Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1376/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
Bezdůvodné obohacení
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1376.14.1
Datum podání14.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451, § 3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1376/14 ze dne 9. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí č. 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2014 č. j. 28 Cdo 2606/2013-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013 č. j. 30 Co 476/2012-119 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2012 č. j. 68 C 183/2011-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalobkyně") částku ve výši 610 130 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 12. 1. 2012 do zaplacení (výrok I.), zatímco ohledně požadavku na zaplacení dalších 681 910 Kč s určeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích pod body I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení v případě vlastníkem (žalobkyní) nevyužitelných pozemků ležících ve vodárenském areálu stěžovatelky poukázal na vlastní konstantní judikaturu a vysvětlil, proč žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze odepřít. Dovolací soud ke stěžovatelčině argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 2030/09 pro úplnost uvedl, že odvolací soud respektoval závěry v něm obsažené, totiž že výši peněžité náhrady za užívání pozemku nelze určit pouze jako ekvivalent maximální ceny stanovené výměrem Ministerstva financí (jde-li o nájemné jím regulované), bez zřetele k hladině obvyklého nájemného.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatelky se závěry obsaženými v rozhodnutích civilních soudů, zejména pokud jde o stanovení výše bezdůvodného obohacení na základě výše nájemného. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená soudní rozhodnutí pečlivě, řádně a jasně odůvodněna; odkazy na judikaturní prostředí a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu jsou přiléhavé. Zejména Nejvyšší soud zřetelně vysvětlil, proč stěžovatelčina námitka nemůže založit přípustnost dovolání, když samotná otázka správnosti stanovení obvyklé výše nájmu je otázkou skutkovou a nikoli právní a jako taková není (podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) způsobilým dovolacím důvodem.

Ústavní soud navíc považuje za vhodné pro úplnost uvést, že nález sp. zn. III. ÚS 2030/09 se týkal posouzení ústavnosti rozhodnutí civilních soudů o odmítnutí provedení navrhovaných důkazů o výši obvyklého nájemného za pronájem pozemku. Ústavní soud v citovaném nálezu současně zdůraznil, že v tehdejším napadeném rozhodnutí dovolacího orgánu se konkrétně odkazovaná "konstantní judikatura" týkala zcela jiné otázky (srov. bod 25. nálezu) a problém výše nájemného v této judikatuře meritorně řešen nebyl, resp. byl použit způsob určení obvyklého nájemného. Ústavní soud v citovaném nálezu ještě dodal, a to v rovině obiter dictum, že ve výměru Ministerstva financí je regulovaná cena stanovena pouze jako maximální hranice nájemného, nikoliv jako závazná pevná cena (srov. bod 26. nálezu); konečně ani z dalších částí odůvodnění tohoto nálezu nelze dovodit stěžovatelkou uváděnou změnu judikatury, jež by měla v právě souzené věci svědčit o změně právního posouzení věci, a nikoliv o skutkové otázce. Ústavnímu soudu se proto tato argumentace stěžovatelky jeví jako spekulativní.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru