Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1370/12 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
Žaloba
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.1370.12.1
Datum podání13.04.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 267 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1370/12 ze dne 24. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. T., zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, AK se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 126, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012 č. j. 24 Co 515/2011-37, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti stěžovaného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 12. 4. 2012 se V. T. (dále jen "povinná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") vydané v řízení o nařízení exekuce vyklizením bytu bez bytové náhrady a pro vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněného, pro porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Ve vztahu k předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále jen "exekuční soud") stěžovatelka uvedla, že jeho zrušení je "věcí vlastního uvážení Ústavního soudu."

Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu odložil, neboť by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 9. 5. 2011 exekuční soud nařídil exekuci vyklizením specifikovaného bytu v k. ú. Jince bez bytové náhrady podle notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 16. 3. 2011, a jejím provedením pověřil soudního exekutora.

Dne 26. 1. 2012 odvolací soud k odvolání povinné rozhodnutí exekučního soudu ze dne 9. 5. 2011 potvrdil.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Uvedla, že se v samostatném řízení u exekučního soudu domáhá určení, že je i nadále vlastnicí exekuovaných nemovitostí, neboť veškerá smluvní ujednání vedoucí k poskytnutí půjčky společností Financial & Estate Company, s. r. o., byla uskutečněna za podmínek, které již předem vylučovaly její schopnost půjčku jí poskytnutout včas a řádně vrátit, přičemž pro duševní chorobu nebyla schopná činit právní úkony.

Dle přesvědčení stěžovatelky odvolací soud v napadeném rozhodnutí věc posoudil zcela formalisticky, rozporně s "principem spravedlnosti a zákonnosti" a protiústavně. Polemizovala s jeho právním názorem, že notářský zápis s přímým svolením k vykonatelnosti byl řádným exekučním titulem a uvedla, že vydáním napadeného rozhodnutí odvolací soud, vycházející pouze z jazykového výkladu právní normy, porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost je specifická tím, že je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, je nutno přiměřeně vztáhnout i na exekuční řízení [srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43), dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci]. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int).

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení rozhodnutí vydaného odvolacím soudem v exekučním řízení s tvrzením, že jeho vydáním odvolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Z argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzená neústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 16. 3. 2011.

V této souvislosti nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], v projednávaném případě ohledně právních účinků výše zmíněného notářského zápisu ze dne 16. 3. 2011.

Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vybočuje z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti zákonné úpravy, na které bylo toto rozhodnutí založeno; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv a svobod napadeným rozhodnutím odvolacího (případně i exekučního) soudu bylo zjevně neopodstatněné.

Závěry, k nimž ve stěžovatelčině exekuční věci dospěly oba ve věci rozhodující soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněných může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti lze sice pochopit, avšak sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohla být stěžovatelka spokojena.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru