IV.ÚS 140/02 ze dne 24. 6. 2002
N 79/26 SbNU 309
Rovnost účastníků řízení ve vztahu k výsledku sporu
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dne 24. června 2002 v senátě, ve věci
ústavní stížnosti R. Brno, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001, čj. 15 Co 99/2001-168,
a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2000, čj.
30 C 68/95-129, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Městského
soudu v Brně, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka
Statutárního města Brna, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvedla, že těmito
rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv
zakotvených v čl. 37 odst. 1, čl. 36, čl. 4 odst. 1, čl. 24
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"). Soudy obou stupňů totiž nerozhodovaly objektivně, když
nepřihlížely ke všem skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení
najevo a když především interpretovaly uzavřenou prozatímní
nájemní smlouvu izolovaně od stěžovatelem předloženého a ve
veřejné soutěži vybraného projektu a smlouvy o uzavření budoucích
smluv ze dne 19. 9. 1994. Izolovaný výklad prozatímní nájemní
smlouvy in favorem žalobce města Brna popřel v podstatě základní
smysl, který byl výběrovým řízením a následnými smluvními akty
sledován. Tato chybná interpretace našla podobu v záměně
primárního ujednání o rekonstrukci s následným, resp. sekundárním,
závazkem provozu říčních bazénů. Ve světle izolovaného přístupu
soudů k definovanému účelu prozatímní nájemní smlouvy v jejím čl.
III, neobsahujícím bližší ujednání, které by sladilo věcný
a časový harmonogram rekonstrukce a provozu, je tento účel vnitřně
rozporuplný, neboť si lze stěží představit v návaznosti na znalost
provozně-technického stavu věci provádět současně obě tyto
vzájemně se vylučující se činnosti. Žalobce na straně jedné
účelově fabrikoval neplatnost prozatímní nájemní smlouvy a cestou
soudního sporu se domáhal vyklizení areálu R. , na straně druhé se
dovolával plnění z této jím zpochybněné smlouvy. Zcela bez
povšimnutí soudů obou stupňů zůstala smlouva o uzavření budoucích
smluv na areál R. ze dne 19. 9. 1994, ačkoli je smlouvou výchozí
a představuje základní interpretační právní akt pro jednotlivé
závazky. Stěžovatelka již v roce 1994 prezentovala v rámci
podnikatelského plánu kompletní doklady pro územní plánovací
dokumentaci, nicméně město Brna svou nečinností mařilo naplnění
účelu smluvních závazků, tj. rekonstrukci říčních bazénů a celého
jejich zázemí. Na místo toho vyvolalo spor o neplatnost prozatímní
nájemní smlouvy a posléze, popírajíce tuto právní verzi, přitom
podávalo rok co rok výpovědi z této smlouvy. Stěžovatelka proto
z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se zrušení napadených
rozhodnutí.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření z 19. 4. 2002 poukázal
na odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje
za neopodstatněnou. Pokud pak šlo o tvrzení stěžovatele o porušení
práva ve smyslu čl. 24 Listiny, zdůraznil účastník řízení, že
o etnickém původu jednatele stěžovatele neměl soud až do vyhlášení
rozsudku žádné povědomí.
Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník (Statutární město Brno) uvedl ve svém
vyjádření ze dne 2. 5. 2002, že porušení zásad daných v čl. 36
Listiny nelze spatřovat v tom, že soud nevyhoví všem důkazním
návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na
skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Pokud jde o údajné
porušení ustanovení § 132 o. s. ř., jímž se soudu ukládá pečlivě
přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, stačí odkázat na
zásadu volného a nezávislého hodnocení důkazů vyplývající
z principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Z uvedených důvodů proto vedlejší účastník navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti.
Z obsahu spisu 30 C 68/95 Městského soudu v Brně Ústavní soud
zjistil, že žalobce (město Brno) podal dne 27. 2. 1995 žalobu
proti stěžovatelce, požadující vyklizení pronajatých nemovitostí.
Později (12.6.1995) žalobce z opatrnosti návrh doplnil a dožadoval
se určení, že smlouva je neplatná, a to z toho důvodu, že
podnikatel J. K. je nesvéprávnou osobou. Následně byl
podán návrh na předběžné opatření, kterému nebylo vyhověno,
24.9.1996 byl připuštěn návrh na změnu žaloby a současně bylo
přerušeno řízení do skončení řízení o způsobilosti jednatele
společnosti k právním úkonům (sp. zn. 22P 100/82). Dne 17.3.1997
žalobce doplnil žalobu o další důvod k vyklizení (výpověď ze dne
19.8.1996), a to pro případ, že by tzv. prozatímní nájemní smlouva
byla posouzena jako platná. V dalším období nebyla žádná nová
jednání nařizována, přesto, že 12. 6. 1998 právní zástupce žalobce
upozornil na neskončení opatrovnického řízení a žádal, aby ve věci
bylo pokračováno. Jednání pak bylo nařízeno až na 10.2.2000, na
žádost právního zástupce žalované firmy bylo jednání odročeno na
23.3.2000. Dne 7.3.2000 doplnil a upravil žalobce svůj návrh a to
tak, že vzal zpět návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy a omezil
návrh na určení povinnosti pronajaté nemovitosti vyklidit.
Následně pak Městský soud v Brně již konstatovaným rozsudkem
upravené žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce vyklidit a vyklizené
předat žalobci nemovitosti ve výroku II rozsudku blíže označené,
a to na podkladě závěru, že důvody uvedené ve výpovědi žalobce
z 19. 8. 1996, poukazující na nezabezpečení letního provozu
říčních bazénů v areálu R. - čímž došlo k porušení čl. XIII
smlouvy - jsou po právu, takže nájemní vztah mezi účastníky
skončil uplynutím výpovědní lhůty, tedy dnem 28. 2. 1997. Krajský
soud v Brně k odvolání stěžovatelů rozhodl napadeným rozsudkem
tak, že rozsudek prvostupňového soudu v napadených výrocích
potvrdil, když podle jeho názoru z dikce čl. XIII smlouvy lze
dovodit, že cílem, jaký sledovalo město Brno, bylo uzavřením
nájemní smlouvy se stěžovatelkou umožnit rekreaci široké
veřejnosti obyvatel města, přičemž stěžovatelka tuto prvořadou
povinnost nesplnila. Námitku stěžovatelky, že právě žalobce neměl
zájem na spolupráci s ní a nepřistupoval vstřícně k jejím
investičním záměrům, nepovažoval krajský soud za relevantní
vzhledem k tomu, že je třeba striktně vycházet z obsahu prozatímní
nájemní smlouvy, zejména jejího čl. XIII.
Ústavní soud nařídil ve věci ústní jednání, při kterém
setrvali účastníci řízení i vedlejší účastník na svých
stanoviscích, aniž by k jejich doplnění uvedli další podstatné
argumenty a aniž by vznesli návrhy na případné doplnění
dokazování.
Po zvážení a posouzení výše uvedené argumentace a s respektem
k vlastním nálezům pak Ústavní soud dospěl k závěru, že podanou
stížnost je třeba zamítnout, přičemž vycházel z následujících
úvah.
Především považuje Ústavní soud za nezbytné opětně zdůraznit,
že není soudem další instance, z čehož vyplývá, že není oprávněn
zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů takovým způsobem,
že by na sebe de facto atrahoval právo jakéhosi dohledu nad jejich
činností. Tato zásada platí za předpokladu, že soudy ve své
činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (nález
III. ÚS 23/93, publikovaný ve sv. 1, č. 5 Sbírky nálezů a usnesení
ÚS ČR).
Po konstatování, že není žádný důvod pro to, aby se Ústavní
soud odchýlil od zásady výše zmíněné, zabýval se dále tím, zda
obstojí navrhovatelem tvrzená porušení zmíněné hlavy páté Listiny.
V tomto směru bylo argumentováno především porušením čl. 37 odst.
1 Listiny, přičemž z dalšího obsahu a souvislostí je zřejmé, že
stěžovatelka měla na mysli zřejmě čl. 37 odst. 3 Listiny, tedy, že
její námitka se týkala toho, že postupem soudů byla porušena
rovnost účastníků řízení.
K problematice rovnosti účastníků řízení se vyslovil Ústavní
soud již v nálezu II. ÚS 74/93 (publikováno ve sv. 1, č. 26 Sbírky
nálezů a usnesení ÚS ČR). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že
vždy je třeba zkoumat, zda skutečnosti vytýkané napadenému
rozhodnutí jsou způsobilé vyvolat újmu právě na těch právech,
kterých se stěžovatelé dovolávají. Rovnost účastníků řízení je
v civilním řízení konkretizována v § 18 o.s.ř., jakož i v dalších
ustanoveních tohoto právního předpisu. Zejména se jedná o právo
jednat ve své mateřštině, vyjádřit se ke všem důkazům (§ 123
o.s.ř.), nahlížet do spisu a činit si z něho výpisky (§ 44
o.s.ř.), přednést a doplnit své návrhy na závěr jednání (§ 118
o.s.ř.), být vždy řádně předvolán k jednání (§ 115 o.s.ř.), jakož
i o právo vystupovat před soudem osobně nebo prostřednictvím svého
zástupce (§ 24 o.s.ř.) a o právo na řádné doručení vydaného
rozhodnutí (§ 158 o.s.ř.). V tomto směru dospěl Ústavní soud
k závěru, že ve vztahu ke stěžující si právnické osobě rovnost
účastníků řízení, tak jak byla v citovaném nálezu Ústavním soudem
vyložena, nebyla postupem obecných soudů porušena. Z výše
uvedeného vyplývá, že zásada rovnosti účastníků řízení se týká
jejich postavení procesního a nelze ji tedy vztahovat (ač
z argumentace stěžovatelky by se tak dalo usuzovat) na výsledek
sporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které
jsou jim předloženy k rozhodnutí stranami, které nejsou schopny se
domluvit a vyřídit svoje věci mimosoudně. Z toho plyne, že
(s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů) soud
zpravidla přisvědčí jedné straně. Jinak řečeno, výsledek sporu sám
o sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení.
V posuzované věci byl projednáván konkrétní a jedinečný
skutkový děj a soudy nečinily žádné závěry zobecňující a obecně
platné i pro jiné podobné případy. Takový typ rozhodnutí neotevírá
prakticky žádný prostor pro jurisdikci Ústavního soudu. Pokud je
porušení čl. 37 odst. 3 Listiny spatřováno v tom, že obecné soudy
dostatečně nepřihlédly k tomu, že firma byla uvedena do nejistoty,
neboť v relativně krátké době po uzavření smlouvy byla platnost
této smlouvy zpochybněna, pak k této argumentaci Ústavní soud
uvádí, že zmíněná skutečnost by patrně mohla být pro firmu důvodem
k odstoupení od smlouvy, stejně tak by mohl být zvažován soulad
takového jednání s principem dobrých mravů, v žádném případě však
nelze tuto samotnou skutečnost posuzovat izolovaně, tedy bez
přihlédnutí k tomu, že v průběhu více jak sedmi let byla jakákoli
snaha pronajímatele o kontakt s firmou bezvýsledná, na výzvy
k zajištění provozu nebylo reagováno a pro porušení smlouvy byla
dána celá řada výpovědí, a to nejen z důvodu neprovozování
koupaliště. Kromě toho z obsahu prozatímní nájemní smlouvy (přes
její velký rozsah a mnohomluvnost) nevyplývá, že by nebylo možno
ji vypovědět i bez udání důvodů, jinak řečeno, že by z ní nadevší
povinnost vyplývala redukce možnosti výpovědi jen na situace
výslovně sjednané (§ 678 obč. zák.).
Tvrzení, že postupem soudu měl být porušen též čl. 36
Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tedy právo na projednání věci
nezávislým a nestranným soudem, ve spravedlivě vedeném procesu,
konstatuje Ústavní soud, že porušení těchto ústavních zásad, tak
jak je ve své judikatuře opakovaně vyložil, konstatovat nemohl.
Všem stranám sporu byla dána stejná možnost prezentovat své názory
před soudem, přičemž to, že se jednatelé firmy prakticky žádného
jednání před obecnými soudy nezúčastnili a jednali pouze
prostřednictvím zmocněného právního zástupce, bylo věcí jejich
svobodného rozhodnutí. Jediné, co lze soudům vytknout (což ovšem
nebylo namítáno) je to, že celý spor trval zbytečně dlouho
a zejména jeho přerušení bylo nefunkční.
Konečně pak, pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že postupem
obecných soudů mělo dojít též k porušení čl. 24 Listiny, podle
kterého příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině
nesmí být nikomu na újmu, je Ústavní soud především nucen
konstatovat, že taková námitka se objevuje až v ústavní stížnosti.
Kromě toho zmíněný článek Listiny zcela evidentně směřuje zejména
k právnímu postavení každé lidské bytosti, a proto ve vztahu
k osobě právnické je taková argumentace jen obtížně použitelná.
Jakkoli tedy Ústavní soud zcela nevylučuje možnost takové
argumentace, byla v této věci tato námitka vznesena pouze v obecné
rovině, a proto také je v obecné rovině odmítána, když nic
v průběhu procesu nenasvědčuje tomu, že by tato otázka měla
nějakou relevanci.
Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud žádné
oprávnění k tomu, aby zrušil rozhodnutí obecných soudů a vrátil
tak de facto stav věcí o sedm let zpět. Rozhodl proto tak, jak je
ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zákona).
V Brně dne 24. června 2002
Odlišné stanovisko
Podle ustanovení § 132 o. s. ř., v dříve platném znění, důkazy hodnotísoud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zatímco část citovaného ustanovení před středníkem lze považovat za jednu z podmínek realizace ústavního principu nezávislosti soudu zakotveného v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, směřuje část tohoto ustanovení za středníkem k ústavnímu principu rovnosti účastníků (... přihlíží ke všemu ..., co uvedli účastníci ...) zakotvenému v čl. 37 odst. 3 Listiny. Jakýmsi korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je tedy jeho rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovati na bázi této jejich nezávislosti tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků v řízení. Tak se může stát právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, přitom však přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle, neboť v takovém případě vlastně postupuje, jak se mu zlíbí.
V tomto směru nezbývá než přisvědčit námitce stěžovatelky o porušení tohoto jejího ústavně zaručeného práva na rovné postavení v řízení. To proto, že ačkoli žalobce zpochybnil platnost tzv. prozatímní nájemní smlouvy ze dne 28. 11. 1994 již v dopise tehdejší primátorky města BrnaJUDr. Dagmar Lastovecké z 8. 2. 1995 adresovaném zástupci stěžovatelky a v těsném časovém sledu, tedy již dne 27. 2. 1995, došlo k podání žaloby, a to již z výše uvedeného důvodu, žádný z obecných soudů tuto skutečnost nevzal vůbec v úvahu, jakkoli řízení o otázce platnosti smlouvy bylo uzavřeno zastavením řízení teprve napadeným rozsudkem soudu prvého stupně z 16. 11. 2000 a koncentrovaly celé řízení na sekundární otázku platnosti výpovědi z 19. 8. 1996, sekundární proto, že do vydání napadeného rozsudku městského soudu zůstávala principiální otázkou platnost smlouvy. Tento postup vedl konsekventně k tomu, že nebyl vůbec vzat v úvahu ani čl. I smlouvy o uzavření budoucích smluv na areál Riviera z 19. 9. 1994, v němž se zdůrazňuje obzvláště rozsáhlý podnikatelský záměr budoucího nájemce v areálu Riviera a vědomí obou smluvních stran o závažnosti a náročnosti realizace tohoto záměru předpokládajícího nezbytnost jejich vzájemné spolupráce a součinnosti (např. čl. V odst. 2 smlouvy), stejně jako obsah čl. III prozatímní nájemní smlouvy konstatující, že účelem nájmu je rekonstrukce, správa a provozování komplexu říčních bazénů, objektů a odpočinkových ploch v areálu Riviera za účelem rekreace široké veřejnosti. Žalobce postupoval tak v tomto sporu zcela rozporuplně, když na jedné straně se soudní cestou krátce po uzavření prozatímní nájemní smlouvy domáhal určení neplatnosti této smlouvy, vyklizení pronajatých objektů a dokonce i vydání předběžného opatření, na druhé straně plnění z ní. O tom, že plnění smluvních závazků na straně stěžovatelky přitom nepochybně vyžadovalo součinnost žalobce, lze mít z již uvedených důvodů stěží pochyb. Jestliže tedy obecné soudy ve svých zjištěních a úvahách započaly teprve jakousi "střední" částí, nelze tento jejich postup kvalifikovat jinak než jako porušení již konstatovaného principu rovnosti účastníků. Stěží proto obecné soudy si mohly položiti, a natož odpověděti, otázku, co tedy stěžovatelka měla vlastně činit, když již krátce po uzavření prozatímní nájemní smlouvy bylo zjevno, že žalobce ji jako partnera neuznává, a že proto o nevyhnutelné součinnosti z jeho strany nelze vůbec ani uvažovat, když navíc podáním ze dne 12. 6. 1995 žalobce navrhl doplnění návrhu, a to tak, že se určuje, že prozatímní nájemní smlouva uzavřená dne 28. 11. 1994 je neplatná, kteroužto změnu návrhu připustil městský soud při jednání dne 24. 9. 1996. Nevyhnutelnost této otázky byla nasnadě tím spíše, že městský soud ve svém rozsudku sám konstatuje posudek vypracovaný Ústavem betonových a zděných konstrukcí Stavební fakulty VUT Brno ze dne 1. 6. 1993, z něhož zjišťuje,, že komplex říčních bazénů na Rivieře v Brně je v tak špatném technickém stavu, že při zodpovědném uplatnění závazných předpisů a směrnic by neměl být uveden do provozu, a to z důvodu špatného stavu povrchů betonových konstrukcí bazénů a nedořešení některých provozně důležitých detailů, podmiňujících bezpečný a hygienicky nezávadný provoz.
Postup obecnýchsoudů, které celou řadu významných a relevantních důkazů jako by "neviděly", aby je nemusely učinit předmětem svých úvah a hodnocení, není proto nic jiného, než projevem diskriminace spojeným s akty libovůle, ocitajícími se v příkrém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinými slovy, věc byla projednána způsobem, který je vzdálen principu spravedlnosti a vzbuzuje závažné pochybnosti o nestrannosti soudu.
JUDr. Vladimír Čermák