Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1419/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
neplatnost
dědic
Závěť
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1419.14.1
Datum podání17.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 476

99/1963 Sb., § 175k


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1419/14 ze dne 24. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Huláka, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2014 č. j. 21 Cdo 434/2013-188 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2012 č. j. 18 Co 204/2012-158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. dubna 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla jimi porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že v řízení ve věci dědictví po Vladimíru Hulákovi, zemřelém dne 20. srpna 2011 (dále jen "zůstavitel"), Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 8. března 2012 č. j. 21 D 1495/2011-134 rozhodl, že "v dědickém řízení bude nadále jednáno též se stěžovatelem, tj. pozůstalým synovcem jako jediným dědicem ze závěti". Okresní soud uvedl, že zůstavitel zemřel ženatý a měl dceru Veroniku Hamanovou; že zanechal vlastnoručně sepsanou listinu - tzv. dopis na rozloučenou adresovaný Petrovi a datovaný dne 20. srpna 2011; že obsahem této listiny je závěť, kterou zůstavitel odkázal svůj majetek Petrovi; že mezi účastníky nevznikla pochybnost o tom, že se jedná o listinu psanou vlastnoručně zůstavitelem a že listina je podepsána příjmením zůstavitele; dále, že zůstavitel žil asi od března 2011 ve společné domácnosti se stěžovatelem; že stěžovatel dědictví neodmítl a uznal závěť ze dne 20. srpna 2011 za pravou a platnou; že Veronika Hamanová uplatnila své právo nepominutelného dědice; že Ing. Helena Huláková popřela dědické právo Petra Huláka, neboť má za to, že "jazykovým a logickým výkladem závěti lze dovodit, že zůstavitel odkázal svůj majetek jí", přitom poukázala na "možnou" neplatnost závěti z důvodu "její neurčitosti ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku a z důvodu, že "závěť" neobsahuje den, měsíc a rok, kdy byla podepsána", když tyto údaje jsou uvedeny až za podpisem zůstavitele; že Veronika Hamanová popřela dědické právo Petra Huláka "ze stejných důvodů".

K odvolání Ing. Veroniky Hulákové Krajský soud v Brně usnesením napadeným ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že se stěžovatelem nebude dále jednáno jako s dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 20. srpna 2011. Odvolací soud dovodil, že "listina se závětí zůstavitele vzbuzuje pochybnosti o tom, komu je odkazován majetek" a proto je závěť ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání zamítl, neboť potvrdil závěry učiněné odvolacím soudem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci odvolacím a dovolacím soudem. Stěžovatel je přesvědčen, že vzhledem ke struktuře celé listiny, i z hlediska logiky věci, je zřejmé, že zůstavitel učinil platnou závěť, že by tedy v řízení s ním mělo být jednáno jako se závětním dědicem tak, jak o tom rozhodl soud prvního stupně. Podle názoru stěžovatele, oba soudy posuzovaly vysoce odbornou psychologickou problematiku, která je obvykle předmětem znaleckého zkoumání, a to bez náležité erudice v tomto oboru. Stěžovatel má za to, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými okolnostmi projednávané věci v důsledku chybného výkladu předmětného závětního prohlášení stěžovatele, čímž došlo k porušení ústavně chráněných práv stěžovatele na spravedlivý proces a na právo vlastnit majetek. Na podporu své argumentace stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 1005/2007 a rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 21 Cdo 1288/2003 a pod sp. zn. 25 Cdo 1650/98, které se sice týká problematiky smluvní, ale obsahuje jednoznačný výklad tohoto soudu k problematice jazykového vyjádření právního úkonu.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

V souvislosti s uvedenou argumentací stěžovatele Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se ovšem může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném usnesení Ústavního soudu i v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatel nenamítal a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. června 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru