Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1406/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Daň
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.1406.11.1
Datum podání16.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

235/2004 Sb., § 73 odst.1, § 5

337/1992 Sb., § 31, § 2 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1406/11 ze dne 15. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CYREX-ELEKTRO, s. r. o., Čermákova 2/1926, Velké Meziříčí, právně zastoupené advokátem JUDr. Milošem Jirmanem, Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 31 Af 36/2010, sp. zn. 31 Af 37/2010, sp. zn. 31 Af 38/2010, sp. zn. 31 Af 39/2010 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 1 Afs 87/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje po odstranění vad podání veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka kasační stížnosti, které byly ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšším správním soudem spojeny ke společnému projednání a současně bylo o kasační stížnosti rozhodnuto tak, že se zamítá. Obecné soudy dospěly ve svých rozhodnutích k závěru, že stěžovatelka neprokázala přijetí plnění od společnosti CARFAX spol. s r. o., a že doklady týkající se obchodních vztahů s uvedenou společností obsahují pravdivé údaje o plátci, který měl uskutečnit zdanitelné plnění a že jsou tedy důkazem prokazujícím nárok ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o DPH"). Stejně tak dle náhledu obecných soudů stěžovatelka neprokázala, že se společnost CARFAX spol. s r. o., stala ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona o DPH v dotčených zdaňovacích obdobích plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH").

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byla dodatečnými platebními výměry vyměřena DPH za jednotlivá zdaňovací období v důsledku chybného posouzení nároku na odpočet DPH. Obecné soudy nesprávně posoudily podmínky pro uplatnění nároků na odpočet DPH. Správce daně postupoval v daňovém řízení účelově a měnil důvody, které měly vést k dodatečnému vyměření daně. Stěžovatelka poukazuje na to, že s ohledem na prokázané objemy dodávek je zřejmé, že dodavatel, který jí předmětné zboží dodával, se stal plátcem DPH již v r. 1999, neboť naplnil podmínky k tomu zákonem stanovené. Na této skutečnosti nemění ničeho ani ten fakt, že si dodavatel nepodal přihlášku k registraci. Následně správce daně zpochybnil existenci dodaného zboží, což bylo i předmětem šetření orgánů Policie ČR, v jehož průběhu však nebyly zjištěny skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání. Správce daně i obecné soudy hodnotily závěry šetření policie zcela účelově a nevzaly v potaz, že šetření policie prokázalo faktickou existenci dodaného zboží. Jednatel společnosti CARFAX spol. s r. o., pan P. G. byl v průběhu daňového řízení vyslechnut jako svědek a stěžovatelka spatřuje v tomto úkonu porušení procesních pravidel. Stěžovatelka má za to, že předložením formálně bezvadných dokladů splnila svoji důkazní povinnost a ohledně skutečností v dokladech uvedených unesla své důkazní břemeno. Bylo na správci daně, aby tyto formálně bezvadné doklady a jim odpovídající důkazy zpochybnil. Dle náhledu stěžovatelky správce daně a následně obecné soudy nepřihlížely ke všem skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a stejně tak nevzaly v potaz rozhodnutí ESD, z nichž vyplývá, že daňový subjekt není povinen nést důsledky eventuálního podvodného jednání svého obchodního partnera.

III.

Předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, neboť není další odvolací instancí. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nepřísluší Ústavnímu soudu zejména přehodnocování důkazů provedených finančními orgány, eventuálně obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Taktéž určení rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu včetně vyhodnocení toho, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, spadá do kompetence finančních orgánů a správních soudů. Je-li těžiště stížnostní argumentace, jak bylo řečeno, právě v této rovině, jinými slovy žádostí o přehodnocení provedeného dokazování, nemohl být návrh úspěšný. Výjimkou umožňující zásah Ústavního soudu je sice excesivní postup orgánů veřejné moci, ten ovšem zjištěn nebyl.

Ústřední námitkou stěžovatelky je otázka prokázání uskutečnění zdanitelného plnění. Zde ji lze zcela odkázat na odůvodnění obecných soudů, z něhož vyplývá, že není spornou ta skutečnost, zda došlo k dodání zboží či zda stěžovatelka toto zboží využila v souvislosti se svojí podnikatelskou činností. Za spornou a přitom neprokázanou považovaly jak finanční úřady, tak i obecné soudy tu skutečnost, že stěžovatelka neprokázala přijetí zboží od konkrétního subjektu, tedy společnosti CARFAX spol. s r. o. Za takové situace je pak bezpředmětné posuzovat, zda společnost CARFAX spol. s r. o., byla či zda měla být plátcem DPH.

Zpochybňuje-li stěžovatelka výpověď P. G., byla tato předmětem hodnocení krajského soudu s tím, že Nejvyšší správní soud poukázal ve svém odůvodnění na skutečnost, že námitka byla vznesena teprve po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby a není tudíž předmětem jeho hodnocení.

Namítají-li pak stěžovatelé, že v rámci řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, je nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž by k porušení tohoto práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Samotný neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost proto odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru