Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 140/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObec
zastupitelstvo
byt/výpověď
působnost
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.140.11.1
Datum podání14.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

131/2000 Sb., § 68 odst.3, § 68 odst.2, § 59

40/1964 Sb., § 711 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 140/11 ze dne 14. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1619/2009-81 ze dne 26. října 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 265/2008-59 ze dne 1. října 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 5 C 170/2007-41 ze dne 14. února 2008 zamítl žalobu, kterou se žalobci ing. V. S. a I. S. (dále jen "žalobci") domáhali určení, že výpověď z nájmu bytu č. 14 o velikosti 1+1 s přísl. nacházejícího se v 6. podlaží domu č. p. 1035, na adrese Praha 5, Voskovcova 22, k. ú. Hlubočepy (dále jen "byt"), která je datována dnem 17. ledna 2007 a kterou dal z důvodu naplnění podmínek dle ust. § 711 odst. 2 písm. c) a dle ust. § 711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku stěžovatel žalobcům, je neplatná a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Co 265/2008-59 ze dne 1. října 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď z nájmu bytu, kterou dal stěžovatel žalobcům, je neplatná a uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 10.900,- Kč a před odvolacím soudem v částce 9.400,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud č. j. 26 Cdo 1619/2009-81 ze dne 26. října 2010 zamítl, uložil stěžovateli zaplatit žalobci V. S. náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 3.300,- Kč a ve vztahu mezi žalobkyní I. S. a stěžovatelem nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel předně namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku (stěžovatel má zřejmě na mysli v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu) podrobně zabývá úpravou obsaženou v zákoně č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve spojení s úpravou obsaženou v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích, na danou věc však dopadá nová komplexní úprava obsažená v zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Nejvyšší soud se však touto úpravou podrobně nezabýval a je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud věc nesprávně právně posoudil, když i odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dopadají na úpravu dřívější. Další námitky a argumenty stěžovatele pak směřují proti závěru Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, dle kterého Rada hlavního města Prahy není oprávněna delegovat svoji pravomoc rozhodovat o dání výpovědi z nájmu bytu na bytový odbor Magistrátu hlavního města Prahy a že výpověď z nájmu bytu, kterou dala stěžovatelka žalovaným, aniž by o ní bylo rozhodnuto Radou hlavního města Prahy, je neplatná.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze stran interpretace zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, přičemž v ústavní stížnosti absentuje ústavněprávní argumentace.

Ústavní soud konstatuje, že interpretace aplikovaných ustanovení zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze provedená ve věci rozhodujícími soudy je logická, řádně odůvodněná a podle náhledu Ústavního soudu se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a nemá tedy obecným soudům co vytknout. Ačkoli tato interpretace vychází z judikatury vztahující se k dřívější právní úpravě obsažené v zákoně č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze a v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích, ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem Nejvyššího soudu i Městského soudu v Praze, že z této judikatury lze vycházet i za stávající právní úpravy obsažené zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, neboť z hlediska předmětné problematiky byla v nové úpravě ve své podstatě převzata úprava dřívější.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru