Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 141/02Usnesení ÚS ze dne 06.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.141.02
Datum podání05.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

100/1970 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 141/02 ze dne 6. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. T., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. 6 A 48/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 5. března 2002 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo zastaveno řízení ve věci správní žaloby proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 23. srpna 1990 čj. KČ-2000-4/10-90.

Stěžovatel namítal, že soud při svém rozhodování vycházel ze spekulací, které neměly oporu v důkazním řízení. Uvedl dvě konkrétní skutečnosti, v nichž shledal vadný postup soudu a z něhož odvozoval zásah do svého základního práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně se mělo jednat o závěr, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího orgánu, který potvrdil rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru u SNB teprve po devíti letech, ačkoliv byl na takovém rozhodnutí existenčně závislý. Dle názoru stěžovatele měl soud dovodit, že stěžovatel využil svých znalostí o skartaci dokumentů a tedy podal správní žalobu v době, kdy správní orgán již nemohl doložit, zda bylo napadené rozhodnutí stěžovateli doručeno či nikoliv. Soud rovněž uvedl, že tehdejší příslušníci SNB se svými stížnostmi na obdobná rozhodnutí obraceli na Generální prokuraturu. Takovýmto postupem se, dle názoru stěžovatele, vrchní soud postavil na stranu správního orgánu a zcela jednoznačně porušil jeho právo na rovnost zbraní v projednávání věci.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník, Vrchní soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 6 A. Ten pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se k věci vyjádřil vyčerpávajícím způsobem. Dále uvedl, že existenční závislost je zřejmá ze zájmu stěžovatele zůstat příslušníkem SNB. Uvedené tvrzení o tom, zda se stěžovatel obracel na Generální prokuraturu, se v napadeném rozhodnutí nenachází. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil i vedlejší účastník - ministerstvo vnitra, prostřednictvím ředitelky právního odboru. Ta ve svém podání uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu, tedy, že napadené rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli krátce po jeho vydání (23. srpna 1990), nepochybně pak před 1. lednem 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, a jímž bylo zřízeno správní soudnictví. S ohledem na čl. III. bod 4 pak logicky řízení zastavil. Navrhla proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si v věci vyžádal rovněž spis vedený u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 48/99. Po seznámení se s obsahem spisu pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Vrchní soud učinil závěr, že stěžovatel vyčkával s podáním správní žaloby devět let, kdy bylo možno předpokládat, že podklady svědčící o doručení rozhodnutí odvolacího orgánu již budou skartovány, a to za situace, kdy zřejmě měl zájem pokračovat v práci u SNB a byl existenčně závislý na napadeném rozhodnutí. Řadu argumentů, které předložilo ministerstvo vnitra, správní soud neakceptoval, a proto není možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se soud otevřeně stavěl na stranu žalovaného a porušil tak jeho základní právo na spravedlivé řízení, konkrétně na rovnost stran.

V rámci provedeného dokazování vrchní soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě jakých podkladů dospěl ke svému rozhodnutí a jakými úvahami se přitom řídil. K námitce stěžovatele, že vrchní soud podklady neadekvátně hodnotil, interpretoval je v jeho neprospěch a nezabýval se okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda soud "správně" zhodnotily podklady, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch stěžovatele byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek.

Ústavní soud opakovaně poznamenává, že není dalším stupněm v systému správního soudnictví a nenahrazuje hodnocení soudů důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů by se zabýval jen tehdy, zjisti-li by, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy zaručené Listinou.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl na svém právu zkrácen tím, že soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je jeho, a neuvádí přitom jiné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavnísoud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru