podmínky, a o jejich nároku nebylo v době nabytí účinnosti zákona

č. 30/1996 Sb. ještě rozhodnuto. Druhý senát ve svém nálezu dále

uvedl, že takovýto postup státu by nebyl přípustnou nepravou

zpětnou působností, nýbrž naopak zásahem do nabytých práv, a to

konkrétně do práva domoci se uplatnění restitučního nároku u toho,

kdo je povinen mu vyhovět. Jednalo by se proto o případ pravé

zpětné působnosti, která je v rozporu s principy právního státu.

Pokud tedy zesnulý v době uplatnění svého nároku stanovené

podmínky splňoval, vzniklo mu z hlediska hmotného práva

subjektivní právo na uspokojení takového restitučního nároku.

Žádné dodatečně stanovené podmínky se ho již, s ohledem na princip

právního státu a z něj plynoucí princip právní jistoty, nemohly

dotknout či dokonce jeho pozici dodatečně zhoršit. Tento princip

musí proto Česká republika a její orgány respektovat, pokud se

rozhodla přikročit k provedení restitucí na základě zákona. Takový

zákon sice nemá povinnost vydat, pokud se tak ale stane, musí

takový předpis odpovídat požadavkům na obsah a formu zákonů

v podmínkách právního státu.

Výše uvedenými právními závěry nálezu II. senátu je IV. senát

vázán. Pouze pokud by dospěl k právnímu názoru odchylnému, dává mu

ust. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, možnost předložit otázku k posouzení plénu

Ústavního soudu. V daném případě však rozhodující IV. senát

k odchylnému názoru od názoru vysloveného v nálezu ze dne 13. 6.

2001, sp. zn. II. ÚS 326/98, nedospěl a plně se ztotožnil

s právními názory tohoto senátu. Čtvrtý senát pouze doplňuje, že

výše uvedený právní názor, odmítající rozdělení restituentů

prakticky na dvě kategorie, tj. na ty, kterým byla restituce

vyřízena ještě do vydání novely č. 30/1996 Sb., a na skupinu, na

kterou by na základě faktické nahodilosti měla retroaktivně

dopadnout nová podmínka nepřetržitosti občanství, stanovená touto

novelizací, je dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti,

neboť každý jiný závěr by byl rozporný s principy právního státu

(čl. 1 Ústavy), jakož i se zásadou rovnosti v právech (čl. 1

Listiny). Ústavní soud připomíná v této souvislosti svůj nález sp.

zn. IV. ÚS 215/94 (Sb. n. u. ÚS, sv. 3, č. 30), ve kterém

z obdobných důvodů odmítl rozdílné posuzování nároků restituentů,

ke kterým docházelo po rozdělení ČSFR.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, který se v dané věci

zabýval pouze otázkou ústavně konformního výkladu specifikovaných

zákonných ustanovení, ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená

rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil.

Alternativní petity uplatněné v závěrečné řeči právním

zástupcem stěžovatelky Ústavní soud neakceptoval, a to

z následujících důvodů.

Pokud jde o návrh na zrušení § 2 odst. 3 zákona ČNR č.

243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemělo být, jak výše

uvedeno, toto ustanovení vůči stěžovatelce aplikováno. Pokud

přesto k tomu došlo, je v daném případě k nápravě zásahu do jejích

ústavních práv dostačující zrušení napadených rozhodnutí

a provedení ústavně konformního výkladu, kterým je podle čl. 89

odst. 2 Ústavy ČR orgán veřejné moci vázán. Ústavní soud tak

respektuje již vícekrát deklarovaný princip minimalizace zásahů do

právního řádu, v situaci, kdy je možné vzniklou neústavnost

odstranit interpretací.

Bylo-li alternativně navrhováno zrušení § 2 zákona č.

243/1992 Sb., ve znění před novelou, pak projednání takového

návrhu brání ustanovení § 66 odst. 1 cit. zákona o Ústavnímsoudu,

kterým je Ústavnísoud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru