Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 137/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.137.11.1
Datum podání14.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 136, § 142 odst.2, § 142 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 137/11 ze dne 31. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1, doručovací adresa: Radhošťská 1942/2, Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze pod č. j. 55 Co 340/2010-43 ze dne 9.11.2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. 1. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces [garantované zejména článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na ochranu vlastnictví (článek 11 Listiny) a konečně principy plynoucí z článku 1 odst. 1 Ústavy.

Jak plyne z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal poskytnutí peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nemajetková újma neměla být stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jímž byl uznán vinným pro trestný čin pojistného podvodu. Toto rozhodnutí bylo posléze zrušeno a stěžovatel byl zproštěn obžaloby. Výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu (zhoršení společenského postavení, psychické problémy) vyčíslil stěžovatel na 20.000,- Kč. Protože Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti žádosti stěžovatele o poskytnutí zadostiučinění nevyhověla, obrátil se stěžovatel s žalobou o 20.000,- Kč s příslušenstvím na soud. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 č. j. 18 C 358/2009-25 žalobu stěžovatele zamítl (usoudil, že v daném případě postačí pouhé konstatování o porušení práva) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2010 č. j. 55 Co 340/2010-43 změnil částečně napadené rozhodnutí tak, že zavázal zaplatit žalovanou Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - dále jen "vedlejší účastnice") stěžovateli částku 10.000,- Kč s příslušenstvím, když ve zbytku zamítavý prvostupňový rozsudek potvrdil. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Citovanému rozsudku městského soudu stěžovatel vytýká (zjednodušeně řečeno), že soud nedostatečně odůvodnil, proč rozhodl tak, že právě částka 10.000,- Kč představuje v případě stěžovatele přiměřené zadostiučinění. Dále stěžovatel brojí proti nákladovému výroku městského soudu, neboť má za to, že rozhodnutí o výši přiměřeného zadostiučinění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Proto soud neměl rozhodovat podle kritéria úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), ale na základě ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

II.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud v této souvislosti stěžovatel namítá, že odůvodnění městského soudu týkající se rozsahu jím přiznaného zadostiučinění je nedostatečně odůvodněné, pak s touto námitkou nelze podle Ústavního soudu souhlasit. Je pravda, že tato část odůvodnění je stručná, nicméně v návaznosti na odůvodnění prvostupňového soudu, z jehož závěrů odvolací soud částečně vyšel a částečně se vůči nim vymezil, je akceptovatelné.

Co se týká námitek stěžovatele směřujících do rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení, musí Ústavní soud nejprve připomenout, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by zpravidla mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, že by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle. I přes široký prostor k úvaze, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává ovšem i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, str. 325).

Ve světle těchto závěrů přitom podle přesvědčení Ústavního soudu nelze napadený nákladový výrok označit za ústavně nekonformní. Ústavní soud si je v daném případě vědom toho, že v rámci výkladu jednoduchého práva není, co se této otázky týká, aplikační praxe jednotná (některé soudy o nákladech řízení při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění rozhodují na základě kritéria úspěchu ve věci, jiné na problematiku nahlíží tak, jak navrhuje stěžovatel), ovšem není zásadně úkolem Ústavního soudu vyzdvihovat jednu interpretaci zákonného ustanovení nad jinou, pokud obě splňují požadavky spravedlivého rozhodování, jako je tomu v tomto případě.

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru