Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1372/20 #1Usnesení ÚS ze dne 28.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 4
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříktrestná činnost
trest/výkon
lhůta
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1372.20.1
Datum podání12.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 148 odst.1 písm.b, § 332 odst.1

40/2009 Sb., § 91 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1372/20 ze dne 28. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H. P., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Václavem Hatákem, advokátem, sídlem Jožky Jabůrkové 275, Pardubice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. ledna 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 sp. zn. 67 To 56/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012 bylo podle § 332 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání osmi let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 17 T 21/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 6 To 35/2011 za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením obvodního soudu ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. 1 PP 490/2012 se stanovením zkušební doby v trvání sedmi let.

3. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako opožděně podanou. S ohledem na to, že stěžovatel později ve stížnosti proti tomuto napadenému usnesení městského soudu uvedl, že stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012 byla řádně odeslána z datové schránky obhájce stěžovatele již dne 13. 1. 2020 a téhož dne byla i dodána stížnostnímu soudu, což doložil i uloženou datovou zprávou ve formátu ZFO a detailem doručenky, postupoval městský soud analogicky podle § 61 odst. 2, 3 trestního řádu a usnesením ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 své usnesení ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 zrušil, když stížnost proti napadenému usnesení obvodního soudu ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012 vyhodnotil jako podanou včas a na základě ní přezkoumal podle § 147 odst. 1 trestního řádu správnost výroku tohoto napadeného usnesení i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Žádné procesní vady v řízení, které napadenému usnesení obvodního soudu předcházelo, neshledal, a ztotožnil se i se závěry obvodního soudu ohledně vykonání trestu, proto podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu usnesením ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020, které stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl, stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení obvodního soudu zamítl. K tomu Ústavní soud podotýká, že i když stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně navrhl toliko zrušení usnesení obvodního soudu a usnesení městského soudu ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 a nikoli usnesení městského soudu ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020, jeho námitky se v širším smyslu i tohoto usnesení týkají, proto bylo namístě považovat jeho ústavní stížnost za obsahově směřující i proti němu [srov. nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), bod 9, dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00].

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že stížnostní soud postupoval zjevně nezákonným způsobem, když jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012 zamítl jako opožděně podanou. Stížnostní soud podle stěžovatele nesprávně uvedl, že stížnost byla podána až dne 14. 1. 2020 v 00:00:05 hodin, když posledním dnem lhůty k podání stížnosti bylo pondělí 13. 1. 2020. Stěžovatel tvrdí, že prostřednictvím svého obhájce podal datovou schránkou stížnost proti danému usnesení včas dne 13. 1. 2020, přičemž do datové schránky soudu byla dodána ve 22:15:39 hodin a ve 22:22:05 se do této datové schránky přihlásila pověřená osoba.

5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí obecných soudů o tom, zda vykoná či nevykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 17 T 21/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 6 To 35/2011. Stěžovatel uvádí, že u veřejného zasedání popsal, jaký vedl po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody život, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ihned nastoupil do zaměstnání, našel si družku, vedl rodinný život a podle svých možností hradil i škodu, jejíž náhrada mu byla soudem uložena. Tvrdí, že trestnou činnost, za kterou byl odsouzen a je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody [pozn. rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 6. 2018 sp. zn. 1 T 119/2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 10 To 211/2018 byl odsouzen pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou] nespáchal, ale i spáchal-li by ji, tak to bylo v první polovině roku 2013 a od té doby vede řádný život, nedopustil se žádné další trestné činnosti či přestupku a celou dobu chodil do zaměstnání. I když se nyní nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, je podle něj zásadní rozdíl, zda má vykonat nepodmíněný trest v délce tří let či sedmi let (s ohledem na možnost podmínečného propuštění). Z uvedených důvodů považuje rozhodnutí obvodního soudu, podle kterého se ve zkušební době neosvědčil, za nesprávné a nespravedlivé. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1202/17 [ (N 151/86 SbNU 527), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná], podle nějž může nastat situace, kdy i když je v průběhu zkušební doby spáchán trestný čin, nemá tato skutečnost bez dalšího vést k nařízení trestu odnětí svobody, ale soudy vždy musí individuálně posuzovat důvody nedodržení stanovených programů a vývoj pachatele. Stěžovatel má za to, že obvodní soud v jeho případě postupoval příliš mechanicky a v rozporu s citovanou judikaturou a že nedostál své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

III.

Vyjádření účastníků

6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k obsahu ústavní stížnosti a příslušný trestní spis. Obvodní soud pouze odkázal na obsah usnesení ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012. Městský soud ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel podal proti jeho usnesení ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 i přes poučení, že proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný, stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. 6 To 26/2020 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustnou. Součástí stížnosti proti usnesení městského soudu bylo i tvrzení stěžovatele, že stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012 byla řádně odeslána z datové schránky obhájce stěžovatele již dne 13. 1. 2020 a téhož dne byla i dodána stížnostnímu soudu, což doložil i uloženou datovou zprávou ve formátu ZFO a detailem doručenky. Proto postupoval analogicky podle § 61 odst. 2, 3 trestního řádu a usnesením ze dne 29. 4. 2020 č. j. 67 To 56/2020 své usnesení ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 zrušil, stížnost vyhodnotil jako včasně podanou a z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 trestního řádu správnost výroku napadeného usnesení i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a protože žádné pochybení neshledal ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl (viz bod 3 shora).

7. Vzhledem ke skutečnosti, že obvodní soud odkázal na obsah svého rozhodnutí ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012 a městský soud se vyjádřil výlučně k pochybení ohledně posouzení včasnosti stížnosti proti zmíněnému usnesení obvodního soudu, které následně usnesením ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 napravil, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné zasílat vyjádření obvodního a městského soudu stěžovateli k replice.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení usnesení městského soudu ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno usnesením městského soudu ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí (jímž sice došlo k pochybení, ale to bylo napraveno již uvedeným usnesením městského soudu, přičemž Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Námitkou stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta jako opožděně podaná stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 1 PP 490/2012, se Ústavní soud ze shora rozvedených důvodů nezabýval, neboť dané pochybení napravil městský soud usnesením ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 (viz body 3., 6. a 8. odůvodnění tohoto rozhodnutí).

11. Ostatní námitky stěžovatele směřují výhradně proti rozhodnutí o vykonání zbytku trestu odnětí svobody. Šlo přitom o námitky, které stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se rozhodující soudy dostatečně a řádně vypořádaly. Ústavní soud předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. Taková situace však v daném případě nenastala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19).

12. Podle Ústavního soudu se obvodní i městský soud zabývaly věcí velmi pečlivě a z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě dospěly k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Stěžovatel byl v průběhu zkušební doby třikrát potrestán za přestupek, a rovněž, jak již bylo shora zmíněno, byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 6. 2018 sp. zn. 1 T 119/2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 10 To 211/2018 pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a výkonu pravomoci statutárního orgánu obchodních společností nebo firem na základě zmocnění, jejichž předmětem je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, výroba plastových a pryžových výrobků, specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím na deset let, přičemž této trestné činnosti se dopustil od počátku června do července 2013, tedy ve zkušební době podmíněného odsouzení.

13. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem je i podle Ústavního soudu důvodný závěr obvodního a městského soudu, podle kterého stěžovatel nevyhověl podmínkám podmíněného propuštění, zejména nevedl řádný život a ve zkušební době se dopustil další závažné převážně majetkové trestné činnosti. Je zřejmé, že ani hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody stěžovatele neodradila od páchání další obdobné trestné činnosti a že podmíněné propuštění nesplnilo svůj výchovný účel. Stěžovatel nevyužil šance soudem mu dané a za situace, kdy rozhodující soud neshledal žádných okolností pro přistoupení k výjimečnému rozhodnutí podle § 91 odst. 1 písm. a) až c) trestního zákoníku, bylo rozhodnuto, že stěžovatel zbytek trestu odnětí svobody vykoná. Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že v posuzovaném případě byly pro toto rozhodnutí splněny zákonné podmínky. Vzhledem k shora uvedeným zásadám přezkumu ústavnosti argumentace stěžovatele proti rubrikovaným soudním rozhodnutím neobstojí.

14. Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní důvod pro překonání závěrů obvodního soudu a městského soudu. Odůvodnění jejich usnesení jsou logická, jejich závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

15. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru