Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1418/07 #1Nález ÚS ze dne 30.03.2009K uplatnění námitky prekluze práva správce daně na její dodatečné vyměření

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Brandýs nad Labem
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Daňové řízení
Prekluze
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/52 SbNU 695
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.1418.07.1
Datum vyhlášení21.04.2009
Datum podání04.06.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.4, § 109 odst.4

337/1992 Sb., § 16, § 31, § 47 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy ve správním soudnictví jsou povinny ex offo přihlédnout k prekluzi práva na dodatečné vyměření daně podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Nepřihlédnutí k této skutečnosti může založit porušení základního práva daňového subjektu, vůči kterému dodatečné vyměření směřuje, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky HMB, spol. s r. o. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 30. března 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2007 č. j. 7 Afs 97/2006-104. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 64/2004-53, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. FŘ 11805/03-120 a dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55193/02/057921/1555 zamítl.

Narativní část

Napadeným dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi byla stěžovatelce doměřena daň z příjmu za rok 1996. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze zamítnuto. Následně byla Krajským soudem v Praze zamítnuta správní žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí finančního ředitelství.

Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti odmítl ex offo přihlédnout k prekluzi práva k dodatečnému vyměření daně podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle jeho názoru byla prekluze vyměření daně ustáleně vnímána jako nezákonnost, která musí být v soudním řízení řádně namítána. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na opačné právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 545/07. Navzdory tomu však Nejvyšší správní soud setrval na svém původním právním názoru, přičemž poukázal na důvody uvedené v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, podle kterého soud k zániku práva vyměřit či doměřit daň přihlédne jen k námitce účastníka řízení.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud v dané věci především poukázal na své dosavadní právní závěry v obdobných věcech. Poukázal na to, že Nejvyšší správní soud se nezabýval významem a možným dopadem prekluze práva z hlediska požadavku plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny, že u nezávislého a nestranného soudu je nezbytné se svých práv domáhat stanoveným způsobem. Konkrétně se nezabýval významem prekluze práva z toho hlediska, že plnění dlužníka po uplynutí prekluzivní lhůty nemá zákonnou oporu. Poněvadž tedy po uplynutí této lhůty bylo vyměření daně protiprávním, Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím zkrátil stěžovatelku v jejích základních právech, aniž by současně zakročil proti bezdůvodnému obohacení státu. Prekluze práva představuje natolik významnou problematiku, že by se jí měly zabývat nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví. Přehlížení takového stavu orgány veřejné moci je totiž zásahem do základních práv zaručených v čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, a čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu tedy došlo ke zkrácení základních práv stěžovatelky, pročež Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1418/07 ze dne 30. 3. 2009

N 72/52 SbNU 695

K uplatnění námitky prekluze práva správce daně na její dodatečné vyměření

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 30. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 1418/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., IČ 47547880, se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2007 č. j. 7 Afs 97/2006-104 a Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 64/2004-53 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11805/03-120 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55193/02/057921/1555, jimiž byla, stručně řečeno, stěžovatelce doměřena daň z příjmů.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2007 č. j. 7 Afs 97/2006-104 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedené rozhodnutí ruší.

II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl Ústavnímu soudu předložen požadavek na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k narušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je Česká republika demokratický právní stát, čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého slouží státní moc všem a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Rovněž měla být narušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), umožňující každému činit, co zákon nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, a deklarující, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Dále mělo dojít k porušení čl. 4 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen podle zákona, čl. 11 odst. 5 Listiny, zaručujícího ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž mělo dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi (dále jen "finanční úřad") byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů za rok 1996. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Praze zamítlo. Následně Městský soud v Praze zamítl její správní žalobu a rovněž Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

3. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že původním rozhodnutím finančního úřadu byla dodatečná daň pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty zakotvené v § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, (dále jen "daňový řád"). S ohledem na tuto závažnou okolnost se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka odkázala na svůj identický návrh, kterému Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1420/07 [nález ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3)] vyhověl.

4. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení.

5. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřila předsedkyně senátu 7 Afs, která zejména odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud vypořádal s obsahově shodnými námitkami. Za důležité považovala rovněž vyjádřit se k námitce prekluze. Konstatovala, že Nejvyšší správní soud se prekluzí, s odkazem na ustanovení § 104 odst. 4 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), nezabýval, neboť se jednalo o novotu, a dále odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, podle kterého soud k zániku práva přihlédne jen k námitce účastníka řízení. Dále citovala podstatné části odůvodnění rozhodnutí rozšířeného senátu, obsahujícího též část vypořádávající se s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07 [nález ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77)]. Opakovaně konstatovala dispoziční zásadu, kterou je řízení ve správním soudnictví moderováno, přičemž výjimku z této zásady upravuje § 76 odst. 2 s. ř. s. jen pro případ nicotného rozhodnutí, nikoliv však pro vyměření či doměření daně po uplynutí lhůty podle § 47 daňového řádu. Taková vada je vadou rozhodnutí, nikoliv však natolik intenzivní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci rozhodnutí. Protože se tedy nejedná o rozhodnutí nicotné, přihlédne k němu soud jen v mezích žalobních bodů, a to tím spíš, že se jedná o řízení přezkumné a nikoliv nalézací. Nelze tedy přezkoumávat celý správní akt ex officio.

6. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 6 Ca, která k důvodům zamítnutí žaloby odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K otázce prekluze uvedla, že taková námitka nebyla ve správní žalobě vznesena, soud není povinen ji sám zjišťovat, a proto se jí nezabýval. Odkázala rovněž na následnou judikaturu Nejvyššího správního soudu - usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161. Dále uvedla, že samo nedodržení lhůty k vyměření daně nelze hodnotit jako porušení práva daňového subjektu, neboť toto omezení slouží především k tomu, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Účastník řízení rovněž odmítl námitky na případné porušení práva na spravedlivý proces.

7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce ve své replice uvedla, že Nejvyšší správní soud pouze opakuje svoji argumentaci z rozhodnutí rozšířeného senátu. Dále uvedla, že konstatuje-li Nejvyšší správní soud, že "ve věcech daní může být jen obtížně zjistitelné, zda k prekluzi skutečně došlo ...", je břímě takového zjišťování fakticky kladeno na daňový subjekt. V souvislosti s tím poukázala na charakter daňového řízení jakožto řízení vrchnostenského, v němž účastníci nedisponují rovnými právy, a proto lze jen stěží očekávat, že finanční orgány, hájící zájmy rozpočtu, budou samy zkoumat prekluzi, k níž dochází v důsledku jejich nečinnosti. Závěrem odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/06 [nález ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673)].

8. S ohledem na uvedená sdělení, obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

II.

9. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].

10. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.

III.

11. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka podala ve shodné věci celkem 14 ústavních stížností, z nichž ve 13 případech bylo napadeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. K dnešnímu dni pak již Ústavní soud rozhodl ve čtyřech případech nálezem [nález sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3), nález sp. zn. II. ÚS 1416/07 ze dne 5. 2. 2009 (N 17/52 SbNU 173), nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387) a nález sp. zn. IV. ÚS 816/07 ze dne 2. 3. 2009 (N 39/52 SbNU 399], jímž napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. V předmětných nálezech konstatoval především svoji dosavadní judikaturu, jejíž aplikaci Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím odmítl. Nejvyšší správní soud tak učinil s odkazem na svoji vlastní judikaturu, tedy na již zmíněné stanovisko rozšířeného senátu k otázce prekluze, které mělo vést k odstranění nejednotnosti rozhodování Nejvyššího správního soudu o této věci. S odkazem na podrobné odůvodnění v citovaných rozhodnutích ve věci stěžovatelky, jimiž byla zrušena napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postačí v dané věci na předchozí argumentaci Ústavního soudu odkázat.

12. Ústavní soud nadto uvádí, shodně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 816/07, že "argumentace v citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu byla založena především na skutečnosti, že Ústavní soud již dříve vydal dvě odmítavá usnesení [usnesení sp. zn. I. ÚS 355/05 ze dne 30. 11. 2005 a usnesení sp. zn. I. ÚS 668/06 ze dne 15. 5. 2007 (ve SbNU nepublikována)] v podobných věcech, což dle Nejvyššího správního soudu činí judikaturu Ústavního soudu nejednotnou. ... Dále v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že v daňovém řízení jedná správce daně ... i odvolací orgán především z úřední povinnosti, ... avšak nezákonnost rozhodnutí ... zkoumá soud jen k námitce, ... přičemž uplynutí prekluzivní lhůty je třeba uplatnit ... ve lhůtě pro podání žaloby. ... Řízení před správními soudy je řízením přezkumným, ... a proto nelze přezkoumávat celý správní akt z úřední povinnosti, ale jen na základě dispoziční zásady.". Nejvyšší správní soud se však nezabýval významem a možným dopadem prekluze práva, a proto "... svými závěry tak přiznal prekluzi práva stejnou důležitost jako jiným okolnostem či skutečnostem. ... Přitom nezohlednil význam, jaký prekluzi práva přísluší, tedy zánik práva v důsledku plynutí času. ... Tím se plnění dlužníka (plátce daně) stalo nezákonným a pro věřitele (stát) znamená bezdůvodné obohacení, jehož navrácení se může dlužník domáhat.". Přehlížení takového stavu orgány veřejné moci je zásahem do základních práv zaručených v čl. 11 odst. 5 Listiny (daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona) a čl. 4 odst. 1 Listiny (povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích). "Postupem finančních orgánů ... a následně i správních soudů ... došlo ke zkrácení stěžovatelky v zaručených právech, ... když ani Nejvyšší správní soud nezohlednil, ... že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy).".

13. Ústavnísoud proto znovu, s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 816/07, opakuje, "že v souladu se svojí judikaturou považuje prekluzi práva za natolik významnou problematiku, že se jí z úřední povinnosti mají zabývat jak správní orgány, tak i soudy ve správním soudnictví, zejména v oblasti správy daní.".

14. K odkazu Nejvyššího správníhosoudu na existenci dvou odlišných odmítavých usnesení předcházejících nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 (sp. zn. I. ÚS 355/05 a I. ÚS 668/06) Ústavní soud poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465). Ten byl sice vydán až po rozhodnutí rozšířeného senátu, jeho obsah však koncentroval předchozí judikaturu a vytvořil její jednoznačný souhrn, který dopadá i na projednávanou věc. Ústavní soud se zde zabýval otázkou závaznosti své judikatury v případě, kdy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že " ... mají-li mít rozhodnutí Ústavního soudu precedenční účinky, musí mít precedenční účinky nezbytně všechna, přičemž všechna též mají stejnou váhu. Obojí je však nesprávné. Je totiž třeba uvážit, které druhy rozhodnutí mají precedenční účinky a za jakých okolností a jak se liší v precedenční síle. ... Plenární nálezy mají vždy větší váhu než nálezy senátů. ... Problém tedy představuje pouze situace, kdy se dva nálezy zdají být vzájemně nekonzistentní. ... Avšak vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud poukázal na údajnou nekonzistentnost mezi dvěma nálezy a usnesením Ústavního soudu, je v řešené věci významné, že precedenční síla kteréhokoliv nálezu převažuje nad silou usnesení. ... Pro tvrzení, že precedenční síla kteréhokoliv nálezu je nesrovnatelná s precedenční silou kteréhokoliv usnesení, lze najít oporu v zákoně o Ústavním soudu. Jelikož je publikace soudního rozhodnutí všeobecně uznaný předpoklad toho, aby mohl mít precedenční účinky, je významné, že na rozdíl od úpravy nálezů ustanovení § 59 zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu prostor pro rozhodování, která usnesení publikuje. Zatímco platí domněnka, že každý nález je všeobecného významu, mezi usneseními by mohly mít precedenční účinky maximálně jenom ty, které Ústavní soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ... A proto je zřejmé, že povinnost respektovat dřívější rozhodnutí Ústavního soudu se vztahuje primárně (a téměř výlučně) na nálezy; v případě, že by soud přikládal precedenční účinek usnesení, stejně jeho sílu převáží precedenční účinek nálezu.".

15. V projednávané věci pak senát Ústavníhosoudu uzavírá, že došlo ke zkrácení stěžovatelky v jejích právech, a proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jak je ve výroku uvedeno. Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti ostatním rozhodnutím orgánů veřejné moci, Ústavní soud stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Učinil tak na základě principu subsidiarity, plynoucího z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zamítl-li totiž Nejvyšší správní soud zrušeným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat.

16. V této souvislosti Ústavnísoud znovu připomíná, že Nejvyšší správní soud je v rozhodované věci vázán zde uvedeným právním názorem, s čímž souvisí změna judikatury Nejvyššího správního soudu odporující výše zmíněné judikatuře Ústavního soudu pro futuro.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru