Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1404/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.1404.16.1
Datum podání03.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 219, § 205


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1404/16 ze dne 15. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. D. a J. P., zastoupených Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 168/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2016, č. j. 7 Tdo 134/2016-49, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2015, č. j. 11 To 285/2015-338, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. března 2015, č. j. 3 T 73/2013-292, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 8 odst. 2, 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. července 2013, č. j. 3 T 73/2013-77, byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženého na zkušební dobu jednoho roku, a k zákazu činnosti na osmnáct měsíců; druhému stěžovateli byl uložen i trest propadnutí věci. Po podaném odporu rozhodl Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 3 T 73/2013-139, shodně jako v trestním příkazu. K odvolání Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. 11 To 51/2014-165, napadený rozsudek pro procesní vady a nedostatečná zjištění zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 28. dubna 2014, č. j. 3 T 73/2013-187, shledal Okresní soud v Nymburce stěžovatele vinnými pro trestný čin krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, odsoudil prvního stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu 1 roku a zákazu činnosti na 18 měsíců, druhého stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu 1 roku, zákazu činnosti na 18 měsíců a k trestu propadnutí věci. K odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. srpna 2014, č. j. 11 To 223/2014-236, změnil výrok o trestu tak, že oběma stěžovatelům zrušil trest zákazu činnosti a druhému i trest propadnutí věci. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. ledna 2015, č. j. 7 Tdo 1652/2014-27, zrušil oba rozsudky pro nesprávné právní posouzení věci.

Následně rozhodl výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, který shledal stěžovatele vinnými ze spáchání přečinu zatajení věci podle ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákoníku; prvnímu stěžovateli uložil podle § 219 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku, druhému stěžovateli podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku.

K odvolání Krajský soud v Praze zrušil výrok o trestu druhého stěžovatele a znovu jej odsoudil podle § 219 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání prvního stěžovatele Krajský soud v Praze zamítl; dovolání obou stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti popisují jednání, jehož se měli dopustit, a které nepovažují za trestný čin; uvádějí, v čem shledávají absurditu napadených rozhodnutí při zohlednění konkrétních okolností a reálných dopadů na ně. Poukazují na porušení povinností majitele zaběhlého dobytčete, svoji snahu řešit problém okamžitě, a konečně i na fakt, že odstřel druhé jalovice měl s ohledem na funkci mysliveckého hospodáře pravděpodobně provádět právě druhý stěžovatel. Pro zastřelení prvního kusu dobytka byl tedy stěžovatel trestně stíhán, k odstřelu druhého byl povinován. Stěžovatelé dále namítají porušení zásady stíhání jen ze zákonných důvodů a popření subsidiarity trestní represe; rozhodnutími soudů došlo ke ztrátě jejich bezúhonnosti, zbrojního průkazu a loveckého lístku; u druhého stěžovatel i ke ztrátě odborné kvalifikace a zániku nájmu honitby - proto navrhli Ústavnímu soudu zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadených rozhodnutí i podání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé, myslivci, byli na čekané, každý na jiném místě. Druhý stěžovatel přitom zastřelil volně v honitbě se pohybující jalovici; společně ji oba vyvrhli a částečně rozporcovali, když kusy odváželi osobním vozidlem, byli zastaveni policejní hlídkou. Původní odsouzení pro krádež změnil Nejvyšší soud, který jejich jednání posoudil jako zatajení věci. Stěžovatelé nebyli odsouzeni za zastřelení uprchlé jalovice, ale proto, že dokazováním byl zjištěn jejich zájem ponechat si jalovici (její maso). Stěžovatelé byli obeznámeni s tím, jak se v takovém případě zachovat; pokud namítali, že druhý stěžovatel se musel rychle rozhodnout, co dělat v noci v lese 5 m od jalovice vážící 350 kg, a toto jeho rozhodování posuzoval soud v klidu jako jednání bez stresu a obav, je třeba znovu zopakovat, že odsouzeni byli pro jednání, které následovalo.

Stěžovatelé tedy v ústavní stížnosti opakovaně projevili nesouhlas se svým odsouzením. Ústavní soud však není obecným soudem dalšího stupně, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Případným porušením běžných práv se Ústavní soud zabývá, jde-li současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Je tedy věcí především obecných soudů, aby po provedení dokazování dospěly k nepochybnému závěru, jejich úkolem je posoudit, zda obvinění je či není důvodné.

V projednávaném případě tak soudy opakovaně provedly dokazování a dostatečně odůvodnily své závěry o naplnění skutkové podstaty trestného činu, respektovaly zákonné podmínky (§ 125 trestního řádu) a uvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a na základě jakých úvah se při hodnocení důkazů řídily; prokázaly přitom trestním zákoníkem reprobované chování stěžovatelů. Za takové situace proto není v pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení přezkoumávat. Stěžovatelé jsou subjektivně nespokojeni s odsouzením, v ústavní stížnosti však neuvedli žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy zasáhly do jejich zaručených práv.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru