Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1416/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksoudce/podjatost
soudce/vyloučení
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1416.15.1
Datum podání13.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 186, § 185, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1416/15 ze dne 10. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristýny Trávníčkové, zastoupené Mgr. Bc. Kamilou Klvačovou, advokátkou se sídlem Gajdošova 7, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 40 T 11/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 6 To 28/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2015, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 40 T 11/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2015, č.j. 6 To 28/2015-5744.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 40 T 11/2014, bylo rozhodnuto tak, že podle § 30 odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), předsedkyně senátu, přísedící a náhradní přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 11/2014.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2015, č.j. 6 To 28/2015-5744, bylo o stížnosti stěžovatelky a o stížnostech dalších obžalovaných rozhodnuto tak, že byly zamítnuty podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

II.

Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Tato práva byla podle stěžovatelky porušena zejména tím, že vůbec došlo k podání obžaloby ve stavu, kdy nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Zásadní nedostatek obžaloby spočívá podle stěžovatelky především v tom, že prakticky neexistuje konkrétní poškozený, kterému by škoda vznikla, což bylo podle názoru stěžovatelky v obžalobě účelově překlenuto.

Takto podaná vadná obžaloba měla být dle mínění stěžovatelky přezkoumána v intencích § 185 trestního řádu předsedkyní senátu a následně minimálně vrácena státnímu zástupci k došetření pro odstranění závažných rozporů. Protože k nařízení předběžného projednání obžaloby nedošlo, má stěžovatelka pochybnosti o tom, zda je soud nestranný.

Stěžovatelka namítá, že výše uvedené skutečnosti mohou být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudkyně přistupovat k věci objektivně, zejm. z důvodu, že obžaloba nebyla dle stěžovatelky podána v intencích § 176 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka upozorňuje, že i když neprovedením předběžného projednání vadné obžaloby sice nelze předjímat meritorní rozhodnutí soudu, přesto má pocit, že proces vedený u Krajského soudu v Brně nebude spravedlivý a že celá obžaloba je podána tendenčně a účelově bez jakýchkoli konkrétních důkazů o vině stěžovatelky, což jí způsobuje psychické trauma.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vytrvale zdůrazňuje zásadu subsidiarity svého přezkumu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší ani role interpreta podústavního práva a Ústavní soud se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku představují pouze případy, kdy by použitá interpretace nebyla ústavně konformní, např. pokud by vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 88/14 ze dne 14. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2599/14 ze dne 4. 9. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Byť stěžovatelka napadá pouze mezitímní rozhodnutí procesní povahy, Ústavní soud, vědom si důležitosti základního práva na soudní ochranu vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny, jehož součástí je rovněž právo na nestranný soud, přistoupil k přezkumu těchto rozhodnutí. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti formálně napadá rozhodnutí soudu o námitce podjatosti, resp. rozhodnutí o související stížnosti, fakticky brojí proti tomu, že proti ní byla podána obžaloba, proti konkrétní podobě této obžaloby a proti tomu, že předsedkyní senátu nebylo nařízeno její předběžné projednání.

Argumentace stěžovatelky týkající se údajné absence nestrannosti soudu především vychází z úvah, které se míjejí s možnými důvody případné podjatosti. Je třeba připomenout, že podle ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu: "Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce...u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat." Stěžovatelka však důvody pro údajnou podjatost soudkyně dovozuje nikoliv ze skutečností vyjmenovaných v zákoně, nýbrž z jejího počínání v průběhu trestního řízení, zejména pak ze skutečnosti, že ve věci nenařídila předběžné projednání obžaloby.

Předběžné projednání obžaloby, o jehož neprovedení stěžovatelka opírá své domněnky o neobjektivitě soudu, však není nutnou součástí trestního řízení, což vyplývá již ze samotné formulace příslušných ustanovení (viz § 185 trestního řádu: "Obžalobu u soudu podanou přezkoumá předseda senátu a podle jejího obsahu a obsahu spisu posoudí, zda je ji nutno předběžně projednat v zasedání senátu anebo zda může nařídit o ní hlavní líčení." nebo § 186 trestního řádu: "Předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li za to, že..."). Rozhodnutí o předběžném projednání obžaloby je tedy v dispozici předsedy senátu a nejedná se tak o subjektivní právo stěžovatelky. Případné nedostatky, kterými dle mínění stěžovatelky obžaloba trpí, mohou být ze strany stěžovatelky navíc uplatněny přímo v hlavním líčení, popřípadě cestou opravných prostředků. Nenařízení předběžného projednání obžaloby tak za daných okolností nemůže představovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu (obdobně např. viz usnesení sp. zn. III. ÚS 66/12 ze dne 15. 8. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1726/13 ze dne 3. 10. 2013).

Pro úplnost je třeba konstatovat, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nevykazují ani jakékoliv prvky svévole. Obecné soudy vycházely ze zákonné úpravy, dobře vysvětlily svůj postup ve věci a svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a adekvátně zdůvodnily. Krajský soud v Brně uvedl, že u žádného z členů senátu nebyl zjištěn takový poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon dotýká, ani poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, který by vzbuzoval úvahy o tom, že ve věci nemůže nestranně rozhodovat. S názory krajského i vrchního soudu, že zákon jako důvod pro vyloučení nestanoví odlišný právní názor orgánu činného v trestním řízení a že postup podle § 185 a § 186 trestního řádu není postupem obligatorním, se lze přitom ztotožnit.

Pokud jde o námitky týkající se obžaloby, které stěžovatelka také učinila obsahem své ústavní stížnosti, již jen na okraj lze dodat následující. Podání obžaloby nepředstavuje rozhodnutí o vině stěžovatele, ale je pouze jedním z řady procesních úkonů v průběhu trestního řízení a jako takové nemůže být zásadně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posuzováním důvodnosti obžaloby by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, a to zejména obecného soudu, když jen ten rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Případné námitky vůči postupu orgánů činných v trestním řízení může stěžovatelka uplatnit v řízení před obecným soudem. Pokud by nesouhlasila s výsledkem pravomocně skončeného řízení, byla by následně (za splnění všech podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu) oprávněna obrátit se se svou ústavní stížností na Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 88/14 ze dne 14. 1. 2014).

V.

Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru