Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1421/18 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
Trestní řízení
Trest odnětí svobody
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1421.18.1
Datum podání23.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1421/18 ze dne 5. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti P. T., nyní ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018, č. j. 6 Tdo 1516/2017-200, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2017, č. j. 3 To 117/2016-7300, Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2016, č. j. 40 T 11/2014-6873, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem zamítl (výrok III.) a jeho dovolání následně odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že účinek individuální i generální prevence se oslabuje prodlevou mezi spácháním trestného činu a jeho potrestáním; k jeho námitkám stran doby mezi spácháním trestného činu a rozhodováním soudy nepřihlédly, a to ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolání a dovolání. K trestnému jednání přitom došlo již v roce 2009 - 2010. I s odkazem na judikaturu Ústavního soudu je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě je uložený trest nepřiměřený, čímž převažuje represivní charakter, odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 554/04, podle kterého je třeba zvážit proporcionalitu zásahu do osobní svobody obviněného s ohledem na délku řízení. Rovněž s ohledem na svůj věk (67) je stěžovatel přesvědčen, že nebylo namístě uložit mu nepodmíněný trest odnětí svobody.

Dále stěžovatel namítá, že v jeho věci byly opomenuty důkazy; je přesvědčen, že ve vztahu k některým jeho návrhům nemůže argumentace soudů obstát, tvrdí-li, že jejich provedení by bylo nadbytečné. Důkazy měly deklarovat užití peněz na veřejně prospěšné účely, tedy nikoliv k obohacení stěžovatele (zde odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 413/02 či I. ÚS 1135/17).

Ústavní soud především konstatuje, že v projednávané věci šetřily orgány činné v trestním řízení společnou trestnou činnost deseti osob, na Ústavní soud se obrátili i další odsouzení, jejichž věci jsou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1361/18, III. ÚS 1632/18, II. ÚS 1373/18 a III. ÚS 1659/18.

Stěžovatel pak byl stíhán a odsouzen za jednání spočívající v tom, že založil občanské sdružení, které opakovaně požádalo o finanční podporu na činnost loterijní společnosti (§ 16 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, v tehdy účinném znění) a takto získané prostředky v celkové výši 8 600 000 Kč byly ve spolupráci s dalšími obviněnými vybrány z účtů, aniž by byly užity k účelu, pro který byly poskytnuty. Obžalobu státní zástupce podal dne 20. srpna 2014.

Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky libovůle.

Jak je z rozsudku soudu prvního stupně patrné (str. 139), soud se zabýval otázkou trestu u každého obviněného samostatně a zvažoval polehčující i přitěžující okolnosti. Vzhledem ke způsobené škodě byl stěžovatel ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 - 10 let. S ohledem na konkrétní okolnosti a zapojení stěžovatele do případu mu byl uložen trest na dolní hranici zákonné trestní sazby, protože důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici nebyly splněny. Jak se podává z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ten se důkladně zabýval i námitkou stěžovatele ohledně nepřiměřenosti výše trestu s ohledem na dobu uplynulou od spáchání trestného činu, dovodil však, že nejde o dovolací důvod a rozhodovat v této otázce není v pravomoci Nejvyššího soudu, vyjma případů, kdy by došlo k zásahu do základních zaručených práv dovolatele (čl. 4 Ústavy České republiky). Taková situace však v projednávaném případě nenastala, a proto nebyl zákrok Nejvyššího soudu namístě.

K otázce opomenutých důkazů konstatuje senát Ústavního soudu, že byla obsahem všech ústavní stížností a všichni obvinění ji namítali již v průběhu řízení před obecnými soudy. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy vyhodnotily všechny důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci. Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Soud přitom musí respektovat podmínky § 125 trestního řádu a uvést, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další navrhované důkazy, neznamená, že je jeho rozhodnutí nezákonné; soud není povinen vyhovět všem návrhům či je provádět v nějakém úměrném poměru. Podle judikatury Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), či sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747); též http://nalus.usoud.cz], jsou opomenuté důkazy takové, o nichž v řízení soud nerozhodnul, případně se jimi nezabýval podle zásady volného hodnocení důkazů.

Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, že by postupem obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jak v ústavní stížnosti namítá. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, kontrola dodržení zásad a základních zaručených práv je tedy svěřena soudům všech stupňů. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že soudy této své povinnosti dostály, svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily a námitkami stěžovatele (i dalších účastníků) se zabývaly adekvátním způsobem.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru