Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 137/2000Nález ÚS ze dne 20.11.2000Nutnost odůvodnit rozhodnutí o vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 174/20 SbNU 235
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.137.2000
Datum vyhlášení11.12.2000
Datum podání03.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.c, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000

N 174/20 SbNU 235

Nutnost odůvodnit rozhodnutí o vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 20. listopadu 2000 v ve věci

ústavní stížnosti 1) ing. N. T. T., 2) H. M. H., proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 44 To 1408/99-73,

a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 1999, čj. Nt

349/99-27, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 1999, čj. Nt

349/99-76, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního

soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků

1) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, 2) T. Q. D., 3)

T. N. T., 4) B. N. N., 5) N. V. H., 6) D. D. T., za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 44

To 1408/99-73, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.

11. 1999, čj. Nt 349/99-27, ve znění opravného usnesení ze dne

22. 12. 1999, čj. Nt 349/99-76, se zrušují v rozsahu, týkajícím se

T. N. T., nar. 3. 1. 1958.

Ústavní stížnost stěžovatelky 2) se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným

usnesením obecných soudů, na základě kterých byl T. N. T. vzat do

vazby, oba stěžovatelé uvádí, že odůvodnění napadených usnesení

neobsahují žádné konkrétní okolnosti, které by jakkoliv

odůvodňovaly obavu z koluzního nebo pokračujícího jednání ze

strany obviněného. Obvodní soud pro Prahu 6 tyto důvody dovozuje

pouze ze skutečnosti, že ve věci mají být vyslechnuti svědci,

kteří jsou obviněným známi, a je tudíž naplněna obava z jejich

ovlivňování, že by se obvinění mohli navzájem domlouvat na svých

výpovědích. Důvod vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c)

trestního řádu obvodní soud odůvodnil pouze odkazem na charakter

trestné činnosti. Městský soud v Praze jako soud stížnostní se

námitkami a tvrzeními stěžovatelů nezabýval, nabídnuté listinné

důkazy o nepřítomnosti obviněného na území ČR v době, kdy měl být

spáchán trestný čin, pominul a pokud jde o důkazy, odůvodňující

trestní stíhání, odvolal se na operativní šetření orgánů Policie

ČR. Stěžovatelé poukazují na to, že žádné z napadených usnesení

neobsahuje základní náležitosti vyžadované v § 134 a § 157

trestního řádu a tvrdí, že byla vydána v rozporu s čl. 8 odst. 1,

5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a žádají Ústavní soud o jejich zrušení.

Městský soud v Praze ve sdělení ze dne 21. 6. 2000 navrhl

odmítnutí ústavní stížnosti, neboť z dikce ustanovení § 67 odst.

2 trestního řádu vyplývá, že k vzetí do vazby postačuje určitý

stupeň pravděpodobnosti, že se skutek stal a že jej spáchal

obviněný, nikoliv jistota, jak tvrdí stěžovatelé. V ostatním

městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Městské státní zastupitelství v Praze se dopisem ze dne 21.

6. 2000, podepsaném náměstkyní městského státního zástupce

v Praze, postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 ve svém vyjádření

ze dne 19. 6. 2000, ke kterému připojilo kopii sdělení obvinění ze

dne 1. 11. 1999, uvedlo, že stěžovatel 1) byl následně z vazby

propuštěn, nicméně vyjádřilo přesvědčení, že uvalení vazby bylo

důvodné, neboť se jedná o kvalifikačně i skutkové náročnou

a rozsáhlou trestnou činnost a k zahájení trestního stíhání došlo

poté, co se podařilo shromáždit dostatečné množství důkazů

opravňujících závěr, že byl spáchán trestný čin, že jej spáchala

určitá osoba. Samotné sdělení obvinění vykazovalo všechny zákonné

znaky požadované ustanovením § 160 odst. 1 trestního řádu a poté,

co bylo stěžovateli 1) sděleno obvinění, byl vzat do vazby, neboť

k tomu byly dány zákonné důvody. Pokud se týče rozvedení

podrobných důvodů vazby, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu

6 odkázalo na odůvodnění napadeného usnesení a zdůraznilo, že

v projednávaném případě jde o rozsáhlou a závažnou trestnou

činnost, která s ohledem na rozsah prováděných důkazů doposud

nebyla zcela zadokumentována, a uvedlo, že trestní stíhání

stěžovatele považuje za důvodné, stejně tak jako vazbu, do které

byl vzat na základě ústavní stížností napadených rozhodnutí.

T. Q. D. sdělil dne 24. 7. 2000, že se k ústavní stížností

stěžovatele 1) připojuje, neboť se stejně jako on cítí poškozen na

svých právech, a že své výhrady vznesl ve stížnosti proti

rozhodnutí o vzetí do vazby, jakož i v žádosti o propuštění

z vazby. Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí.

Ostatní vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti

nevyjádřili.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. Nt 349/99,

Ústavní soud zjistil, že v trestní věci sedmi osob, mimo jiné

i pracovníků ČSA, pracoviště kontroly pasů a víz na letišti

Praha-Ruzyně, policistů Správy hl. m. Prahy, odboru cizinecké

policie s pracovištěm letiště Praha-Ruzyně, stíhaných pro trestný

čin účasti na zločinném spolčení spočívající v tom, že za úplatu

zajišťovali průchod migrujících cizinců mimo pasovou kontrolu či

průchod bez řádných pasových náležitostí, přičemž někteří obvinění

se na této činnosti podíleli dílčími úlohami, např. zajištěním

ochrany před rozpracováním policie, ukrýváním dosaženého zisku, či

jako spojky mezi jednotlivými obviněnými, státní zástupkyně pro

Prahu 6 navrhla uvalení vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c)

trestního řádu na další skupinu šesti osob, převážně občanů

Vietnamu, které tvořil stěžovatel 1) a vedlejší účastníci 2)

- 6). Těmto osobám bylo dne 2. 11. 1999 sděleno obvinění pro

trestné činy účasti na zločinném spolčení a nedovoleném překročení

státní hranice, kterých se měli dopustit ve spolupachatelství mimo

jiné i tím, že ve dnech, v návrhu blíže uvedených, za součinnosti

více osob zajišťovali přes letiště Praha-Ruzyně a Karlovy Vary za

úplatu průchod na území ČR občanům Vietnamu bez pasových

náležitostí, přičemž někteří organizovali přílety občanů Vietnamu

do ČR, doprovázeli je při letech do ČR, další je vybavovali

pozměněnými nebo padělanými cestovními doklady, případně dalšími

doklady, zařizovali, aby pracovníci odboru Cizinecké policie

Karlovy Vary u nich neprováděli žádnou kontrolu, další zajišťovali

převoz občanů Vietnamu na předem stanovená místa v ČR, zajišťovali

ubytování, zorganizovali přílet do ČR linkami z Vídně a Moskvy

a vietnamské občany vybavili cestovními doklady s vyměněnými

fotografiemi.

Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro

Prahu 6 byli tito obvinění vzati do vazby. V odůvodnění usnesení

obvodní soud odkázal na spisový materiál, ze kterého je patrno, že

zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo

sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu

a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchali

obvinění. V případě stěžovatele 1) obvodní soud neshledal důvod

pro uvalení vazby útěkové, vazbu předstižnou a koluzní odůvodnil

obecně odkazem na hrozící vysoký trest odnětí svobody, obavou

z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků, jakož i ze vzájemného

domlouvání se na výpovědích mezi obviněnými navzájem.

Ve stížnosti proti rozhodnutí obvodního soudu stěžovatelé

[stěžovatelka 2) je manželkou obviněného] namítli, že konkrétní

skutečnosti pro uvalení vazby neexistují, že obvinění je

nedůvodné, když odkazuje jen na blíže nespecifikované "policejní

materiály" i důkazně nepodložené, že usnesení obvodního soudu je

bezobsažné, a tudíž nepřezkoumatelné, a že v řízení, které mu

předcházelo, byla porušena práva obviněného na obhajobu.

Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatelů

zamítl. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že se plně ztotožnil

se závěry Obvodního soudu pro Prahu 6, že v daném případě byla

u všech obviněných splněna podmínka předpokládaná v ustanovení §

67 odst. 2 trestního řádu, neboť obsáhlý spisový materiál, který

mu byl předložen, jednoznačně skýtá podklad pro rozhodnutí soudu

a zjištěné skutečnosti mimo jakoukoli pochybnost nasvědčují tomu,

že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má

všechny znaky trestného činu a jsou dány i další okolnosti

předpokládané citovaným ustanovením. Rozsáhlé šetření policejních

orgánů, zejména jejich operativní šetření, nasvědčuje tomu, že

jsou zřejmé důvody k podezření, že trestný čin, pro který bylo

sděleno obvinění, spáchali právě obvinění. Městský soud v Praze

potvrdil závěry obvodního soudu i pokud jde o jednotlivé důvody

vazby u jednotlivých obviněných. Uvedl, že všichni obvinění jsou

cizími státními příslušníky, jsou stíháni pro mimořádně závažnou

trestnou činnost spáchanou ve zločinném spolčení a je důvodné

podezření, že kromě těchto obviněných se na trestné činnosti

podíleli i další pachatelé. S ohledem na způsob provedení

trestného činu, na jeho rozsah a okolnosti případu, je stížnostní

soud toho názoru, že v případě propuštění obviněných na svobodu by

hrozilo nebezpečí, že obvinění budou pokračovat v trestné

činnosti, pro kterou jsou stíhání, neboť toto nebezpečí vyplývá

z konkrétních skutečností vyplývajících ze způsobu provedení

trestného činu tak, jak je v opatření o sdělení obvinění popsán.

S přihlédnutím k týmž okolnostem je dán i důvod koluzní vazby.

V souladu s obvodním soudem dospěl městský soud k závěru, že důvod

útěkové vazby není u stěžovatele 1) dán, neboť s ohledem na

dlouhodobý pobyt, rodinu a zaměstnání není předpoklad, že by se

v případě propuštění na svobodu útěkem snažil mařit trestní

stíhání.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů

z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté

rozhodl, že ústavní stížnost stěžovatele 1) je důvodná.

K problematice omezení osobní svobody vazbou se Ústavní soud

vyjádřil ve své judikatuře již dříve, když uvedl, že výklad

zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům

vazby, je především věcí obecných soudů, které při důkladné

znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí

svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně

zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu

trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého

úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení

nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci

ustanovení § 67 trestního řádu, proto nejsou a ani nemohou být

dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit

vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah

(a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění

v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud

cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li

rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonných důvodem buď

vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby

jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního

pořádku republiky (ÚS, sv.6 č. 88). Ústavní soud rovněž uvedl, že

k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může stačit,

v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní

konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny

znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování,

a že tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva

vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou a předstižnou (ÚS sv.

6 č. 74, sv. 2 č. 44).

Ústavní soud nepochybuje o tom, že v trestní věci obviněných

bylo, resp. je, vedeno rozsáhlé šetření policejních orgánů a že

vyšetřovací spis obsahuje obsáhlé spisové materiály, jak na ně

odkazuje Městský soud v Praze. Při úvahách o důvodech ústavní

stížnosti však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že přes výslovné

námitky stěžovatele 1) je odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu

natolik vágní, že nesplňuje podmínky kladené na obsah usnesení

v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu (§ 138 trestního řádu).

Rozhodnutí, jímž je osobní svoboda jednotlivce omezena, není

v souladu s ústavním pořádkem republiky, obsahuje-li jen povšechné

a obecné odůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných

zákonných důvodů vazby bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní

okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit. (viz

i III.ÚS 103/99, dosud nepublikováno, únor 2000). Existuje-li, jak

tvrdí obecné soudy, ze strany stěžovatele 1) nebezpečí maření

trestního stíhání a toto nebezpečí vyplývá z konkrétních

skutečností vyplývajících ze způsobu provedení trestného činu tak,

jak je ve sdělení obvinění popsán, pak je třeba tyto skutečnosti

či okolnosti označit, neboť vazební rozhodnutí týkající se šesti

osob postrádá, co do důvodů koluzní a předstižné vazby vůči

stěžovateli 1), jakoukoliv individualizaci. Soud rozhodující

o uvalení vazby tak přezkoumatelným způsobem neodůvodnil,

z jakých důvodů převyšuje zájem na objasnění trestného činu zájem

na svobodě jednotlivce.

Co se týče stěžovatelky 2), H. M. H. je sice osobou

oprávněnou podle ustanovení § 137 odst. 1, 4 trestního řádu,

nicméně k podání ústavní stížnosti je osobou zjevně neoprávněnou.

Napadené usnesení se jejích práv nedotýká, a proto se nemůže

dovolávat jejich ústavně právní ochrany.

Z důvodů výše vyložených Ústavní soud z důvodu porušení čl.

36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadená usnesení obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3

písm. a) citovaného zákona zrušil.

Ústavní stížnost stěžovatelky 2) Ústavní soud podle

ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru