Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1406/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na azyl
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
azyl
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1406.18.1
Datum podání23.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 43

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 12, § 54 odst.2

325/1999 Sb., § 12


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1406/18 ze dne 27. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti: S. D., t. č. pobytem v Pobytovém středisku Ministerstva vnitra České republiky v Kostelci nad Orlicí, Rudé armády 1000, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666/9, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 2 Azs 70/2018-43, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelce nebyla rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 7. 11. 2016, č. j. OAM-398/ZA-ZA11-ZA17-2016, udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, §14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí ministerstva zamítl jako nedůvodnou Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 32 Az 50/2016-83; následnou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu odmítl pro nepřijatelnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 2 Azs 70/2018-43.

Proti usnesení Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 23. 4. 2018 a navrhuje jeho zrušení, zároveň žádá o přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti. Stěžovatelka namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména uvádí, že kasační soud ignoroval její vyjádření ze dne 4. 4. 2018, nijak nezohlednil doplnění kasační stížnosti ze dne 28. 3. 2018 a v naraci se nevypořádal s její argumentací, které si snad ani nevšiml. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle které mají obecné soudy povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se s námitkami účastníků řízení. Dále stěžovatelka namítá ohrožení či porušení hmotných práv podle čl. 3, čl. 5, čl. 8 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 23 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděla, že se obává perzekuce ze strany orgánů země původu, neboť její otec je aktivním členem Demokratické strany národů, která hájí práva Kurdů, pro politickou činnost byl vězněn a získal status uprchlíka ve Švýcarsku. Stěžovatelka se zároveň obává dalšího ponižování a zneužívání strýcem, který ji nutil ke sňatku se starším mužem, její obavy se prohloubily v souvislosti s pokusem o státní převrat dne 15. 7. 2016. Stěžovatelka se obává návratu do země původu, kde by byla podrobována výslechům a zadržování tureckými úřady, neboť v Evropské unii žádala o azyl, je přímo spojována s opozičním spiknutím a neměla by efektivní prostředek ochrany proti porušování jejích práv.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se jeho práva u nezávislého a nestranného soudu, odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, zakládá-li porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Uvedený závěr však nelze ve stěžovatelčině věci učinit.

Kasační stížnost stěžovatelky byla odmítnuta podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), který stanoví, že Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele; podle odstavce 3 citovaného ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává na uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Jestliže Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, nelze v tom spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, a to ústavně konformním způsobem. Odmítavé usnesení kasační soud nad rámec § 104a odst. 3 s. ř. s. odůvodnil a své závěry opřel o konstantní judikaturu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 3556/17).

Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout. Ústavní soud se již otázkou interpretace § 104a soudního řádu správního ve své judikatuře dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, jen zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 597/06, nebo ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 2283/11).

Námitka, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s argumentací stěžovatelky, není ve světle výše uvedeného způsobilá kasačního výroku Ústavního soudu. Stejně je tomu i v případě ostatních námitek, kterými se již zabýval krajský soud, Nejvyšší správní soud a částečně i ministerstvo. Stěžovatelka však napadá pouze usnesení Nejvyššího správního soudu, do jehož rozhodovací činnosti by mohl Ústavní soud zasáhnout pouze v případě excesu - k takovému závěru však Ústavní soud v nyní posuzované věci nedospěl, neboť Nejvyšší správní soud nemá povinnost reagovat na každou námitku, odmítá-li kasační stížnost pro její nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

Postupem Nejvyššího správního soud nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Domáhá-li se stěžovatelka odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak by byl takový postup možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal k meritornímu přezkumu. Předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru