Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1387/08 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ v Brně
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
důkazní břemeno
daň/nedoplatek
správní rozhodnutí
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1387.08.1
Datum podání05.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31 odst.8, § 31 odst.9, § 2 odst.3

563/1991 Sb.

586/1992 Sb., § 25, § 26, § 24


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1387/08 ze dne 29. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky J. N., zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem Mendlovo náměstí 1a, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 186/2007-43 ze dne 27. 3. 2008 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ-110-4480/2000-010/PH ze dne 8. 1. 2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 5. 6. 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisů Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 30 Ca 88/2001, 31 Ca 163/2005 a 31 Ca 186/2007, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") č. j. FŘ-110-4480/2000-010/PH ze dne 8. 1. 2001 bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov č. j. 127407/99/293912/8104 tak, že daňová povinnost, která byla stěžovatelce doměřena na dani z příjmů fyzických osob za rok 1997, činila 180.736,- Kč, namísto původních 221.200,-Kč. Daň byla stěžovatelce dodatečně vyměřena mimo jiné proto, že správce daně neuznal jako daňově uznatelný náklad ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů") částku 503.550,- Kč, související s dodávkou dřeva od dodavatele Y. D. Rozsudkem krajského soudu č. j. 30 Ca 88/2001-56 ze dne 9. 2. 2004 bylo rozhodnutí finančního ředitelství zrušeno, nicméně tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 69/2004-90 ze dne 20. 9. 2005. Krajský soud poté rozsudkem č. j. 31 Ca 163/2005-29 ze dne 24. 1. 2006 rozhodl shodně jako v předchozím případě, přičemž i toto rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 153/2006-54 ze dne 31. 7. 2007 zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání. Krajský soud posléze, jsa vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, rozsudkem č. j. 31 Ca 186/2007-43 ze dne 27. 3. 2008 žalobu stěžovatelky zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky, neboť správní orgány, resp. obecné soudy, nesprávně posoudily daňovou uznatelnost nákladů vynaložených na koupi dřeva od dodavatele Y. D. a v důsledku toho chybně stanovily výši její daňové povinnosti. Stěžovatelka zopakovala svou argumentaci z předchozího průběhu řízení, tzn. především, že nebyla povinna zjišťovat, zda byl jmenovaný dodavatel registrován k dani z příjmů fyzických osob a že jí nemohlo být přičítáno k tíži, že neposkytoval správci daně potřebnou součinnost. Rovněž nevedení daňové evidence nemohlo mít samo o sobě za následek daňovou neuznatelnost nákladů, nýbrž toliko pokutu dle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska uznatelnosti předmětných nákladů bylo rozhodné, že stěžovatelka uvedla dřevní hmotu, nabytou od jmenovaného dodavatele, ve svých zdanitelných příjmech a tyto příjmy zdanila; výdaje na tyto příjmy vynaložené pak byly daňově uznatelné do výše příjmů z nich plynoucích. Skutečnost, že stěžovatelka nevedla skladovou evidenci, byla bez významu, neboť bylo prokázáno, že stěžovatelka nakoupila od státem registrovaného subjektu dřevní hmotu, za tuto zaplatila dohodnutou kupní cenu a takto vynaložené prostředky sloužily k dosažení výnosů z následného prodeje zákazníkům. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že správcem daně byla v daňově uznatelných nákladech ponechána částka 120.550,- Kč, představující práce na dřevoskladě provedené osobou Kolektivní malý podnik L.E.S., organizační složka. Přestože existence tohoto účetního případu byla doložena obdobně jako v případě dodavatele Y. D., finanční ředitelství ani k opakované námitce stěžovatelky neuvedlo, z jakých důvodů byly oba případy posouzeny odlišně, což mělo dle jejího názoru za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro absenci řádného odůvodnění. S argumentací stěžovatelky se dostatečně nevypořádal ani krajský soud, který nevzal v potaz nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2095/07, IV. ÚS 48/05 a II. ÚS 664/04), na něž stěžovatelka v řízení odkazovala a z nichž vyplývalo, že pokud byl doklad vystaven nekontaktním subjektem, není možno bez dalšího dospět k závěru, že zboží nebylo dodáno, nýbrž je třeba přihlédnout rovněž k dalším důkazům. Účelem daňového řízení není vybrat daň v co nejvyšší výši a pouze u těch subjektů, které s finančními orgány komunikují. V důsledku vydání napadených rozhodnutí se významně navýšila daňová povinnost stěžovatelky a následným výběrem daně došlo k protiprávnímu umenšení jejího soukromého majetku. Taktéž celková délka řízení byla dle stěžovatelky nepřiměřená. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 31 Ca 186/2007-43 ze dne 27. 3. 2008 a rozhodnutí finančního ředitelství č. j. FŘ-110-4480/2000-010/PH ze dne 8. 1. 2001 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny.

V projednávané věci tvořila podstatu ústavní stížnosti polemika s názorem krajského soudu, resp. finančního ředitelství, že se v případě částky 503.550,- Kč nejednalo o daňově uznatelný náklad, neboť stěžovatelka neprokázala realizaci obchodní transakce, spočívající v nákupu dřeva od dodavatele Y. D.

Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), upravuje v § 31 rozložení důkazního břemene mezi správce daně a poplatníka. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 33, str. 271) uvedl, že daňové řízení je vystavěno na zásadě, že každý daňový subjekt má nejen povinnost sám daň přiznat, nýbrž též povinnost svá tvrzení doložit. Pokud toto důkazní břemeno neunese, je správce daně oprávněn daň stanovit. Dle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků prokazuje daňový subjekt mj. skutečnosti uváděné v daňovém přiznání, bylo tedy na stěžovatelce, aby prokázala, že zakoupený materiál byl uznatelným výdajem ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí finančního ředitelství je dále zdůrazněno, že aby mohly být výdaje vynaložené daňovým subjektem uznány, nepostačuje pouze doložení dokladu o úhradě ceny, nýbrž je povinností daňového subjektu prokázat realizaci, tzn. konkrétní uskutečnění obchodu, k čemuž v případě stěžovatelky nedošlo. S tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, když v odůvodnění rozsudku č. j. 5 Afs 153/2006-54 ze dne 31. 7. 2007 konstatoval, že mezi uznatelným výdajem a příjmem musí existovat příčinná souvislost, přičemž zákon za daňově uznatelný výdaj označuje takový výdaj, jehož faktické vynaložení poplatník prokázal. Stěžovatelce byly správcem daně vytýkány nedostatky v účetní dokumentaci, které neumožňovaly učinit závěr o způsobu nabytí, ceně a množství dodaného zboží ani jeho využití. Stěžovatelka sice předložila důkazy, jimiž se snažila rozhodné skutečnosti prokázat, nicméně dle názoru finančních orgánů i obecných soudů nebyly tyto způsobilé nedostatky v jejím účetnictví nahradit.

Ústavní soud dospěl po přezkoumání napadených rozhodnutí k závěru, že finanční orgány i obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem a respektovaly základní zásady spravedlivého řízení. Finanční orgány posoudily všechny důkazy, včetně těch provedených na návrh stěžovatelky, a závěr, že rozhodné skutečnosti nebyly stěžovatelkou prokázány, učinily zcela v mezích zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Jak finanční orgány, tak obecné soudy, svá rozhodnutí v tomto ohledu náležitě a srozumitelně odůvodnily, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich názory jakkoliv přehodnocovat. V této souvislosti je třeba poznamenat, že se finanční orgány, resp. obecné soudy, neomezily toliko na zjištění, že dodavatelský subjekt je nekontaktní, nýbrž umožnily stěžovatelce prokázat realizaci plnění prostřednictvím dalších důkazů, které následně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko opakovala argumenty přednesené již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto náležitým způsobem vypořádaly, a stavěla tak Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, jež mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv.

Ke kasaci napadených rozhodnutí nemohla vést ani tvrzená nepřiměřená délka řízení, neboť při nápravě případných pochybení v tomto směru je třeba postupovat dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, a teprve po vyčerpání tohoto procesního prostředku by bylo možno se obrátit na Ústavní soud.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru