Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1396/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Blansko
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Důkaz
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1396.11.1
Datum podání13.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 228 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1396/11 ze dne 22. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. N., právně zastoupeného Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Boskovice, Hybešova 17, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Blansku ze dne 11. května 2010, č.j. 1 T 42/2010-50, a Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2010, č.j. 8 To 422/2010-72, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, č.j. 3 Tdo 48/2011-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na rovnost účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 Listiny, ve spojení s čl. 96 Ústavy České republiky, a právo na obhajobu, zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvanácti měsíců. Současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozené na náhradu škody částku 14.302,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zrušil výrok o náhradě škody a nově uložil stěžovateli povinnost uhradit poškozené na náhradu škody částku 11.918,- Kč. Se zbytkem nároku odkázal soud poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce krajský soud zamítl. Dovolání stěžovatele citovaným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného důvodu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěry obecných soudů v jeho věci, neboť jeho důkazy a námitky byly odmítnuty jako nadbytečné, případně se jimi soudy nezabývaly. Podle jeho přesvědčení provedení těchto důkazů mohlo vést k jiným závěrům soudů. Byl tak zkrácen v právu na obhajobu. Ve věci rovněž nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu, zcela totiž absentuje úmysl stěžovatele poškodit vozidlo. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 19 T 42/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech. Tvrzení o zkrácení v právu na spravedlivý proces zjevně odvozuje výhradně od skutečnosti, že řízení nebylo zakončeno způsobem, který požadoval.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ze spisu nalézacího soudu se podává děj jednání, pro které byl stěžovatel stíhán. Na základě požadavku stěžovatele svědek přeparkovával osobní vůz a přitom došlo k rozbití zadního okna tohoto vozidla, které rukou způsobil stěžovatel. Obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že stěžovatel se dopustil uvedeného přečinu tím, že rozbil zadní okno vozidla v úmyslu nepřímém. Stěžovatel totiž nebyl spokojen se způsobem, jakým svědek chtěl vyřešit odstavení vozidla, a proto udeřil do skla, které se v důsledku úderu rozbilo. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl neprovedení důkazu výslechem jím požadovaného svědka, a to přesto, že sám v prvotním návrhu (č.l. 38) uvedl, že svědek samotný incident neviděl, může se však vyjádřit k okolnostem následujícím. V rámci hlavního líčení pak výslech jako nezbytný důkaz nepožadoval. Následně ale soudům jeho neprovedení vytýkal. Z rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i ze spisu okresního soudu, je rovněž patrné, že další důkaz - zpráva ošetřující lékařky - byl nalézacím soudem proveden. Stěžovatel však vyvozené závěry neakceptuje, a proto považuje provedení důkazu za nedostatečné. Ze zprávy ošetřující lékařky, po ošetření provedeném dva dny po incidentu, přitom jako objektivní zranění je uvedeno poškození čtvrtého prstu pravé ruky, kterou bylo rozbito sklo. Ze soudního spisu i z napadených rozhodnutí je rovněž zjevné, že ani stěžovatel sám nezpochybnil, že by rozbití zadního okna vozidla nezpůsobil. Jeho obhajoba je však založena výhradně na tvrzení, že sklo rozbil neúmyslně, při pádu na náledí po nárazu (kontaktu) couvajícího předmětného vozidla.

Ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé je tedy zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, přičemž Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat na tato rozhodnutí odkazuje.

Pro úplnost Ústavní soud opakovaně uvádí, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Jakkoliv stěžovatel výslovně nenapadl i rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž od doručení rozhodnutí o tomto procesním prostředku odvodil lhůtu k podání ústavní stížnosti, Ústavní soud posoudil veškeré námitky tvrdící zkrácení v základních právech i ve vztahu k tomuto rozhodnutí. Argumentace stěžovatele je přitom obdobná, jako v ústavní stížnosti, resp. shoduje se s obhajobou stěžovatele v rámci celého řízení. Stěžovatel však neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru