Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 141/06Usnesení ÚS ze dne 01.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.141.06
Datum podání21.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 141/06 ze dne 1. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. J., a B. J., zastoupených JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Praha, Havlíčkova 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2006, č.j. 26 Cdo 2177/2005-84, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, č.j. 30 Co 567/2004-51, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený seodmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívají se, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadená rozhodnutí obecných soudů se týkají sporu, ve kterém byla proti stěžovatelům jako žalovaným podána žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Soud I. stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobce, vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti, však odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil a přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Dále stanovil podmínky, za jakých mají stěžovatelé povinnost byt vyklidit. Stěžovatelé se s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolali k Nejvyššímu soudu ČR. Ten se přiklonil k názoru odvolacího soudu a dovolání zamítl.

Stěžovatelé uvádějí, že podle jejich názoru došlo ze strany odvolacího a dovolacího soudu k pochybení v procesu dokazování a aplikaci hmotněprávních předpisů takového rozsahu, že to mělo za následek zásah do jejich výše uvedených základních práv. Odvolací soud údajně svůj závěr založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, přičemž dovolací soud tuto vadu nenapravil. Nesprávná aplikace se podle stěžovatelů konkrétně týká ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obou dotčených soudů, že výkon práva vedlejšího účastníka uplatnit proti stěžovatelům výpověď z nájmu bytu je v souladu s dobrými mravy.

Odvolací soud údajně bez dalšího uvěřil vedlejšímu účastníku ohledně výše prostředků, které mají stěžovatelé k dispozici. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se ovšem uvádí, že stěžovatel částku, ke které vedlejší účastník dospěl, potvrdil. To stěžovatelé nikterak nezpochybňují, pouze obecně uvádějí, že soud se nevyrovnal s rozporem mezi provedenými důkazy. Odkaz na nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 150/93 je tedy za takové situace bezpředmětný. Stěžovatelé dále vyjadřují názor, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečné, rozhodné skutečnosti v něm nejsou dost podrobně rozvedeny a závěr soudu z něj tudíž jednoznačně nevyplývá. V tomto ohledu nemůže Ústavní soud se stěžovateli souhlasit, neboť rozhodné skutečnosti jsou v odůvodnění uvedeny, byť možná ne tak přehledně, jak by si stěžovatelé představovali.

Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vyčítají, že se těmito jejich námitkami nezabýval. Nejvyšší soud tak patrně neučinil z toho důvodu, že námitky stěžovatelů jsou zcela okrajové a soustřeďují se na formu odůvodnění, nikoli na obsah odůvodnění rozsudku. V některých případech jsou dokonce v přímém rozporu s textem odůvodnění, takže stížnost vyvolává dojem, že stěžovatelé napadaná rozhodnutí ani pořádně nečetli.

Aniž by chtěl Ústavní soud zpochybňovat či zlehčovat tíživou situaci stěžovatelů, nezbývá než, co do posouzení podmínek pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 o.z., odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatelům je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že svůj zdravotní stav nemohou nijak ovlivnit. Na druhou stranu však nelze opomíjet ty aspekty jejich situace, jenž aktivně ovlivnit mohou. Stěžovatelé uvádějí, že nájemné hradili, dokud jim to sociální situace dovolovala. Za situace, kdy se otázka nájemného stala pro stěžovatele neúnosnou, nelze spatřovat její řešení v pasivním postoji, majícím výraz v neplnění svých závazků, ale právě naopak lze ze strany stěžovatelů očekávat aktivní přístup k problému, jenž povede k nalezení kompromisu mezi jejich finančními možnostmi a tomu odpovídajícímu komfortu bydlení.

Stěžovatelé se dále dovolávají čl. 10 Listiny, svého práva na zachování lidské důstojnosti. Rozsah tohoto práva ovšem vykládají v souladu s výše nastíněným přístupem a z něj vycházejícími kritérii. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s názorem obou soudů, které jsou účastníky řízení, že požadavek na řešení souladné s dobrými mravy a lidskou důstojností je naplněn podmínkou stanovenou vedlejšímu účastníku. Ten je povinen zajistit stěžovatelům náhradní byt, byť o menší podlahové ploše (to je konec konců vzhledem k otázce nájemného pouze žádoucí), nižší kvalitě a méně vybavený, popř. mimo obec, než je byt vyklizovaný. Takto formulovaná tato podmínka obecně lidskou důstojnost stěžovatelů neohrožuje a její konkrétní ohrožení bude třeba posuzovat v závislosti na konkrétní bytové náhradě, jak poznamenal Nejvyšší soud.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V souvislosti s tím bylo třeba odmítnout i další dva návrhy stěžovatelů, jak je uvedeno ve výroku. Tyto návrhy zásadně sdílejí osud Ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru