Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1380/10 #2Usnesení ÚS ze dne 21.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1380.10.2
Datum podání12.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1380/10 ze dne 21. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, AK se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 čj. 62 Co 397/2009-84 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 11. 5. 2010 se Z. B. (dále též "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud rozhodl, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 20. 1. 2010 bylo porušeno základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 25. 3. 2009 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na zaplacení částky 20.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení; uvedené částky se žalobce domáhal s tvrzením, že v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 10/2006 mu vznikl nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Nesprávný úřední postup soudu měl podle žalobce spočívat v průtazích v řízení v délce více než rok a čtvrt a dále v jeho postupu, tj. zaslání "vadného" návrhu k vyjádření, aniž by se soud postaral o odstranění jeho vad postupem podle § 43 o. s. ř. Nalézací soud konstatoval, že v období od 12. 9. 2006 do 20. 11. 2007 došlo k průtahu přičitatelnému soudu; po celkovém posouzení délky řízení, chování žalobce v řízení a posouzení významu předmětu řízení pro žalobce dovodil, že nárok žalobce uplatněný za situace, kdy předmětné řízení, ohledně kterého se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, dosud nebylo pravomocně skončeno, nebyl důvodný. Nalézací soud poukázal na závěry Ústavního soudu vyplývající z nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 a nálezu (správně usnesení) ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06.

Dne 20. 1. 2010 odvolací soud k odvolání žalobce rozhodl, že soudkyně nalézacího soudu ve výroku jmenovaná není vyloučena z projednání a rozhodnutí této právní věci (výrok I.), rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Konstatoval, že za situace, kdy žalobce uplatnil nárok na náhradu škody podle § 31a zákona o odpovědnosti za škodu za řízení u soudu, které dosud nebylo pravomocně skončeno, k čemuž svým postupem v řízení přispěl, dospěl k závěru, že dostatečným a spravedlivým zadostiučiněním bylo již samotné konstatování (§ 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu), že došlo k porušení práva žalobce na rychlou a účinnou ochranu jeho práv podle článku 6 odst. 1 Úmluvy.

III.

V části II. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že odvolací soud se jeho právy zabýval pouze formálně a zcela nedostatečně, neboť jednání o odvolání trvalo dle protokolu přesně 10 minut, čímž došlo k porušení "zásady dvojinstančnosti rozhodování v občanském soudním řízení", zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jeho práva účastníka řízení byla postavena do ryze formální roviny.

V části III. stěžovatel uvedl, že si je vědom postavení a role Ústavního soudu, zejména ve vztahu k soudům obecným, přesto však byl toho názoru, že by Ústavní soud v jeho případě měl přezkoumat, zda na straně obecných soudů nedošlo k výkladové "svévoli", extrémnímu interpretačnímu nesouladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ohledně odškodňování nemajetkové újmy způsobené postupem orgánů státu a nesprávné aplikaci judikatury Ústavního soudu; svá tvrzení podrobněji rozvedl a poukázal též na údajný nesoulad "výrokové části rozhodnutí nalézacích soudů s odůvodněním."

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstata ústavní stížnosti spočívala v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy bylo nespravedlivé, přičemž tvrzenou nespravedlivost spatřoval zejména v právních závěrech nalézacího a odvolacího soudu, s nimiž nesouhlasil a které považoval za důsledek vadné aplikace zákona o odpovědnosti za škodu.

Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví - v rozporu s vlastním tvrzením - Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší, jak stěžovatel sám již v ústavní stížnosti správně konstatoval. Ze samotné délky jednání před odvolacím soudem nelze bez dalšího vyvozovat, že tato část řízení nebyla spravedlivá; v tomto směru ostatně stěžovatel (kromě poukazu na délku jednání) nijak neargumentoval.

Pro uvedené jinak postačí na rozhodovací důvody obsažené v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo těmito soudy přiléhavě a srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru