Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1386/07 #1Nález ÚS ze dne 27.03.2008K odůvodnění výroku soudního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
advokát/odměna
Zavinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 61/48 SbNU 941
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1386.07.1
Datum vyhlášení15.04.2008
Datum podání30.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 146 odst.1, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud z rozhodnutí obecného soudu nevyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, nelze jeho rozhodnutí považovat v tomto směru za přezkoumatelné.

V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen a je ve zřetelném rozporu s judikaturou upínající se k interpretaci a aplikaci jednoduchého práva relevantního pro posouzení dané věci, lze spatřovat prvek nahodilosti a libovůle, který nemůže být tolerován, neboť představuje v konečném důsledku porušení základního práva účastníka řízení na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Z. K. a M. K. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 27. března 2008 podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech výrok III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2007 sp. zn. 10 Co 141/2007. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy strana žalovaná) byli úspěšní ve sporu o určení neplatnosti exekutorských zápisů a notářského zápisu, neboť Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. 11. 2006 žalobu zamítl a žalobkyni zavázal povinností zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 17 400 Kč. Odvolací řízení Krajský soud v Plzni po zpětvzetí odvolání žalobkyně do meritorního výroku rozsudku odvolacího řízení zastavil, rozsudek okresního soudu o náhradě nákladů změnil tak, že částku nákladů řízení zvýšil na 18 000 Kč a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků nepřiznal. Stěžovatelé poukazovali na rozpor v odůvodnění usnesení krajského soudu a nesouhlasili s nepřiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdyby se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí.

Ústavní soud konstatoval, že v daném případě byla ústavní stížnost důvodná pouze v části směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a to proto, že krajský soud nevzal v úvahu skutečnost, že odvolací řízení bylo zastaveno z důvodů zpětvzetí odvolání žalobkyně do meritorního výroku, nikoliv však pro chování stěžovatelů. Krajský soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatelů nezabýval otázkou zavinění žalobkyně na zastavení řízení v souvislosti se zpětvzetím jejího odvolání, a tedy ani aplikací ustanovení § 146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu, a svůj postup nikterak neodůvodnil a pouze konstatoval, že stěžovatelé měli úspěch jen v nepatrné části. Zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu) je však v případě zastavení (odvolacího) řízení doplněna zásadou zavinění (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu). Z rozhodnutí krajského soudu nevyplývalo, jakou úvahou byl veden a na základě jakých skutečností dospěl k názoru, že není možné odpovědnost za zavinění ve vztahu k zastavení odvolacího řízení přičítat žalobkyni a proč nelze stěžovatelům přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Svým postupem, který odpovídajícím způsobem soud nevysvětlil a který byl v rozporu se stabilizovanou judikaturou, porušil základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem byl v dané věci Miloslav Výborný. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1386/07 ze dne 27. 3. 2008

N 61/48 SbNU 941

K odůvodnění výroku soudního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 27. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 1386/07 ve věci ústavní stížnosti Z. K. a Mgr. M. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2007 sp. zn. 10 Co 141/2007 ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů soudního řízení, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení.

I. Výrok III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2007 sp. zn. 10 Co 141/2007 se ruší, neboť postupem přecházejícím jeho vydání bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny domáhali zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni v jeho náhradově nákladových výrocích.

2. Ve stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelé, kteří zde vystupovali na straně žalované, uvedli, že byli ve sporu o určení neplatnosti exekutorských zápisů a notářského zápisu plně úspěšní, neboť Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. 11. 2006 č. j. 6 C 162/2006-36 žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni zavázal povinností zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 17 400 Kč (výrok II.). Odvolací řízení Krajský soud v Plzni zastavil (výrok I.), rozsudek okresního soudu o náhradě nákladů změnil tak, že povinnost žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovaným zvýšil na částku 18 000 Kč (výrok II.), právo na náhradu nákladů odvolacího řízení však žádnému z účastníků nepřiznal (výrok III.).

3. Stěžovatelé poukázali na rozpor v odůvodnění usnesení krajského soudu, který potvrdil postup okresního soudu jako správný, když se při určení odměny advokáta řídil ustanovením § 5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, okresní soud však rozhodl podle ustanovení § 8 písm. a) citované vyhlášky. Stěžovatelé namítli, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že náklady řízení měly být přiznány podle § 5 citované vyhlášky, měl rozhodnutí soudu prvního stupně změnit, nikoliv konstatovat, že je správné. Pokud by bylo aplikováno ustanovení § 5 písm. d) citované vyhlášky, musel by odvolací soud přiznat stěžovatelům náklady řízení nikoliv ve výši 18 000 Kč, ale ve výši 28 702,80 Kč.

4. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s tím, že jim krajský soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Upozornili, že žalobkyně byla neúspěšná i v jiných třech sporech (vedených proti stěžovateli), ve kterých na základě stejných důvodů jako v projednávané věci napadla další exekuční či notářské zápisy, a protože se patrně domnívala, že nebude mít úspěch ani v předmětné věci, vzala odvolání do meritorního výroku rozsudku okresního soudu zpět. Ať byly její důvody jakékoliv, dle názoru stěžovatelů vzala žalobkyně odvolání zpět bez toho, že by jí k tomu stěžovatelé zavdali příčinu, čímž procesně zavinila zastavení řízení, a tudíž měla být zavázána povinností uhradit jim náklady důvodně vynaložené v odvolacím řízení. Pokud odvolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelé měli ve věci jen částečný úspěch, pak dle jejich názoru věc nesprávně posoudil, neboť stěžovatelé svým odvoláním do nákladů řízení sice dosáhli částečného úspěchu, ale ve věci samé zaznamenali plný úspěch, neboť odvolací řízení bylo zastaveno z důvodů zpětvzetí odvolání žalobkyně. Stěžovatelé uzavřeli, že úspěch ve věci se posuzuje podle úspěchu v meritu věci, a nikoliv ve vztahu k výroku o nákladech řízení.

II.

5. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 2008 podepsaném předsedkyní senátu 10 Co uvedl, že se ztotožnil s názorem Okresního soudu v Domažlicích, že při rozhodování o odměně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. soud nevycházel z výše peněžitých částek, a připustil, že výše nákladů řízení byla určena nesprávnou částkou, neboť měl nesprávně za to, že okresní soud postupoval podle ustanovení § 5 písm. d) citované vyhlášky. K námitkám stěžovatelů proti výroku III. napadeného usnesení krajský soud uvedl, že nezohlednil zavinění žalobkyně v souvislosti se zpětvzetím odvolání, ale pouze úspěch v otázce odvolání do nákladů řízení.

6. Žalobkyně I. M. se k ústavní stížnosti nevyjádřila a podáním ze dne 11. 2. 2008 sdělila, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.

III.

7. Z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích a usnesení Krajského soudu v Plzni připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že okresní soud zamítl žalobu, ve které žalobkyně žádala soud o určení, že v žalobě označené exekutorské zápisy a notářský zápis sepsaný za účasti povinného Z. M. (nyní Z. K.) a oprávněné M. S. (nyní M. K.) ve prospěch M. S. pro částky 240 000 Kč, 127 200 Kč a 341 250 Kč jsou neplatné (výrok I.). Žalobkyně tvrdila, že předmětné listiny byly sepsány bez jejího souhlasu jako bývalé manželky, neboť v době jejich pořízení ještě nebylo mezi ní a žalovaným vypořádáno společné jmění manželů. Okresní soud posoudil danou žalobu jako žalobu na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. a dospěl k závěru, že žalobkyně neměla a ani mít nemohla naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětných zápisů, neboť v téže době probíhalo u Okresního soudu v Karlových Varech mezi žalobkyní a stěžovatelem řízení o vypořádání společného jmění manželů a žalobkyně mohla v rámci tohoto řízení uplatnit pohledávku, resp. závazek, který vznikl pouze jejímu manželovi. Pokud šlo o náhradu nákladů řízení, okresní soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 17 400 Kč (výrok II.). Výši odměny za zastupování určil podle § 17 písm. b) a § 8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. tak, že trojnásobek částky 4 500 Kč navýšil o 20 % a za šest hlavních úkonů přiznal náhradu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 1 200 Kč.

8. K odvolání žalobkyně (do obou výroků) a stěžovatelů (do náhradově nákladového výroku) Krajský soud v Plzni po zpětvzetí odvolání žalobkyně do meritorního výroku rozsudku odvolací řízení zastavil (výrok I.) a rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal žalobkyni povinností zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 18 000 Kč (výrok II.). Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelům, že paušální odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. měla být stanovena na základě peněžitých plnění, jež byla předmětem dvou exekučních zápisů a jednoho notářského zápisu, a potvrdil, že pokud okresní soud vycházel z toho, že šlo o určení neplatnosti listin, byl jeho postup správný. Důvodem měnícího rozhodnutí byla úprava nesprávně přiznané náhrady hotových výdajů, kterou krajský soud v souladu s novelou vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiznal ve výši 1 800 Kč.

9. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl tak, že právo na jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal (výrok III.), neboť úspěch stěžovatelů v odvolacím řízení "byl pouze v nepatrné části".

IV.

10. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili (podáními z 8. 2. 2008 a 17. 3. 2008) svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a k tomu, že Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

11. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

12. Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 (usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307) a další]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to ani v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Ústavní soud rovněž uvedl, že otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem rozhodnutí vydaných v předmětné věci a posoudil je z hlediska tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná pouze v části směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, v části směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je zjevně neopodstatněná.

14. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplynulo, že při rozhodování o nákladech řízení před okresním soudem (výrok II. napadeného usnesení) Krajský soud v Plzni postupoval shodně jako soud okresní, tj. podle úspěchu ve věci za použití ustanovení § 220 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a příslušných podzákonných předpisů. Z ústavněprávního hlediska bylo relevantní, že krajský soud stvrdil postup okresního soudu při rozhodování o odměně jako správný, tj. že výše odměny byla odvozována od určení neplatnosti listin, a nikoliv od výše peněžitých částek v nich uvedených, a že respektoval zásadu úspěchu ve věci. Skutečnost, že krajský soud nesprávně usoudil o postupu okresního soudu při aplikaci podzákonné normy, v důsledku čehož určil výši nákladů řízení nesprávně, na tomto závěru nic nemění. Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že mu posouzení zákonnosti rozhodnutí či jeho celkové správnosti nepřísluší a jeho zásah je odůvodněn jen v případech, kdy pochybení orgánu veřejné moci v rovině zákonné je natolik výrazné, že založí též zásah do práv a svobod zaručených na ústavní úrovni. V předmětné věci Krajský soud v Plzni imperativ "zákonem stanoveného postupu" obsažený v čl. 36 odst. 1 Listiny nepřestoupil, a proto Ústavní soud po přihlédnutí k okolnostem případu ústavní stížnost směřující proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V.

15. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení krajskýsoud postupoval podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním omezujícím se na konstatování, že stěžovatelé zaznamenali v odvolacím řízení jen nepatrný úspěch. Tvrzení stěžovatelů, že krajský soud nevzal v úvahu skutečnost, že odvolací řízení bylo zastaveno z důvodů zpětvzetí odvolání žalobkyně do meritorního výroku, nikoliv však pro jejich chování, bylo tvrzením důvodným.

16. Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. obecně platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení) (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). K pojmu "zavinění" použitého ve větě první citovaného ustanovení Ústavnísoud ve svých předchozích rozhodnutích stvrdil ústavní konformitu interpretace, dle níž je tento pojem třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, stejně tak je třeba uvažovat o důvodnosti podání návrhu (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), neboť pokud by důvodně podaný návrh byl vzat zpět pro chování žalovaného, nesměly by jít náklady řízení k tíži žalobce, ačkoliv ten svým projevem vůle zastavení řízení vyvolal.

17. V projednávaném případě žalobkyně vzala zpět odvolání do meritorního výroku rozsudku okresníhosoudu, kterým byla její žaloba zamítnuta, a je zcela zjevné, že tak neučinila v reakci na chování stěžovatelů, neboť rozhodnutí okresního soudu v meritu věci bylo pro stěžovatele příznivé; stěžovatelé jako žalovaní byli ve sporu úspěšní. Krajský soud v Plzni se však otázkou zavinění žalobkyně na zastavení řízení v souvislosti se zpětvzetím jejího odvolání, a tedy ani aplikací ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatelů nezabýval a svůj postup nikterak neodůvodnil a omezil se na pouhé konstatování, že stěžovatelé měli v odvolacím řízení úspěch jen v nepatrné části. Zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) je však v případě zastavení (odvolacího) řízení doplněna zásadou zavinění (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Pokud z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývalo, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností dospěl k názoru, že není možné odpovědnost za zavinění ve vztahu k zastavení odvolacího řízení přičítat žalobkyni a proč nelze stěžovatelům přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení, nelze jeho rozhodnutí považovat v tomto směru za přezkoumatelné. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen a je navíc ve zřetelném rozporu se stabilizovanou judikaturou upínající se k interpretaci a aplikaci jednoduchého práva relevantního pro posouzení dané věci, lze spatřovat prvek nahodilosti a libovůle, který nemůže být tolerován, neboť představuje v konečném důsledku zásah do základního práva účastníka řízení obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny. Přestože tedy Ústavní soud respektuje, že rozhodování o nákladech řízení je zcela v pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu, aby jejich závěry jakkoliv přehodnocoval, z důvodů výše vyložených trvá na dodržení všech aspektů práva na spravedlivý proces při soudní ochraně práv stěžovatelů.

18. Z vyložených důvodů Ústavnísoud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti směřující proti výroku III. napadeného usnesení podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona toto rozhodnutí zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru