Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1418/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Blansko
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Blansko
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1418.20.1
Datum podání18.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 251, § 211, § 209, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1418/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. T. T. a 2. K. C., zastoupených Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem, sídlem Dvořákova 635/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020 sp. zn. 5 Tdo 562/2019, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2018 sp. zn. 5 To 53/2018 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. října 2017 sp. zn. 14 T 114/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelky se společně podanou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíce, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem uznal vinnými obě stěžovatelky (a spoluobviněnou) trestným činem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (bod 1. ve výroku o vině), dále stěžovatelku 2. a spoluobviněného trestným činem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (bod 2. ve výroku o vině), stěžovatelku 2. a spoluobviněného trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (bod 3. ve výroku o vině), a stěžovatelku 2. trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (bod 4. ve výroku o vině). Okresní soud za tyto trestné činy stěžovatelce 1. uložil podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Zároveň jí podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, na dobu tří let. Stěžovatelce 2. okresní soud podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Zároveň jí podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle živnostenského zákona, na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o tom, že stěžovatelka 2. je povinna zaplatit jako náhradu škody poškozené České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových částku ve výši 756 191 Kč. Poškozená obchodní společnost Raiffeisenbank, a. s., byla podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Trestného činu uvedeného ve výroku o vině pod bodem 1. se obě stěžovatelky a spoluobviněná podle okresního soudu dopustily - ve stručnosti uvedeno - tím, že ve vymezeném období jako jednatelky obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), provozovaly zařízení, v němž poskytovaly sociální péči, přičemž asistenti sociálních služeb (kteří tuto péči prováděli) byli fakticky v pracovněprávním vztahu se společností X, neboť klienti neměli možnost svobodně si vybrat konkrétního asistenta sociální péče, odměna za poskytnutí sociální péče nebyla asistentům vyplácena klienty, ale společností X, na základě odpracovaných hodin, tedy nešlo o osobního asistenta, jak ho definuje § 39 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"), neboť společnost X, podle čl. III Dohody o poskytování služeb včetně pobytových služeb, zajišťovala a disponovala s finanční hotovostí klientů, tedy společnost X, bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb podle § 78 odst. 1 a 2 zákona o sociálních službách u Krajského úřadu Jihomoravského kraje a bez oznámení u tohoto úřadu o poskytování zdravotních služeb podle § 11 odst. 8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), poskytovala svým klientům sociální a zdravotní služby.

4. Skutku vymezeného ve výroku o vině pod bodem 2. se stěžovatelka 2. a spoluobviněný podle okresního soudu dopustili tím, že jako fyzické osoby samostatně nezapsané v živnostenském rejstříku ve vymezeném období a v konkretizovaném domě na základě smlouvy označené jako "Smlouva o poskytnutí pomoci", kterou měli uzavřenou nájemci tohoto domu s osobami označenými jako asistenti sociální péče, poskytovali sociální péči a zdravotní péči, přičemž asistenti sociálních služeb byli fakticky v pracovněprávním vztahu ke stěžovatelce 2. a spoluobviněnému, neboť nájemci (klienti) neměli možnost svobodně si vybrat konkrétního asistenta sociální péče, odměna za poskytnutí sociální péče jim nebyla vyplácena klienty na základě jejich svobodné vůle, ale stěžovatelkou 2., která disponovala s finanční hotovostí nájemců, a stěžovatelka 2. a spoluobviněný bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb podle § 78 odst. 1 a 2 zákona o sociálních službách u Krajského úřadu Jihomoravského kraje a bez oznámení u tohoto úřadu o poskytování sociálních služeb podle § 11 odst. 8 zákona o zdravotních službách poskytovali ve svém rodinném domě svým nájemcům sociální a zdravotní služby.

5. Skutku vymezeného ve výroku o vině pod bodem 3. se stěžovatelka 2. a další spoluobviněný podle okresního soudu dopustili tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru úmyslně zamlčeli úvěrující bance Raiffeisenbank, a. s., podstatné skutečnosti k účelu úvěru a na základě takto zatajených informací jim byl bankou poskytnut úvěr ve výši 4 228 000 Kč.

6. Skutku uvedeného ve výroku o vině pod bodem 4. se 2. stěžovatelka podle okresního soudu dopustila tak, že jednoho klienta společnosti X v úmyslu obohatit sebe s vědomím, že dotyčný nemá žádné přímé příbuzné, jak bylo požadováno podle § 473 až § 475a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a je majetný, nechala podepsat jí připravenou závěť a po jeho úmrtí ji uplatnila jako oprávněný dědic, v důsledku čehož na základě usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 21 D 1930/2013-46 nabyla nemovitosti, čímž vznikla České republice, která by na základě § 462 občanského zákoníku, nedošlo-li by ke shora popsanému jednání, tyto nemovitosti nabyla, škoda ve výši 756 191 Kč.

7. Proti rozsudku okresního soudu podaly obě stěžovatelky a dále spoluobvinění odvolání, která Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.

8. Nejvyšší soud v záhlavní uvedeným usnesením rozhodl, že z podnětu dovolání obou stěžovatelek a spoluobviněného se podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu ohledně nich a s přiměřeným použitím § 261 trestního řádu také ohledně další spoluobviněné zrušuje usnesení krajského soudu, a to pouze v té části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem okresního soudu. Dále Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.

Argumentace stěžovatelek

9. K trestnému činu neoprávněného podnikání stěžovatelky namítají, že jejich jednání nevykazuje potřebnou společenskou škodlivost a soudy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, podle nich měl být jejich čin posouzen nanejvýše jako správní delikt. V souvislosti s tím soudům vytýkají porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování požadavku předvídatelnosti a jednotné rozhodovací praxe.

10. Stěžovatelky zejména polemizují s právním závěrem soudů, že společnost X neposkytovala sociální služby podle § 39 zákona o sociálních službách, a nesouhlasí se skutkovými závěry o provozu poskytování sociální péče, a to s ohledem na vztah asistentů sociální péče k této společnosti. Stěžovatelky poukazují na rozdílnost právní úpravy platné do 31. 12. 2013 a po tomto datu, přičemž tvrdí, že společnost X v daném období neposkytovala sociální služby nelegálně, protože je pouze zprostředkovávala a samotné sociální služby poskytovali výhradně asistenti sociální péče podle § 83 zákona o sociálních službách, kteří mohli provádět tuto činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Stěžovatelka 1. v této souvislosti připomíná, že se nepodílela na řízení zmíněné obchodní společnosti, přičemž její funkce jednatele byla čistě formální.

11. Jde-li o trestný čin úvěrového podvodu, spáchaný skutkem pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu, stěžovatelka 2. vytýká tzv. extrémní nesoulad skutkových zjištění a následného právního posouzení. Podle ní z provedeného dokazování vyplývá, že nelze určit, která osoba poskytla zaměstnancům banky zavádějící informace, proto bylo nutné v její prospěch uplatnit zásadu in dubio pro reo.

12. K trestnému činu podvodu, spáchanému skutkem pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu, stěžovatelka 2. uvádí, že nadále trvá na své nevině, protože provedené dokazování podporuje její obhajobu. Podle ní nebylo postaveno najisto, že by uvedla v omyl zůstavitele. V průběhu dědického řízení uzavřela dědickou dohodu, přičemž tato nebyla nikým rozporována. Stěžovatelka 2. vytýká nesprávné právní posouzení skutku a rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

13. Ústavní soud posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

14. Ohledně té části petitu ústavní stížnosti, jež se týká uložených trestů, Ústavní soud shledává, že Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu usnesení krajského soudu zrušil, a proto je nelze v této části znovu zrušit, resp. ani napadnout ústavní stížností. Jde tudíž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, čemuž odpovídají důsledky předvídané v § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697), bod 50. odůvodnění]. Stěžovatelky ostatně v této souvislosti žádné výhrady neuplatnily, pouze usnesení Nejvyššího soudu nepřizpůsobily výslovně petit ústavní stížnosti.

15. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů ústavní stížnosti v části směřující vůči výrokům o vině (tj. proti rozsudku okresního soudu ve výrocích o vině a navazujících částí usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla (v tomto rozsahu) podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupené v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelek, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

18. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost (v přípustné části - viz bod 15.), resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

20. Stěžovatelky v části své ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňují-li stěžovatelky námitky proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

21. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto vymezené námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti neuplatnily.

22. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

23. Třetí základní kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

24. Výskyt posledně uvedených dvou kategorií vad důkazního řízení stěžovatelky shledávají v závěrech soudů o postavení asistentů sociální péče, zejména v tom, že společnost X řídila činnost asistentů sociální péče. Dále v této souvislosti uplatňují námitky, které se týkají postavení stěžovatelky 1. jako jednatelky ve zmíněné obchodní společnosti, výhrady ohledně trestného činu podvodu, kterého se dopustila stěžovatelka 2. skutkem popsaným pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu, a výtky k trestnému činu úvěrového podvodu spáchanému stěžovatelkou 2. skutkem obsaženým pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu.

25. Ústavní soud připomíná, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně je vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu.

26. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů.

27. U skutků vymezených pod body 1. a 2. výroku o vině soudy vycházely z výpovědí svědků H. P., O. K. a A. N. a dále z výsledků šetření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru zdravotnictví. O nepříznivém zdravotním stavu jednotlivých klientů, vyžadujících sociální i zdravotní péči, podle jejich zjištění vypovídá zdravotní dokumentace, včetně výpovědi jejich ošetřujících lékařů M. V. a B. V. Z výpovědí asistentů sociální péče (např. V. B., K. K., Ž. B., V. V., P. Ch. a dalších) se podává, že dotyční byli při výkonu své činnosti plně závislí na obchodní společnosti X, později pak na stěžovatelce 2. a spoluobviněném. Zjištění o provozování péče uvedeným způsobem vyplývají z výsledků šetření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru zdravotnictví, a zprávy zástupce veřejného ochránce práv, ale rovněž i z výpovědí jednotlivých asistentů sociální péče.

28. Jde-li o trestnou činnost pod bodem 3. výroku o vině, soudy zjistily, že v době sjednávání úvěrové smlouvy byly již uzavřené smlouvy o nájmu lůžka s řadou nájemců (např. Z. C., J. G., M. V., J. K., L. H.), a to právě v nemovité věci, na kterou byl poskytován hypoteční úvěr, ačkoliv tento úvěr byl sjednán za účelem financování bydlení, jak je uvedeno v bodě 3.2 předmětné úvěrové smlouvy.

29. Obecné soudy učinily ústavně konformním způsobem odpovídající zjištění o skutku pod bodem 4. výroku o vině. Položily důraz na skutečnost, že závěť nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele, když ji naopak sepsala sama stěžovatelka 2. (tedy tzv. osoba závětí povolaná), což je v rozporu s § 476f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, a tudíž byla neplatná. Navíc tuto závěť před osobou zůstavitele a dvou svědků i osobně přečetla (byla tedy v rozporu s týmž zákonným ustanovením předčitatelem závěti). Svědkyní podepsání této závěti byla zaměstnankyně společnosti X, kde byla stěžovatelka 2. jediným společníkem a jednou ze dvou jednatelek. Sama stěžovatelka 2. připustila zhoršený psychický stav zůstavitele v době pořízení poslední vůle. Soudy se zabývaly též rozsahem peněžního plnění požadovaného stěžovatelkou 2. a společností X po zůstaviteli, přičemž je porovnávaly s výší jeho důchodu a úhradami ostatních klientů sociálních služeb. Z těchto zjištění soudy dovodily závěr, že účelem předmětného ocenění poskytovaných služeb byla snaha zůstavitele přimět k podepsání závěti.

30. Stěžovatelky se vymezují proti závěrům obecných soudů, podle kterých jednání popsané pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu nevykazuje takový stupeň škodlivosti činu pro společnost, aby mohlo být postiženo v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe jako trestný čin, a nikoli jen jako správní delikt. Jde-li o stěžovatelkami uplatněnou námitku, že soudy měly v jejich prospěch aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, soudy shodně konstatovaly, že stěžovatelky standardně naplnily všechny znaky trestných činů, kterými byly uznány vinnými, a tyto trestné činy odpovídají běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), tudíž reakce v podobě trestního odsouzení byla adekvátní. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění str. 17 až 19 usnesení krajského soudu.

31. Krajský soud a Nejvyšší soud se zabývaly též argumentací stěžovatelek, podle kterých se okresní soud dopustil nesprávného právního hodnocení věci a použil nesprávné mimotrestní právní normy, neboť od 1. 1. 2014 se změnila příslušná právní úprava.

32. Krajský soud se s touto polemikou náležitě a velmi podrobně vypořádal, a to na str. 10 až 13 v odůvodnění svého usnesení, přičemž Nejvyšší soud na uvedené odůvodnění odkázal. Soudy konstatovaly, že novelou nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, která byla provedena nařízením vlády č. 365/2013 Sb., bylo upřesněno obsahové vymezení živnosti volné "Poskytování služeb pro rodinu a domácnost" pod bodem 79., a to tak, že "obsahem činnosti (tj. poskytování služeb pro rodinu a domácnost) není poskytování sociálních služeb podle zákona o sociálních službách, péče o děti do tří let věku v denním režimu ... a další činnosti související s chodem domácnosti, jež jsou předmětem živností řemeslných, vázaných a koncesovaných." Touto změnou však měl zákonodárce na zřeteli zejména zajišťování chodu domácnosti ve vlastním prostředí osoby, nikoliv však v cizím prostředí. Soudy dovodily, že posuzované jednání stěžovatelek a spoluobviněného bylo účelové, zneužili jím danou situaci a dopustili se obcházení zákona. Jde-li o použití zákona o sociálních službách, soudy popsaly podstatu neoprávněného poskytování sociálních a zdravotních služeb. Na základě rozhodných skutkových zjištění pak soudy dospěly k závěru, že stěžovatelky a spoluobviněný poskytovali sociální služby, ačkoliv neměli potřebné oprávnění, které vyžaduje § 78 zákona o sociálních službách, přičemž sociální služby byly poskytovány v zařízeních, která neměla postavení zařízení sociálních služeb podle § 34 odst. 1 téhož zákona. Zároveň se soudy vypořádaly s obhajobou, podle nichž tyto služby údajně poskytovali asistenti sociální péče, na které se nevztahuje povinnost registrace podle § 79 zákona o sociálních službách.

33. Stěžovatelky polemizují s hodnocením těchto důkazů provedeným soudy, jakož i navazujícími právními závěry, polemika nedosahuje ústavněprávní roviny. Svá rozhodnutí soudy odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.

34. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani, že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

35. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se jednoznačně podává, že dovolací námitky stěžovatelek směřovaly zčásti do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za námitky podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud za prvé námitky, že jejich jednání popsané pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu nevykazuje takový stupeň škodlivosti činu pro společnost, aby mohlo být postiženo v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe jako trestný čin, a nikoli jen jako správní delikt, a za druhé výhrady vytýkající pochybení v právním hodnocení věci včetně tvrzení o použití nesprávného mimotrestního právního předpisu, neboť od 1. 1. 2014 se změnila příslušná právní úprava. K nim Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitky zjevně neopodstatněné, přičemž konkrétní důvody jsou vymezené výše. Přestože Nejvyšší soud dovoláním směřujícím do výroku o vině nepřiznal opodstatněnost, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo při rozhodování o vině k porušení základních práv a svobod stěžovatelek, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

36. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

37. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

38. Závěrem Ústavní soud dodává, že zamýšlely-li by stěžovatelky napadnout rozhodnutí obecných soudů též v procesních důsledcích týkajících se jiných obviněných než jich samotných, šlo by rovněž o důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru