Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1408/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
žaloba/vylučovací
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1408.10.1
Datum podání14.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 19 odst.3

40/1964 Sb., § 39, § 451


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1408/10 ze dne 19. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, AK se sídlem Mikovcova 7, 120 00 Praha 4, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2008 č. j. 47 C 8/2005-64 a Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008 č. j. 28 Co 243/2008-86 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 č. j. 29 Cdo 797/2009-109 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že v řízení o žalobě, jíž se žalobci domáhali po stěžovateli vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků žalobců stěžovatelem bez právního důvodu, Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 4. 3. 2008 č. j. 47 C 8/2005-64 rozhodl tak, že základ nároku je dán. Konstatoval, že kupní smlouva ohledně sporných nemovitostí uzavřená mezi správcem konkursní podstaty (dále jen "správce") a žalobci byla uzavřena platně, neboť správce měl souhlas soudu k prodeji předmětných pozemků, sepsaných do soupisu konkursní podstaty, mimo dražbu, přičemž v době jejich prodeje dne 22. 4. 2002 nevěděl bez svého zavinění o žalobě na vyloučení těchto nemovitostí z konkursní podstaty podané dne 15. 8. 2001 A. Š., neboť žaloba mu byla doručena až dne 9. 1. 2003 poté, co byla doplněna dne 4. 11. 2002 za účelem odstranění neurčitosti a nesprávného označení pozemků navržených k vyloučení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 č. j. 28 Co 243/2008-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil, že ke dni uzavření kupní smlouvy účinky vylučovací žaloby nenastaly, neboť již dříve došlo k přečíslování a rozdělení sporných parcel, tedy v době podání vylučovací žaloby tak, jak byly A. Š. specifikovány, právně neexistovaly. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2010 č. j. 29 Cdo 797/2009-109 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož předložené otázky již vyřešil v zamítavém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 317/2009, dle kterého, nemá-li správce důvod pochybovat o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě, nebrání ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, platnému zpeněžení přesto, že třetí osobě mající k sepsanému majetku právo vylučující jeho soupis dosud lhůta k podání vylučovací žaloby neuběhla. Důsledkem porušení tohoto ustanovení není absolutní neplatnost právního úkonu, nýbrž dosažení účinné ochrany skutečného vlastníka sepsaného majetku prostřednictvím vylučovací žaloby proti jeho novému nabyvateli.

Stěžovatel je přesvědčen, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a správcem je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť byla uzavřena v době trvání incidenčního řízení, které bylo zahájeno dnem doručení vylučovací žaloby a nikoli později. Je názoru, že absolutní neplatnost je dána bez ohledu na zavinění, vědomost či nevědomost o žalobě; nadto správce v době uzavírání kupní smlouvy o žalobě věděl, což vyplývá z jeho poznámek. Stěžovatel má dále za to, že kupní smlouva je též neplatná dle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona, protože správce nerespektoval zájem na sjednocení vlastnictví (stěžovatelův dům stojí na předmětných pozemcích nebo k nim přiléhá), ale preferoval spekulační koupi žalobců, kteří po stěžovateli nyní požadují lichevní plnění, a to v situaci, kdy stěžovatel dříve úpadci za koupi těchto pozemků řádně zaplatil; takovému právnímu vztahu dle názoru stěžovatele nemůže soud poskytnout ochranu.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Otázkami, které stěžovatel nastínil ve své ústavní stížnosti, se obecné soudy podrobně zabývaly a přijatý závěr, který náležitě odůvodnily, je rozumný, logický a přesvědčivý, a proto na něj Ústavní soud odkazuje. Nad rámec řečeného se patří poznamenat, že kupní smlouva dříve uzavřená mezi úpadcem a stěžovatelem byla soudy v jiném řízení shledána neplatnou, a tudíž zaplacení kupní ceny stěžovatelem úpadci nemá v projednávané věci žádnou relevanci. Úvahy směřující k sjednocení osoby vlastníka pozemku a na něm stojící budovy mají své opodstatnění, což však nic nemění na tom, že právní úprava dosud dovoluje různost v osobách vlastníků jednotlivých nemovitostí, a proto nelze snahy o jejich sjednocení převtělit v princip uplatnitelný a klíčový při rozhodování o platnosti právních úkonů, jimiž se zcizují takto spolu související nemovitosti. Správce proto není tímto způsobem omezen ve výběru smluvní strany, ale je pouze povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a plnit povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud; mezi ně však nelze řadit stěžovatelem konstruovanou povinnost. Konečně nelze opomenout skutečnost, že vylučovací žaloba A. Š. byla posléze pravomocně zamítnuta, čímž bylo autoritativně rozhodnuto o správnosti soupisu majetku náležejícího do konkursní podstaty.

Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru