Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 140/02Nález ÚS ze dne 24.06.2002Rovnost účastníků řízení ve vztahu k výsledku sporu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoČermák Vladimír
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ú... více
Věcný rejstříkDůkaz
Diskriminace
Nájem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 79/26 SbNU 309
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.140.02
Datum vyhlášení24.06.2002
Datum podání05.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 24, čl. 36, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 123


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 140/02 ze dne 24. 6. 2002

N 79/26 SbNU 309

Rovnost účastníků řízení ve vztahu k výsledku sporu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 24. června 2002 v senátě, ve věci

ústavní stížnosti R. Brno, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001, čj. 15 Co 99/2001-168,

a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2000, čj.

30 C 68/95-129, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Městského

soudu v Brně, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka

Statutárního města Brna, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvedla, že těmito

rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv

zakotvených v čl. 37 odst. 1, čl. 36, čl. 4 odst. 1, čl. 24

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"). Soudy obou stupňů totiž nerozhodovaly objektivně, když

nepřihlížely ke všem skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení

najevo a když především interpretovaly uzavřenou prozatímní

nájemní smlouvu izolovaně od stěžovatelem předloženého a ve

veřejné soutěži vybraného projektu a smlouvy o uzavření budoucích

smluv ze dne 19. 9. 1994. Izolovaný výklad prozatímní nájemní

smlouvy in favorem žalobce města Brna popřel v podstatě základní

smysl, který byl výběrovým řízením a následnými smluvními akty

sledován. Tato chybná interpretace našla podobu v záměně

primárního ujednání o rekonstrukci s následným, resp. sekundárním,

závazkem provozu říčních bazénů. Ve světle izolovaného přístupu

soudů k definovanému účelu prozatímní nájemní smlouvy v jejím čl.

III, neobsahujícím bližší ujednání, které by sladilo věcný

a časový harmonogram rekonstrukce a provozu, je tento účel vnitřně

rozporuplný, neboť si lze stěží představit v návaznosti na znalost

provozně-technického stavu věci provádět současně obě tyto

vzájemně se vylučující se činnosti. Žalobce na straně jedné

účelově fabrikoval neplatnost prozatímní nájemní smlouvy a cestou

soudního sporu se domáhal vyklizení areálu R. , na straně druhé se

dovolával plnění z této jím zpochybněné smlouvy. Zcela bez

povšimnutí soudů obou stupňů zůstala smlouva o uzavření budoucích

smluv na areál R. ze dne 19. 9. 1994, ačkoli je smlouvou výchozí

a představuje základní interpretační právní akt pro jednotlivé

závazky. Stěžovatelka již v roce 1994 prezentovala v rámci

podnikatelského plánu kompletní doklady pro územní plánovací

dokumentaci, nicméně město Brna svou nečinností mařilo naplnění

účelu smluvních závazků, tj. rekonstrukci říčních bazénů a celého

jejich zázemí. Na místo toho vyvolalo spor o neplatnost prozatímní

nájemní smlouvy a posléze, popírajíce tuto právní verzi, přitom

podávalo rok co rok výpovědi z této smlouvy. Stěžovatelka proto

z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se zrušení napadených

rozhodnutí.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření z 19. 4. 2002 poukázal

na odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje

za neopodstatněnou. Pokud pak šlo o tvrzení stěžovatele o porušení

práva ve smyslu čl. 24 Listiny, zdůraznil účastník řízení, že

o etnickém původu jednatele stěžovatele neměl soud až do vyhlášení

rozsudku žádné povědomí.

Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastník (Statutární město Brno) uvedl ve svém

vyjádření ze dne 2. 5. 2002, že porušení zásad daných v čl. 36

Listiny nelze spatřovat v tom, že soud nevyhoví všem důkazním

návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na

skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Pokud jde o údajné

porušení ustanovení § 132 o. s. ř., jímž se soudu ukládá pečlivě

přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, stačí odkázat na

zásadu volného a nezávislého hodnocení důkazů vyplývající

z principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

Z uvedených důvodů proto vedlejší účastník navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti.

Z obsahu spisu 30 C 68/95 Městského soudu v Brně Ústavní soud

zjistil, že žalobce (město Brno) podal dne 27. 2. 1995 žalobu

proti stěžovatelce, požadující vyklizení pronajatých nemovitostí.

Později (12.6.1995) žalobce z opatrnosti návrh doplnil a dožadoval

se určení, že smlouva je neplatná, a to z toho důvodu, že

podnikatel J. K. je nesvéprávnou osobou. Následně byl

podán návrh na předběžné opatření, kterému nebylo vyhověno,

24.9.1996 byl připuštěn návrh na změnu žaloby a současně bylo

přerušeno řízení do skončení řízení o způsobilosti jednatele

společnosti k právním úkonům (sp. zn. 22P 100/82). Dne 17.3.1997

žalobce doplnil žalobu o další důvod k vyklizení (výpověď ze dne

19.8.1996), a to pro případ, že by tzv. prozatímní nájemní smlouva

byla posouzena jako platná. V dalším období nebyla žádná nová

jednání nařizována, přesto, že 12. 6. 1998 právní zástupce žalobce

upozornil na neskončení opatrovnického řízení a žádal, aby ve věci

bylo pokračováno. Jednání pak bylo nařízeno až na 10.2.2000, na

žádost právního zástupce žalované firmy bylo jednání odročeno na

23.3.2000. Dne 7.3.2000 doplnil a upravil žalobce svůj návrh a to

tak, že vzal zpět návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy a omezil

návrh na určení povinnosti pronajaté nemovitosti vyklidit.

Následně pak Městský soud v Brně již konstatovaným rozsudkem

upravené žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce vyklidit a vyklizené

předat žalobci nemovitosti ve výroku II rozsudku blíže označené,

a to na podkladě závěru, že důvody uvedené ve výpovědi žalobce

z 19. 8. 1996, poukazující na nezabezpečení letního provozu

říčních bazénů v areálu R. - čímž došlo k porušení čl. XIII

smlouvy - jsou po právu, takže nájemní vztah mezi účastníky

skončil uplynutím výpovědní lhůty, tedy dnem 28. 2. 1997. Krajský

soud v Brně k odvolání stěžovatelů rozhodl napadeným rozsudkem

tak, že rozsudek prvostupňového soudu v napadených výrocích

potvrdil, když podle jeho názoru z dikce čl. XIII smlouvy lze

dovodit, že cílem, jaký sledovalo město Brno, bylo uzavřením

nájemní smlouvy se stěžovatelkou umožnit rekreaci široké

veřejnosti obyvatel města, přičemž stěžovatelka tuto prvořadou

povinnost nesplnila. Námitku stěžovatelky, že právě žalobce neměl

zájem na spolupráci s ní a nepřistupoval vstřícně k jejím

investičním záměrům, nepovažoval krajský soud za relevantní

vzhledem k tomu, že je třeba striktně vycházet z obsahu prozatímní

nájemní smlouvy, zejména jejího čl. XIII.

Ústavní soud nařídil ve věci ústní jednání, při kterém

setrvali účastníci řízení i vedlejší účastník na svých

stanoviscích, aniž by k jejich doplnění uvedli další podstatné

argumenty a aniž by vznesli návrhy na případné doplnění

dokazování.

Po zvážení a posouzení výše uvedené argumentace a s respektem

k vlastním nálezům pak Ústavní soud dospěl k závěru, že podanou

stížnost je třeba zamítnout, přičemž vycházel z následujících

úvah.

Především považuje Ústavní soud za nezbytné opětně zdůraznit,

že není soudem další instance, z čehož vyplývá, že není oprávněn

zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů takovým způsobem,

že by na sebe de facto atrahoval právo jakéhosi dohledu nad jejich

činností. Tato zásada platí za předpokladu, že soudy ve své

činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (nález

III. ÚS 23/93, publikovaný ve sv. 1, č. 5 Sbírky nálezů a usnesení

ÚS ČR).

Po konstatování, že není žádný důvod pro to, aby se Ústavní

soud odchýlil od zásady výše zmíněné, zabýval se dále tím, zda

obstojí navrhovatelem tvrzená porušení zmíněné hlavy páté Listiny.

V tomto směru bylo argumentováno především porušením čl. 37 odst.

1 Listiny, přičemž z dalšího obsahu a souvislostí je zřejmé, že

stěžovatelka měla na mysli zřejmě čl. 37 odst. 3 Listiny, tedy, že

její námitka se týkala toho, že postupem soudů byla porušena

rovnost účastníků řízení.

K problematice rovnosti účastníků řízení se vyslovil Ústavní

soud již v nálezu II. ÚS 74/93 (publikováno ve sv. 1, č. 26 Sbírky

nálezů a usnesení ÚS ČR). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že

vždy je třeba zkoumat, zda skutečnosti vytýkané napadenému

rozhodnutí jsou způsobilé vyvolat újmu právě na těch právech,

kterých se stěžovatelé dovolávají. Rovnost účastníků řízení je

v civilním řízení konkretizována v § 18 o.s.ř., jakož i v dalších

ustanoveních tohoto právního předpisu. Zejména se jedná o právo

jednat ve své mateřštině, vyjádřit se ke všem důkazům (§ 123

o.s.ř.), nahlížet do spisu a činit si z něho výpisky (§ 44

o.s.ř.), přednést a doplnit své návrhy na závěr jednání (§ 118

o.s.ř.), být vždy řádně předvolán k jednání (§ 115 o.s.ř.), jakož

i o právo vystupovat před soudem osobně nebo prostřednictvím svého

zástupce (§ 24 o.s.ř.) a o právo na řádné doručení vydaného

rozhodnutí (§ 158 o.s.ř.). V tomto směru dospěl Ústavní soud

k závěru, že ve vztahu ke stěžující si právnické osobě rovnost

účastníků řízení, tak jak byla v citovaném nálezu Ústavním soudem

vyložena, nebyla postupem obecných soudů porušena. Z výše

uvedeného vyplývá, že zásada rovnosti účastníků řízení se týká

jejich postavení procesního a nelze ji tedy vztahovat (ač

z argumentace stěžovatelky by se tak dalo usuzovat) na výsledek

sporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které

jsou jim předloženy k rozhodnutí stranami, které nejsou schopny se

domluvit a vyřídit svoje věci mimosoudně. Z toho plyne, že

(s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů) soud

zpravidla přisvědčí jedné straně. Jinak řečeno, výsledek sporu sám

o sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení.

V posuzované věci byl projednáván konkrétní a jedinečný

skutkový děj a soudy nečinily žádné závěry zobecňující a obecně

platné i pro jiné podobné případy. Takový typ rozhodnutí neotevírá

prakticky žádný prostor pro jurisdikci Ústavního soudu. Pokud je

porušení čl. 37 odst. 3 Listiny spatřováno v tom, že obecné soudy

dostatečně nepřihlédly k tomu, že firma byla uvedena do nejistoty,

neboť v relativně krátké době po uzavření smlouvy byla platnost

této smlouvy zpochybněna, pak k této argumentaci Ústavní soud

uvádí, že zmíněná skutečnost by patrně mohla být pro firmu důvodem

k odstoupení od smlouvy, stejně tak by mohl být zvažován soulad

takového jednání s principem dobrých mravů, v žádném případě však

nelze tuto samotnou skutečnost posuzovat izolovaně, tedy bez

přihlédnutí k tomu, že v průběhu více jak sedmi let byla jakákoli

snaha pronajímatele o kontakt s firmou bezvýsledná, na výzvy

k zajištění provozu nebylo reagováno a pro porušení smlouvy byla

dána celá řada výpovědí, a to nejen z důvodu neprovozování

koupaliště. Kromě toho z obsahu prozatímní nájemní smlouvy (přes

její velký rozsah a mnohomluvnost) nevyplývá, že by nebylo možno

ji vypovědět i bez udání důvodů, jinak řečeno, že by z ní nadevší

povinnost vyplývala redukce možnosti výpovědi jen na situace

výslovně sjednané (§ 678 obč. zák.).

Tvrzení, že postupem soudu měl být porušen též čl. 36

Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tedy právo na projednání věci

nezávislým a nestranným soudem, ve spravedlivě vedeném procesu,

konstatuje Ústavní soud, že porušení těchto ústavních zásad, tak

jak je ve své judikatuře opakovaně vyložil, konstatovat nemohl.

Všem stranám sporu byla dána stejná možnost prezentovat své názory

před soudem, přičemž to, že se jednatelé firmy prakticky žádného

jednání před obecnými soudy nezúčastnili a jednali pouze

prostřednictvím zmocněného právního zástupce, bylo věcí jejich

svobodného rozhodnutí. Jediné, co lze soudům vytknout (což ovšem

nebylo namítáno) je to, že celý spor trval zbytečně dlouho

a zejména jeho přerušení bylo nefunkční.

Konečně pak, pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že postupem

obecných soudů mělo dojít též k porušení čl. 24 Listiny, podle

kterého příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině

nesmí být nikomu na újmu, je Ústavní soud především nucen

konstatovat, že taková námitka se objevuje až v ústavní stížnosti.

Kromě toho zmíněný článek Listiny zcela evidentně směřuje zejména

k právnímu postavení každé lidské bytosti, a proto ve vztahu

k osobě právnické je taková argumentace jen obtížně použitelná.

Jakkoli tedy Ústavní soud zcela nevylučuje možnost takové

argumentace, byla v této věci tato námitka vznesena pouze v obecné

rovině, a proto také je v obecné rovině odmítána, když nic

v průběhu procesu nenasvědčuje tomu, že by tato otázka měla

nějakou relevanci.

Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud žádné

oprávnění k tomu, aby zrušil rozhodnutí obecných soudů a vrátil

tak de facto stav věcí o sedm let zpět. Rozhodl proto tak, jak je

ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 24. června 2002

Odlišné stanovisko

Podle ustanovení § 132 o. s. ř., v dříve platném znění, důkazy hodnotísoud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zatímco část citovaného ustanovení před středníkem lze považovat za jednu z podmínek realizace ústavního principu nezávislosti soudu zakotveného v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, směřuje část tohoto ustanovení za středníkem k ústavnímu principu rovnosti účastníků (... přihlíží ke všemu ..., co uvedli účastníci ...) zakotvenému v čl. 37 odst. 3 Listiny. Jakýmsi korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je tedy jeho rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovati na bázi této jejich nezávislosti tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků v řízení. Tak se může stát právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, přitom však přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle, neboť v takovém případě vlastně postupuje, jak se mu zlíbí.

V tomto směru nezbývá než přisvědčit námitce stěžovatelky o porušení tohoto jejího ústavně zaručeného práva na rovné postavení v řízení. To proto, že ačkoli žalobce zpochybnil platnost tzv. prozatímní nájemní smlouvy ze dne 28. 11. 1994 již v dopise tehdejší primátorky města BrnaJUDr. Dagmar Lastovecké z 8. 2. 1995 adresovaném zástupci stěžovatelky a v těsném časovém sledu, tedy již dne 27. 2. 1995, došlo k podání žaloby, a to již z výše uvedeného důvodu, žádný z obecných soudů tuto skutečnost nevzal vůbec v úvahu, jakkoli řízení o otázce platnosti smlouvy bylo uzavřeno zastavením řízení teprve napadeným rozsudkem soudu prvého stupně z 16. 11. 2000 a koncentrovaly celé řízení na sekundární otázku platnosti výpovědi z 19. 8. 1996, sekundární proto, že do vydání napadeného rozsudku městského soudu zůstávala principiální otázkou platnost smlouvy. Tento postup vedl konsekventně k tomu, že nebyl vůbec vzat v úvahu ani čl. I smlouvy o uzavření budoucích smluv na areál Riviera z 19. 9. 1994, v němž se zdůrazňuje obzvláště rozsáhlý podnikatelský záměr budoucího nájemce v areálu Riviera a vědomí obou smluvních stran o závažnosti a náročnosti realizace tohoto záměru předpokládajícího nezbytnost jejich vzájemné spolupráce a součinnosti (např. čl. V odst. 2 smlouvy), stejně jako obsah čl. III prozatímní nájemní smlouvy konstatující, že účelem nájmu je rekonstrukce, správa a provozování komplexu říčních bazénů, objektů a odpočinkových ploch v areálu Riviera za účelem rekreace široké veřejnosti. Žalobce postupoval tak v tomto sporu zcela rozporuplně, když na jedné straně se soudní cestou krátce po uzavření prozatímní nájemní smlouvy domáhal určení neplatnosti této smlouvy, vyklizení pronajatých objektů a dokonce i vydání předběžného opatření, na druhé straně plnění z ní. O tom, že plnění smluvních závazků na straně stěžovatelky přitom nepochybně vyžadovalo součinnost žalobce, lze mít z již uvedených důvodů stěží pochyb. Jestliže tedy obecné soudy ve svých zjištěních a úvahách započaly teprve jakousi "střední" částí, nelze tento jejich postup kvalifikovat jinak než jako porušení již konstatovaného principu rovnosti účastníků. Stěží proto obecné soudy si mohly položiti, a natož odpověděti, otázku, co tedy stěžovatelka měla vlastně činit, když již krátce po uzavření prozatímní nájemní smlouvy bylo zjevno, že žalobce ji jako partnera neuznává, a že proto o nevyhnutelné součinnosti z jeho strany nelze vůbec ani uvažovat, když navíc podáním ze dne 12. 6. 1995 žalobce navrhl doplnění návrhu, a to tak, že se určuje, že prozatímní nájemní smlouva uzavřená dne 28. 11. 1994 je neplatná, kteroužto změnu návrhu připustil městský soud při jednání dne 24. 9. 1996. Nevyhnutelnost této otázky byla nasnadě tím spíše, že městský soud ve svém rozsudku sám konstatuje posudek vypracovaný Ústavem betonových a zděných konstrukcí Stavební fakulty VUT Brno ze dne 1. 6. 1993, z něhož zjišťuje,, že komplex říčních bazénů na Rivieře v Brně je v tak špatném technickém stavu, že při zodpovědném uplatnění závazných předpisů a směrnic by neměl být uveden do provozu, a to z důvodu špatného stavu povrchů betonových konstrukcí bazénů a nedořešení některých provozně důležitých detailů, podmiňujících bezpečný a hygienicky nezávadný provoz.

Postup obecnýchsoudů, které celou řadu významných a relevantních důkazů jako by "neviděly", aby je nemusely učinit předmětem svých úvah a hodnocení, není proto nic jiného, než projevem diskriminace spojeným s akty libovůle, ocitajícími se v příkrém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinými slovy, věc byla projednána způsobem, který je vzdálen principu spravedlnosti a vzbuzuje závažné pochybnosti o nestrannosti soudu.

JUDr. Vladimír Čermák

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru